Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2600/2005

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 12.9.2002, č.j. -2, zahájil řízení o dědictví po J. P., zemřelém dne 30.8.2002 (dále též jen „zůstavitel“). Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. M. K., notářka v L. ( )

Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 2.6.2004, č.j. -64, rozhodl, že „v dědickém řízení bude nadále jednáno jako s dědici s pozůstalou neteří M. G. a pozůstalým synovcem O. P.“ a že „s D. Č. -střediskem v K., nebude dále v dědickém řízení jednáno“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel pořídil o svém majetku závětí, sepsanou v jiné písemné formě, prostřednictvím výpočetní techniky, za účasti dvou svědků“; že „dědicem veškerého svého majetku ustanovil D. Č., středisko v K.“; že „v souladu s ustanovením obč. zákoníku zůstavitel závěť dne 18.6.2001 podepsal a před dvěma současně přítomnými svědky, kteří rovněž závěť podepsali, projevil, že obsahuje jeho poslední vůli“; že „dědici ze zákona, tedy pozůstalý synovec O. P. a pozůstalá neteř M. G., byli vyrozuměni o tom, že přicházejí v úvahu jako dědici ze zákona a výslovně dědictví neodmítli“; že „závětní dědic po poučení, že závěť je neplatná, trvá na svém původním stanovisku, že závěť je platná a stále se považuje za dědice“; že „nebylo dosaženo mezi účastníky řízení dohody, a proto bylo nutné, aby soud usnesením rozhodl o dědickém právu“; že „podmínkou platnosti závěti, sepsané v této formě, je přibrání dvou svědků, kteří musí splňovat podmínky uvedené v “; že „svědky nemohou být osoby, které mají podle závěti dědit“; že „závětí určený dědic není fyzická osoba, ale osoba právnická, proto za ni činí právní úkony ve smyslu ustanovení občanského zákonímu statutární orgán a dále i jiní její pracovníci“; že „podle zjištění soudu jsou oba svědci A. G. a M. P. zaměstnanci závětí určeného dědice“; že „s ohledem na skutečnost, že dle ustanovení jsou zaměstnanci povinni mimo jiné střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, nemohly osoby podepsané na závěti vystupovat jako nestranné osoby v pozici svědka při pořízení závěti ve prospěch svého zaměstnavatele“; že „lze mít za to, že svědci měli osobní zájem na obsahu závěti, s ohledem na jejich vztah k závětnímu dědici, a tento zájem vzbuzuje důvodnou pochybnost o tom, že jejich svědectví by bylo objektivní a nezaujaté“; že „přibráním obou těchto osob jako svědků došlo tudíž k porušení ustanovení , které má za následek absolutní neplatnost závěti, jakožto právního úkonu, a to pro nedostatek formy, jak stanoví “; že „toho, kdo je v neplatné závěti uveden jako závětní dědic nelze důvodně považovat za dědice, neboť samozřejmým předpokladem dědění ze závěti je platnost závěti“;, že „ten, koho nelze důvodně považovat za dědice, není pak ve smyslu ani účastníkem dědického řízení“; že „z uvedených důvodů soud po vyšetření podmínek dědického práva pozůstalé neteře M. G., pozůstalého synovce O. P. a závětního dědice D. Č. K. podle rozhodl, že nadále bude jednáno jen s pozůstalým synovcem a pozůstalou neteří jejichž dědické právo vyplývá ze zákona“.

K odvolání D. Č. – střediska v K. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.4.2005, č.j. -82, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „v dědickém řízení bude nadále jednáno jako s dědicem s D. Č. - střediskem v K. jako s dědicem ze závěti“ a že „v dědickém řízení nebude jednáno jako s dědici s pozůstalou neteří M. G. a pozůstalým synovcem O. P.“. Po doplnění dokazování výslechem svědků A. P. a A. G. dospěl k závěru závěru, že „posouzení platnosti závěti v souzené věci je výlučně právní otázkou“; že „okresní soud vydal své rozhodnutí, aniž by se zabýval, vedle toho, že svědci jsou zaměstnanci označeného závětního dědice, současně otázkou, zda by tito svědci důvodně pociťovali újmu, kterou utrpěl závětní dědic, jako újmu vlastní“; že „je nepochybné, že oba svědci allografní závěti zůstavitele A. P. a A. G. byli k závětnímu dědici ve vztahu jako jeho zaměstnanci, že však z jejich výpovědi nebylo možné dovodit, že tento pracovní vztah byl takové kvality, že by újma, kterou by jejich zaměstnavatel mohl utrpět v souvislosti s tím, že se nestane závětním dědicem, by se jakkoliv projevila u svědků v jejich majetkové nebo osobnostní sféře či jinak“; „že z výpovědi obou svědků krajský soud zjistil, že jsou odměňováni z rozpočtových prostředků (závětní dědic je rozpočtovou organizací) a že majetek, který by připadl závětnímu dědici, by majetkové poměry svědků nijak neovlivnil“; že „výslovně se rovněž svědkové nevyjádřili tak, že by újmu závětního dědice považovali jako újmu vlastní“; že „svědci, kteří předmětnou závěť podepsali, nejsou svědky vyloučenými z toho úkonu podle “; že „závěť je platná a závětním dědicem je podle ní D. Č. K., s nímž, jako s jediným, bude okresní soud nadále v dědickém řízení jednat, neboť tento závětní dědic má přednost před dědici ze zákona pozůstalou neteří M. G. a pozůstalým synovcem O. P.“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali M. G. a O. P. dovolání. Namítají, že „se dá důvodně tvrdit, že svědci závěti, jako zaměstnanci závětního dědice, nemohou být osobami nezaujatými, neboť již z pracovně právního vztahu jim vyplývají určité povinnosti (jak konstatoval i prvoinstanční soud) a jejich zájem na poměrech právnické osoby je pochopitelný pro jejich zájem udržet si pracovní místo u zaměstnavatele“; že „jejich újma by se mohla projevit v situaci, kdy při případných racionalizačních opatřeních zaměstnavatele bude jistě zohledněn jejich přístup a iniciativa k hospodaření a postavení zaměstnavatele“; že „touto skutečností se odvolací soud vůbec nezabýval a zdůraznil pouze to, že svědci jsou odměňováni z rozpočtových prostředků“. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

D. Č. – středisko v K. uvedla, že „jejich zaměstnanci nemají žádný finanční, naturální ani jiný prospěch z darů nebo dědictví, které obdrží jejich organizace“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení , přezkoumal napadené usnesení bez jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - vznikl v průběhu řízení mezi účastníky spor o dědické právo (mezi účastníky je sporné, zda D. Č. – středisko v K. je dědicem zůstavitele podle závěti pořízené zůstavitelem dne 18.6.2001, když svědky této allografní závěti byli zaměstnanci závětí povolaného dědice A. G. a M. P.).

Podle ustanovení věty první účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát.

Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje

( ). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení . Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu obč.zák. připadnout státu.

Podle ustanovení , jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení věty první , závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Z ustanovení vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení , věty první tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.

Vydání usnesení podle ustanovení je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení

. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Podle ustanovení obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

Podle ustanovení § 476e obč. zák. svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit.

Podle ustanovení § 476f obč. zák. závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.

U allografní závěti zákon požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, z toho důvodu, aby osoby, které zůstavitel povolal za svědky své závěti, potvrdily (vzhledem k tomu, že u nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal), že jde o jeho pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli. Závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti proto, že u těchto osob nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má jako zůstavitelovým dědicům připadnout - předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné.

V projednávané věci je - jak výše uvedeno - mezi účastníky řízení sporné, zda A. G. a M. P. byli způsobilými svědky závěti zůstavitele.

Zůstavitel může v závěti ustanovit svým dědicem fyzickou osobu, právnickou osobu nebo stát (stát je v tomto případě právnickou osobou - srov. § 21 obč. zák.).

Povolá-li zůstavitel závětí za svého dědice fyzickou osobu, je nepochybné, že ustanovený dědic a ani osoby jemu blízké nejsou způsobilými svědky závěti. Osoby blízké závětnímu dědici, který je fyzickou osobou, vymezuje ustanovení § 116 obč. zák.; jsou jimi jeho příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel, jakož i jiné osoby, které jsou k závětnímu dědici v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou by utrpěl závětní dědic nebo taková osoba, druhý z nich důvodně pociťoval jako újmu vlastní.

