Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 506/2012

U S N E S E N Í

GRATO

spol. s r. o.

, se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57A, identifikační číslo osoby 41033281, proti povinnému

Ing. K. F.

, zastoupenému JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, pro 83 675,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 14. 11. 2011, č. j. -35, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 8. 9. 2011, č. j. -29, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 13. 7. 2010, č. j. -10 (výrok I.), a současně zamítl návrh na odklad exekuce do pravomocného rozhodnutí opatrovnického soudu o omezení způsobilosti povinného k právním úkonům (výrok II.).

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod pro zastavení exekuce podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), není dán. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 1. 2011, č. j. -79, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2011, byl povinný omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilý činit právní úkony, jejichž hodnota přesahuje částku 4 000,- Kč, a dále disponovat s peněžní částkou přesahující 4 000,- Kč měsíčně. Pro exekuční řízení tato skutečnost znamená, že povinný musí být zastoupen. Tak tomu je od 15. 9. 2010 (od podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce), kdy povinný je zastoupen advokátem. Za nepodstatnou z hlediska správnosti vedení řízení považoval odvolací soud námitku, že povinný splňoval předpoklady pro omezení způsobilosti již v době, kdy činil právní úkony, jež jej zavazovaly k poskytnutí nyní vymáhaného plnění.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Uvedl, že v době uzavírání smlouvy s původním věřitelem společností ŠkoFin s. r. o. již nebyl schopen rozpoznat následky tohoto právního úkonu, a proto je třeba tento úkon považovat za absolutně neplatný (odkázal přitom též na rozhodnutí ). Povinný v důsledku své choroby, kterou trpí nejméně od roku 1997, nemohl podat v zákonné lhůtě žalobu pro zmatečnost ani na obnovu řízení, a proto volil cestu zastavení exekuce ( ). Po uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty k podání dovolání povinný ještě doplnil dovolání tak, že poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. , v němž Ústavní soud považoval za žádoucí, aby exekuční soud

zkoumal platnost úkonu doručení podkladového rozhodnutí v případě, kdy nalézací soud rozhodl bez nařízení jednání, jediným úkonem povinného bylo převzetí písemnosti a soud jinak neměl indicie nasvědčující duševní poruše povinného. Současně připomněl, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. uvedl, že ani pozdější nález Ústavního soudu sp. zn. na tomto stanovisku nic nezměnil a že je stále považováno za platné. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. a čl. II. Přechodná ustanovení, bod 7. ), dále též jen „“.

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c) (srov. ). Protože použití ustanovení je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, , avšak podle nálezu ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Posouzením všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Námitky povinného, že v době uzavření smlouvy s právní předchůdkyní oprávněné (smlouvy o finančním pronájmu vozidla uzavřené 15. 6. 2001 se společností ŠkoFIN, s. r. o.), z níž vymáhaný závazek vznikl, nebyl v důsledku duševní choroby schopen rozpoznat následky tohoto právního úkonu, a jedná se tedy o úkon absolutně neplatný, byly uplatnitelné v nalézacím řízení, v exekučním řízení jsou však bez právního významu. Předně je třeba připomenout, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu (jímž je v projednávané věci usnesení ze dne 1. 3. 2005, č. j. -42, jež nabylo právní moci 15. března 2005 a jímž Obvodní soud pro Prahu 5 schválil smír, který mezi sebou uzavřeli účastníci ŠkoFIN s. r. o. a Ing. K. F.), jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. , a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. ).

Nejvyšší soud již také v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle ), nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. května 2002, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105). V usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. , Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. , zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. K nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené procesní prostředky, nikoli námitky uplatňované v rámci exekuce.

Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. , dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní (viz též jeho usnesení ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. ; usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. ). Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu i se současnou judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. , příp. usnesení z 2. 10. 2012, sp. zn. , a z 31. 7. 2012, sp. zn. , v nichž zdůraznil, že „od 1. 1. 2001 je k dispozici jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost“ a proto je odkaz na nález sp. zn. „třeba považovat za dnes již nikoli relevantní“).

Ze spisu se podává, že v době schválení soudního smíru (vykonávaného rozhodnutí) i v době zahájení exekučního řízení, tj. 13. 5. 2010, povinný měl plnou způsobilost k právním úkonům. Až rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 1. 2011, č. j. -79, jenž nabyl právní moci 1. 2. 2011, došlo k omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, jejichž hodnota přesahuje částku 4.000,- Kč. Toto rozhodnutí o omezení způsobilosti má konstitutivní účinky, jež se vážou k právní moci, a nepůsobí zpětně (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura sešit 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 26, případně usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 505/2012). Na způsobilost povinného být účastníkem dříve zahájeného exekučního řízení nemohlo mít jeho následné omezení ve způsobilosti k právním úkonům vliv.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že povinný napadá jen potvrzující výrok o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce (dovolání proti rozhodnutí, jež se týká návrhu na odklad exekuce, není přípustné již ze zákona – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 4. června 2009, sp. zn. ). Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání povinného přípustným, bez jednání ( věta první ) je odmítl ( věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu