Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1332/2013

29

Cdo 1332/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně ONSTEP s. r. o., se sídlem v Dolních Břežanech 8, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 65410670, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, PSČ 150 00, proti žalovanému I. Ch., zastoupenému JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. -219, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. -155, určil, že ve výroku označené nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobkyně, a rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 17. března 2010, č. j. -219, Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy vyšly z toho, že:

1) Dne 5. září 2005 uzavřela žalobkyně (jakožto prodávající) se žalovaným (jakožto kupujícím) kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo žalovaného ke sporným nemovitostem.

2) Žalovaný byl v době uzavření kupní smlouvy tchánem jednatele žalobkyně a jejich vztahy byly natolik „osobně a citově intenzivní“, že je nutno je považovat za osoby blízké ve smyslu , (dále jen „obč. zák.“).

3) Základní kapitál žalobkyně činil 100.000,- Kč, kupní cena sporných nemovitostí ve výši 11,800.000,- Kč nebyla stanovena na základě znaleckého posudku.

Na takto ustaveném základě odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož kupní smlouva podléhala režimu ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); nebyla-li kupní cena stanovena na základě znaleckého posudku, je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s označeným ustanovením ( obč. zák.)

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. března 2012, sp. zn. , podle ustanovení a , (dále též jen „“) – neshledávaje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – odmítl jako nepřípustné. Námitkou, podle níž cena sporných nemovitostí činila podle znaleckého posudku, jenž si dovolatel nechal v únoru 2006 zpracovat „pro osobní účely“, 8,454.000,- Kč, se Nejvyšší soud nezabýval, maje ji za uplatněnou v rozporu s ustanovením

Nálezem ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. (jenž je, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, dostupný na jeho webových stránkách), zrušil Ústavní soud k ústavní stížnosti žalovaného výše označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud, poukazuje na závěry formulované k problematice „overruling“ v nálezu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. , jakož i na skutečnost, že po podání dovolání v projednávané věci došlo (rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 67/2012“) ke změně ustálené judikatury k výkladu ustanovení 196a odst. 3 obch. zák., shledal postup Nejvyšší soudu podle ustanovení formalistickým a odporujícím principům spravedlivého procesu.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud opětovně posoudil dovolání žalovaného a dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Z důvodů vyložených v usnesení ze dne 29. března 2012, sp. zn. , nezakládají námitky dovolatele (s výjimkou dále uvedenou) zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu; v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na označené usnesení.

K obsahu podání žalovaného ze dne 24. února 2011 a 25. května 2011 Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, neboť byla učiněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání ( a ).

Nicméně Nejvyšší soud (s ohledem na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu sp. zn. ) shledává – a potud má napadené rozhodnutí za zásadně právně významné – dovolání přípustným k přezkoumání námitky, podle níž byly sporné nemovitosti převedeny za kupní cenu převyšující jejich tržní hodnotu, neboť v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s (posléze přijatým) R 67/2012.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (z níž vycházel i odvolací soud) vyplývá, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na smlouvy v něm vypočtené, je zásadně absolutní neplatnost smlouvy o převodu majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 27. března 2002, sp. zn. , ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. či ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. , či z novější judikatury rozsudky ze dne 31. března 2011, sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , ze dne 31. května 2011, sp. zn. , a ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. červnu 2000 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nicméně v R 67/2012 (přijatém po vydání napadeného rozhodnutí) Nejvyšší soud dodal, že závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu majetku jakožto právním následku porušení povinnosti kladené ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na transakce v něm vypočtené se bez dalšího prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Avšak byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní).

Jinými slovy, předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá.

Proto velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavřel, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.

Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda cena, za níž byly sporné nemovitosti převedeny, odpovídala ceně v daném místě a čase obvyklé, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

K námitkám žalobce Nejvyšší soud poznamenává, že při posuzování přípustnosti a důvodnosti dovolání nemohl přihlédnout k dalším případným důvodům neplatnosti kupní smlouvy (vedle rozporu s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák.), neboť odvolací soud napadené rozhodnutí na jejich existenci nezaložil (rozhodnutí odvolacího soudu na těchto důvodech neplatnosti kupní smlouvy nespočívá).

V rozsahu, v němž směřovalo i proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný ( část věty první za středníkem, ).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2013

JUDr. Petr Šukpředseda senátu