Právnické osoby jsou subjekty, které byly vytvořeny lidmi (fyzickými osobami) a kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Jen prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje svoji vůli navenek (zejména činí právní úkony); právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kdo jsou jejím statutárním orgánem, a právní úkony mohou činit za právnickou osobu i jiní její zaměstnanci nebo členové, stanoví-li to její vnitřní předpisy nebo to je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (srov. § 20 obč. zák.).

v ustanoveních a 476f a ani v jiných ustanoveních výslovně neuvádí, kdo je nezpůsobilým svědkem závěti v případě, má-li podle závěti dědit právnická osoba. Právnická osoba sama o sobě - jak je to dáno její povahou - svědkem závěti být nemůže. Otázku nezpůsobilých svědků závěti je proto třeba v tomto případě řešit pomocí analogie ( obč. zák.).

Je nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami vznikají vztahy, a to nejen vztahy právní, a že újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, mohou určité (některé) fyzické osoby důvodně pociťovat jako újmu vlastní. Utváří-li právnická osoba svoji vůli a projevuje-li svoji vůli navenek - jak uvedeno výše - jen prostřednictvím fyzických osob, vznikají vztahy rovněž mezi právnickou osobou a těmito fyzickými osobami; fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby a které projevují její vůli navenek, mají zřejmě vždy blízké zájmové vazby a vztahy k této (své) právnické osobě.

Přihlédne-li se k účelu, z jakého vystupují při allografní závěti svědci závěti, je třeba podle názoru dovolacího soudu za analogického užití ustanovení § 476e věty druhé a § 476f obč. zák. dovodit, že v případě, je-li allografní závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu právní úkony. V této situaci není totiž dobře možné u uvedených fyzických osob rozlišit, do jaké míry jejich jednání ovlivňuje (může ovlivnit) jejich vztah k právnické osobě a jejich zájem na poměrech právnické osoby, a nelze proto u nich ani předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné.

Vedle fyzických osob, které činí (mohou činit) za právnickou osobu právní úkony, mají - jak uvedeno již výše - vztahy k právnické osobě a zájem na jejích poměrech další fyzické osoby. Z hlediska jejich vystupování v právních vztazích však nemůže být významný jejich jakýkoliv vztah k právnické osobě. Tak jako ve vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska ustanovení § 116 obč. zák. podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality, založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí i vztah této další fyzické osoby k právnické osobě - má-li mít v právu význam - vykazovat určité vlastnosti. Tak je tomu zejména v případě, je-li fyzická osoba společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby nebo má-li k právnické osobě jiný obdobný vztah, a současně se jí poměry právnické osoby podstatným způsobem dotýkají. Za analogického užití ustanovení § 116 obč. zák. proto dovolací soud dovodil, že za osobu blízkou právnické osoby je třeba považovat fyzickou osobu, která je společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby nebo která má k právnické osobě jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně pociťovala újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.

Je-li allografní závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu právní úkony, jakož i fyzické osoby, které jsou společníky, členy nebo zaměstnanci této právnické osoby nebo které k ní mají jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně pociťovaly újmu, kterou by utrpěla právnická osoba povolaná za zůstavitelova dědice, jako újmu vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2002, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 81, ročník 2002).

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě je mezi účastníky - jak výše uvedeno - spor o to, zda A. G. a M. P. byli způsobilými svědky závěti zůstavitele, když byli v době pořízení závěti zaměstnanci závětí povolaného dědice, tedy spor o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, je nezbytné, aby soud postupoval způsobem stanoveným v ustanovení ; rozhodnutí o daném sporu usnesením ve smyslu ustanovení - jak to nesprávně učinily soudy obou stupňů – proto není na místě (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.11.1997, sp.zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 53, ročník 1998).

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je proto ve smyslu ustanovení části věty za středníkem zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení

( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. května 2006

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu