Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3039/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně ONSTEP s. r. o., se sídlem v Dolních Břežanech 8, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 65410670, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, PSČ 150 00, proti žalovanému I. Ch., zastoupenému JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. -219, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 8. září 2009, č. j. -155, jímž Okresní soud Praha – západ určil, že ve výroku označené nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobkyně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení a , (dále též jen „ “), odmítl jako nepřípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení až

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel však žádnou otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.

Zpochybňuje-li správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož byl vztah mezi ním a jednatelem žalobkyně, jenž byl jeho zetěm, s ohledem na zjištěné skutečnosti „osobně a citově intenzivní“, uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení , jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení , nemá k dispozici (srov. část věty za středníkem ) a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Právní závěr, podle něhož tchán a zeť jsou osoby v poměru rodinném, a jelikož by s ohledem na skutková zjištění o kvalitě a intenzitě jejich vztahu újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, jde o osoby blízké ve smyslu ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), je zjevně v souladu s označeným ustanovením a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.

Jelikož soudy nižších stupňů dovodily, že žalovaný byl osobou blízkou jednateli žalobkyně (tedy osobou uvedenou v ustanovení , obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“), a na kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí bylo nutno aplikovat ustanovení obch. zák. (neboť byla uzavřena mezi společností a osobou blízkou jejímu jednateli), je zcela bez právního významu, zda mezi žalovaným a žalobkyní byl taktéž vztah osob blízkých; proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani námitka, podle níž soudy tuto otázku neřešily.

Námitku, podle které soudy měly zkoumat, zda převod sporných nemovitostí nebyl uskutečněn v rámci běžného obchodního styku, stejně jako námitku, že cena sporných nemovitostí činila podle znaleckého posudku, jenž si dovolatel nechal v únoru 2006 zpracovat „pro osobní účely“, 8,454.000,- Kč, dovolatel uplatnil v rozporu s ustanovením ; na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z nich tudíž usuzovat nelze. Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že již z obsahu dovolání, podle něhož žalobkyně nebyla schopna uhradit své závazky vůči dovolateli, vyvíjela jen „minimální ekonomickou aktivitu“ a uzavřením kupní smlouvy strany sledovaly uspokojení pohledávek dovolatele za žalobkyní, je zjevné, že o transakci uskutečněnou v rámci běžného obchodního styku nemohlo jít.

Výhradami, podle kterých by Nejvyšší soud měl přehodnotit závěry formulované v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovodit případně i povinnost soudu v řízení o určení vlastnictví uložit žalobci postupem podle ustanovení povinnost vrátit žalovanému plnění přijaté podle neplatné smlouvy, dovolatel brojí proti ustálené judikatuře, na jejíchž závěrech nevidí Nejvyšší soud důvody ničeho měnit ani v projednávané věci; ani tyto výhrady proto nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

A konečně důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá ani k zodpovězení otázky, zda jsou soudy povinny poučit účastníka řízení o možnosti uplatnit své právo vzájemným návrhem; z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu plyne, že tomu tak není (srov. mutatis mutandis důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2012

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu