Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3098/2011

U S N E S E N Í

M. K.

, zemřelé dne 13. října 2009, za účasti

1) R. B.

,

2) H. B.

, obou zastoupených P. H.,

3) N. N.

,

4) MUDr. M. H.

a

5) P. H.

, zastoupeného JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 1179/20, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání P. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2010 č.j. -98, takto:

Usnesení krajského soudu, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. června 2010 č.j. -91, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. června 2011 č.j. -134 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. července 2011 č.j. -147

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po M. K., rozené N., zemřelé dne 13.10.2009, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29.10.2009 č.j. -2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Jitka Tichá, notářka v Karlových Varech ( ).

V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitelka M. K. pořídila jednak závěť ze dne 26.10.1982 ve formě notářského zápisu sepsaného státní notářkou JUDr. Naděždou Blažkovou na býv. Státním notářství v Karlových Varech, kterou povolala za dědičku "svého movitého majetku" sestru B. B., rozenou N., a za dědice "svého nemovitého jmění, tj. rekreační chaty ev. č. v Šemnici, postavené na stav. parc. č. včetně inventáře této chaty", a pro případ, že by se B. B. nedožila její smrti, i za dědice "svého movitého jmění", svoji neteř H. B., rozenou B., a jejího manžela R. B., jednak allografní závěť ze dne 4.12.2008, v níž povolala za své dědice H. B. v rozsahu 35% veškerého jejího majetku, R. B. v rozsahu 35% veškerého jejího majetku a P. H. v rozsahu 30% veškerého jejího majetku, přičemž svědky této závěti byli advokát JUDr. Milan Zeman a manželka závětí povolaného dědice P. H. Š. H.

Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 24.6.2010 č.j. -91 rozhodl, že v řízení "nebude nadále jednáno se závětním dědicem P. H. jako s účastníkem dědického řízení". Poté, co zjistil, že jedním ze svědků závěti byla manželka závětního dědice P. H. Š. H., dospěl k závěru, že podle ustanovení " a vztažmo k " závěť ze dne 4.12.2008 "nemá zákonnou náležitost, která vyplývá z ustanovení ", a "není platná jako celek" a že proto "bude jednáno s dědici ze závěti ze dne 26.10.1982, tedy manželi H. a R. B. a s dědici ze zákona, kterými jsou potomci "předemřelé sestry" B. B. N. N. a H. B. a potomek "předemřelého bratra" J. N. MUDr. M. H.

K odvolání P. H. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12.10.2010 č.j. -98 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že závěť ze dne 4.12.2008 je (jako celek) neplatným právním úkonem, neboť jako jeden ze svědků působila manželka závětního dědice P. H. a že proto s P. H. nebude nadále jednáno jako s účastníkem dědického řízení.

Okresní soud v Karlových Varech poté usnesením ze dne 2.6.2011 č.j. -134 opraveným usnesením ze dne 20.7.2011 č.j. -147 určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky, výši jejích "dluhů a srážek" a čistou hodnotu dědictví, potvrdil, že movitý majetek zůstavitelky nabyli R. a H. B. "rovným dílem, každý jednou ideální polovinou" a že bytovou jednotku č. 1598/4 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a na pozemcích nabyli N. N. ve výši jedné čtvrtiny, H. B. ve výši jedné čtvrtiny a MUDr. M. H. ve výši jedné poloviny, a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notářky JUDr. Jitky Tiché za úkony, které v řízení provedla jako soudní komisařka.

Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12.10.2010 č.j. -98 podal P. H. dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování platnosti závěti ze dne 4.12.2008 "nečinil rozdíl" mezi přísnější ( ) a méně přísnou ( ) formou allografní závěti. Protože zákon nevyžaduje, aby svědci závěti pořízené podle ustanovení byli srozuměni s obsahem závěti, nelze podle názoru dovolatele předpokládat, že by tito svědci měli poskytnout svědectví "co do obsahu zůstavitelovi vůle a její shodě s textem závěti"; z toho dovolatel dovozuje, že svědci nemohou závěť pořízenou podle ustanovení zpochybnit tím, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli nepravdivě, a že proto se na závěť ze dne 4.12.2008 nevztahuje ustanovení , které "se týká toliko závěti pořízené osobami uvedenými v ustanovení ". Přípustnost dovolání dovolatel dovozuje z ustanovení , otázku po právní stránce zásadního významu dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázku platnosti závěti ze dne 4.12.2008 "v rozporu s logickým výkladem ustanovení a ve světle ", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně ze dne 24.6.2010 č.j. -91 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen " "), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

P. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo ve smyslu ustanovení rozhodnuto, s kým bude (nebude) nadále jednáno jako s účastníkem dědického řízení, a které je (z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení ) usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání P. H. není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V projednávané věci vznikla za řízení před soudem prvního stupně pochybnost o platnosti allografní závěti zůstavitelky ze dne 4.12.2008 pořízené podle ustanovení , neboť jedním ze dvou svědků závěti byla Š. H., manželka P. H., jenž byl závětí spolu s H. a R. B. povolán za zůstavitelčina dědice; soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z tohoto důvodu je závěť zůstavitelky ze dne 4.12.2008 neplatná "jako celek". Protože odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání P. H. proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( , věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že napadené usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná ( ).

Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že obsahuje jeho poslední vůli; svědci se musí na závěť podepsat ( ).

Zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v ě, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem ( ). V ě musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo u napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že obsahuje jeho pravou vůli; u musí svědci podepsat ( ).

Svědky závěti mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům; svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit ( ).

Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé ( ).

Závěť sepsaná podle ustanovení je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní (pod sankcí neplatnosti právního úkonu) požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků při pořízení závěti podle ustanovení slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.

Podle ustálené judikatury soudů je třeba posuzovat platnost právního úkonu k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené platí i v případě, zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska způsobilosti svědků této závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až dnem smrti zůstavitele, je přitom nerozhodná.

Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner (v registrovaném partnerství podle ve znění pozdějších předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní ( ).

V projednávané věci byla jedním ze svědků závěti ze dne 4.12.2008 Š. H., ačkoliv byla při jejím pořízení podle ustanovení z působení svědka vyloučena, neboť byla osobou blízkou závětí povolanému dědici P. H.

S názorem dovolatele, podle kterého se ustanovení nevztahuje na závěti pořízené podle ustanovení a podle kterého tedy mohou být svědky této allografní závěti rovněž osoby blízké závětí povolanému dědici, dovolací soud nesouhlasí.

V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti; je tomu tak proto, že u těchto osob nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má (může) jako zůstavitelovým dědicům připadnout - vůbec předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2002 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.5.2006 sp. zn. nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2011 sp. zn. ). Závěry o tom, že svědky závěti podle ustanovení (stejně jako u závěti podle ustanovení ) nemohou být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele), zastává rovněž současná právní literatura (srov. zejména Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné, 2. upravené vydání, Plzeň 2009, str. 320, Švestka, J., Spáčil, J, Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv: II, komentář, C.H.Beck, 2. vydání 2009, str. 1450, Holub, M. a kolektiv: , komentář, Linde Praha 2002, str. 648) a nejsou v rozporu ani s názory dřívějšími (srov. např. Holub, R.: Komentář k , Právo dědické, Orbis - Praha, 1957, zejména str. 168-169).

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že svědek závěti sepsané podle ustanovení nemusí vždy - na rozdíl od svědka závěti sepsané podle ustanovení - znát obsah závěti. Argumentuje-li tím dovolatel ve prospěch svého (výše uvedeného) názoru, neboť svědci závěti přece (protože nemusí znát obsah závěti) "nemohou závěť pořízenou podle ustanovení zpochybnit nepravdivým svědectvím", přehlíží současně, že svědek obsah závěti může znát (a zpravidla ho zná) a že účelem svědectví u allografní závěti pořízené podle ustanovení je (v případě potřeby) spolehlivě a nestranně dosvědčit skutečnosti rozhodné pro posouzení platnosti závěti nikoliv (pouze) z hlediska samotného obsahu závěti, ale především z formálního hlediska (z hlediska splnění zákonem stanovených předpokladů pro pořízení allografní závěti).

Dovolatelem zastávaný názor nelze úspěšně dovozovat ani z judikatorních závěrů týkajících se pisatele allografní závěti (vyjádřených například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1997 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), neboť na svědka závěti pořízené podle ustanovení jsou kladené jiné a podstatně vyšší požadavky než na osobu, která případně (na žádost zůstavitele) sepsala allografní závěť pořizovanou podle ustanovení . Ostatně, podmínkou platnosti závěti podle ustanovení není to, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závětí nebo aby byla v přítomnosti svědků zůstavitelem podepsána; zákon vyžaduje pouze to, aby v (současné) přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná a podepsaná obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali. Může-li tedy být pisatelem allografní závěti pořízené podle ustanovení "kdokoliv", nelze z toho činit žádné závěry ohledně požadavků na svědky této závěti.

Odvolací soud v projednávané věci tedy dospěl ke správnému závěru, že účast Š. H. při pořízení závěti ze dne 4.12.2008 jako svědkyně způsobila její neplatnost. Názor odvolacího soudu, že závěť je neplatná "jako celek", však dovolací soud nesdílí.

Judikatura soudů dospěla k závěru, že, nesplňuje-li jeden ze svědků (pisatel, předčitatel) allografní závěti pořízené podle ustanovení podmínky vymezené ustanoveními a pouze ve vztahu k některému z více dědiců povolaných k dědění touto závětí, pak je závěť neplatná pouze v části týkající se tohoto dědice ( ). Z povahy právního úkonu závěti (jako dědického titulu) totiž nevyplývá, že povolání jednotlivých dědiců k dědění nelze vzájemně oddělit, o čemž svědčí též ustanovení , podle kterého, nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona; nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 88 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Platí-li uvedený právní názor pro "formálně přísnější" allografní závěť podle ustanovení , není důvod ho neaplikovat na "formálně méně přísnou" závěť pořízenou podle ustanovení .

Vzhledem k tomu, že závěť zůstavitelky ze dne 4.12.2008 je neplatná jen proto, že jejím svědkem byla manželka dovolatele P. H. Š. H., nedopadá takový důvod neplatnosti na povolání dalších osob (H. B. a R. B.) za dědice zůstavitelky. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přesto dospěl k závěru o neplatnosti závěti jako celku. V této souvislosti soudům nelze nevytknout, že rozhodovaly ve smyslu ustanovení jen o dědickém právu P. H., i když dospěly k závěru, že podle závěti ze dne 4.12.2008 nemohou dědit ani H. B. a R. B., a že v dalším řízení dovozovaly dědické právo H. a R. B. ze závěti zůstavitelky ze dne 26.10.1982, ačkoliv nebylo pravomocně rozhodnuto, že s nimi nebude jednáno jako s dědici zůstavitelky podle závěti ze dne 4.12.2008. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení věty druhé přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil ( část věty za středníkem ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně ze dne 24.6.2010 č.j. -91, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí, a to spolu s akcesorickým usnesením ze dne 2.6.2011 č.j. -134 opraveným usnesením ze dne 20.7.2011 č.j. -147 (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. a uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013), a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karlových Varech) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2013

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.předseda senátu