Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3896/2012

23

Cdo 3896/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně MORN, spol. s r.o., se sídlem Vyškov, Průmyslová 739/6, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 26216884, zastoupené JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem Vyškov, Kostelní 3, proti žalované FEMAX, a.s., se sídlem Praha 6 - Bubeneč, V sadech 15/4, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 253 64 421, zastoupené Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3c, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2012, č. j. -174, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. července 2012, č. j. -174, výrokem I. změnil zamítavý výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. února 2012, č. j. -139 tak, že rozhodčí nález sp. zn. 6570/2010 vydaný dne 19. 11. 2010 rozhodcem Mgr. R. P. v právní věci žalobkyně FEMAX, a.s. proti žalované MORN, spol. s r.o. o zaplacení částek 186 338,70 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 459 830,80 Kč a úroku z prodlení ve výši 254 961 Kč, se ruší; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že není důvod pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu, což odůvodnil tím, že nebyly shledány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v a c) , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném ke dni sjednání rozhodčí smlouvy (dále jen „“), jestliže tyto důvody nebyly v rozhodčím řízení uplatněny, a dále tím, že nebyl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v zákona o rozhodčím řízení, rozhodoval-li ve věci jeden rozhodce, a ani důvod podle zákona o rozhodčím řízení, byl-li žalované v rozhodčím řízení (nyní žalobkyni) vytvořen prostor k relevantní obraně, a nebyl-li ani naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v zákona o rozhodčím řízení, bylo-li v daném případě předmětem řízení plnění účastníků z dvoustranného smluvního vztahu, a to zaplacení kupní ceny, úroků z prodlení a smluvní pokuty, tedy nároky tuzemským právním řádem akceptovatelné.

Odvolací soud konstatoval, že za zásadní považuje posouzení platnosti rozhodčí doložky sjednané mezi účastnicemi v rámcové kupní smlouvě ze dne 3. 1. 2005 ve znění jejího dodatku z 12. 8. 2008.

Vyšel ze zjištění, že smluvní strany si dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z těchto smluv, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, včetně její platnosti, výkladu, realizace či ukončení, práv z tohoto právního vztahu přímo vznikajících, jakož i otázek práv s těmito právy souvisejícími, a to i v případě, že smlouva bude neplatná, zrušena nebo od ní bude odstoupeno (dále jen spory), budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, jak to umožňuje , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „“). Účastníci si dále dohodli, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Společností rozhodců s.r.o., IČ 26816113 a vybraný ze seznamu rozhodců vedeném touto společností. Dále bylo účastníky sjednáno, že procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném Společností rozhodců s.r.o. Účastníci výslovně prohlásili, že jsou seznámeni s Jednacím řádem, uveřejněným na webových stránkách Společností rozhodců s.r.o.

Odvolací soud konstatoval, že námitka k neplatnosti rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení nebyla sice v rozhodčím řízení z hlediska zásad uvedených v § 33 zákona o rozhodčím řízení uplatněna, ač tak bylo možno učinit, ale dospěl k závěru, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédne soud z úřední povinnosti. Zároveň dovodil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Odkázal přitom na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011. Soudu prvního stupně vytknul, že se platností rozhodčí doložky z tohoto pohledu nezabýval.

Odvolací soud vztáhnul svůj právní závěr o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky z uvedených důvodů nejen na doložku sjednanou v kupní smlouvě ze dne 3. 1. 2005 ve znění jejího dodatku z 12. 8. 2008, ale i na rozhodčí doložku sjednanou účastnicemi v kupní smlouvě ze dne 15. 2. 2010, neboť i v této smlouvě strany ponechaly volbu rozhodce na vůli arbitrážního centra, což má za následek neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na zrušení rozhodčího nález vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné a dovolává způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v (dále jen „“), kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z opatrnosti namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a uplatnila dovolací důvod podle , což spatřuje ve vadnosti skutkových zjištění, ze kterých napadený výrok odvolacího soudu vzešel.

Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i když námitka k neplatnosti rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení v rozhodčím řízení z hlediska zásad uvedených v § 33 zákona o rozhodčím řízení nebyla uplatněna, je třeba k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížet z úřední povinnosti. Poukazuje na ustálenou judikaturu Evropského soudního dvora (např. ze dne 26. 10. 2006, č. C-168-05) a i judikaturu českých soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. ), podle nichž je „nadstandardní“ ochrana účastníkům rozhodčího řízení poskytována výhradně v tzv. spotřebitelských věcech, umožňující spotřebiteli domáhat se zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v § 31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení i tehdy, pokud některou z námitek uvedených v těchto ustanoveních neuplatnil včas v rozhodčím řízení.

Dovolatelka je však přesvědčena, že pokud se jedná v dané věci o obchodně právní vztah mezi podnikateli, neměl se odvolací soud návrhem na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zabývat, jestliže tento důvod o neplatnosti rozhodčí smlouvy nebyl podle § 33 zákona o rozhodčím řízení uplatněn v rozhodčím řízení řádně, tj. pokud strana (žalobkyně), která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, takový důvod neuplatnila, ač mohla, nejpozději než začala jednat ve věci samé.

Odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , dovolatelka namítá, že rozhodčí doložka v daném případě byla sjednána odlišně než v případě, jaký posuzoval Nejvyšší soud, který řešil otázku platnosti rozhodčí smlouvy za situace, kdy rozhodčí smlouva v souvislosti se způsobem určení rozhodce odkazuje pouze na dalšíu, tudíž v rozhodčí doložce není způsob určení rozhodce definován. Dovolatelka má za to, že v daném případě byl uveden způsob určení rozhodce, nebyl v ní pouze odkaz na nějaký tzv. „jednací řád“. Je přesvědčena, že z zákona o rozhodčím řízení nelze dovodit jakékoliv omezení ohledně možnosti smluvních stran stanovit způsob jmenování rozhodce např. tak, že třetí nestranná osoba, ať již právnická či fyzická, takové jmenování provede nebo je jmenování provedeno i z předem známého okruhu osob, které jsou zapsány v určitém seznamu, pokud je veřejně známý.

Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nepochopil podstatu sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, spatřuje-li rozpor se zákonem již v samotném vydání jednacího řádu právnickou osobou, a to bez ohledu na bližší spojitost se způsobem jmenování rozhodce.

Poukazuje rovněž na to, že obsahem Jednacího řádu Společnosti rozhodců s. r. o. byla výlučně problematika procesních pravidel rozhodčího řízení, provádění dokazování, formy rozhodnutí a nákladů rozhodčího řízení a nikoliv určení rozhodce.

Podle dovolatelky odvolací soud zjevně nerozlišil institut „určení rozhodce“ od „vedení řízení“. Poukazuje na to, že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu se nevztahuje na způsob vedení rozhodčího řízení, ale zabývá se výhradně způsobem určení rozhodce, který nesmí být učiněn bez dalšího odkazem na rozhodčí řád. Zdůraznila, že v dané věci však nebyl upraven způsob určení rozhodce odkazem na jednací řád či jinou obdobnouu.

Připomíná novelu zákona o rozhodčím řízení účinnou od 1. 4. 2012, z níž dovozuje, že zákonodárce již při samotném vzniku zákona o rozhodčím řízení předpokládal možnost jmenování rozhodce třetí dohodnutou osobou.

Dovolatelka z uvedených důvodů nepovažuje proto rozhodnutí odvolacího soudu za správné a má za to, že by mělo být změněno tak, že žaloba na zrušení předmětného rozhodčího nálezu bude zamítnuta.

Se zřetelem k bodu 7. článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou učiněnou (dále opět jen „“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( ), řádně zastoupenou advokátem ( ), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle a opírá se o způsobilé dovolací důvody uvedené v a odst. 3

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a žalovaná ani žádné vady řízení nenamítá.

Dovolatelka uplatnila dále dovolací důvod podle , který se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až

Dovolatelka výslovně neuvedla, v čem spatřuje oprávněnost uplatnění dovolacího důvodu podle , a Nejvyšší soud z obsahu spisu ani žádné důvody pro závěr, že by uvedený dovolací důvod byl naplněn, neshledal.

Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle , kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

V dané věci odvolací soud aplikoval § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

Ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 31. 3. 2012, (dále opět jen „zákon o rozhodčím řízení“), stanoví, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle § 33 zákona o rozhodčím řízení soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.

V dané věci odvolací soud konstatoval, že námitka k neplatnosti rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení nebyla stranou domáhající se zrušení rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení z hlediska zásad uvedených v § 33 zákona o rozhodčím řízení uplatněna, ale dospěl k závěru, že soud přihlíží k absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy z úřední povinnosti. Poté dovodil neplatnost rozhodčí smlouvy sjednané mezi účastnicemi s ohledem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , i přesto, že námitka k neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení nebyla řádně v rozhodčím řízení uplatněna.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil, že neplatnost rozhodčí smlouvy je namístě posuzovat vždy z úřední povinnosti, i když námitka k neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení nebyla řádně v rozhodčím řízení uplatněna. Takový závěr by mohl odvolací soud učinit jen v případě, že by se jednalo o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem. V daném případě se však jedná o obchodně právní vztah mezi podnikateli a závěr odvolacího soudu je v příkrém rozporu s uvedeným zněním § 33 zákona o rozhodčím řízení. Je třeba dodat, že závěr dovolacího soudu učiněném v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , ohledně neplatnosti rozhodčích doložek, na němž odvolací soud postavil své rozhodnutí, je sice použitelný i pro obchodně právní vztahy mezi podnikateli (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), ale uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je možné v obchodně právních vztazích mezi podnikateli aplikovat jen pokud oprávněný účastník ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení uplatní námitku k neplatnosti rozhodčí smlouvy řádně v rámci rozhodčího řízení, jako tomu bylo v uvedeném rozhodnutí pod sp. zn. , ale nebylo tomu tak v přezkoumávaném případě.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že dovolací důvod podle , kterým dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci, byl uplatněn důvodně. Rozsudek odvolacího soudu tudíž dovolací soud podle bez jednání ( ) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (, věta za středníkem ); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu