Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2285/2026

24 Cdo 2285/2026-277

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, proti žalované V. K., zastoupené Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2026, č. j. -257, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou na základě usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze

dne 29. 3. 2023, č. j. -67 (na základě předchozího odkazu soudního komisaře z

pozůstalostního řízení), domáhala určení, že ona i žalovaná jsou dědičkami ze zákona po

zůstaviteli

V. K.,

zemřelému 10. 6. 2022 (dále též

jen „zůstavitel“). Žalovaná v řízení o pozůstalosti předložila nikoliv vlastní rukou sepsanou (a tedy tzv. alografní) závěť zůstavitele ze dne 8. 6. 2022, v níž byla povolána jedinou dědičkou k celé pozůstalosti. Žalobkyně závěť označila za falzum, popřela pravost podpisu zůstavitele, zpochybnila řádnost svědectví osob na závěti podepsaných (to ovšem až

v

řízení před soudem o podané žalobě) a také tvrdila, že zůstavitel nebyl v době jejího pořízení způsobilý právně jednat pro přetrvávající duševní poruchu.

2. Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. -222, žalobu zamítl (učinil tak poté, co jeho předcházející žalobu rovněž zamítající rozsudek odvolací soud zrušil a věc mu vrátil kdalšímu řízení). Dospěl zejména k závěru, že alografní závěť splňuje náležitosti , (dále jen „o. z.“), neboť ji – jak mělo vyplynout zdokazování – zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky vlastnoručně podepsal a výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli. Vycházel především z výpovědí M. I. a T. N., kteří měli být podpisu závěti zůstavitelem přítomni a kteří se jako svědkové nazávěť také podepsali. Návrh žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zamítl jako nadbytečný, neboť vlastnoruční podpis zůstavitele považoval zaprokázaný svědectvím uvedených osob. Za úplný a přesvědčivý označil též posudek zoboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Danou Dvořákovou, která se zabývala ovládacími a rozpoznávacími schopnostmi zůstavitele vdobě sepisu závěti (tedydva dny před jeho smrtí).

3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a v nákladovém výroku mezi účastnicemi potvrdil, výrok o náhradě nákladů státu změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. K návrhu žalobkyně na doplnění dokazování o písmoznalecký posudek uvedl, že za situace, kdy byl podpis zůstavitele dosvědčen věrohodnými svědky závěti, je takový důkaz nadbytečný.

II. Dovolání a vyjádření kněmu

4. Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu a jeho přípustnost dovozovala z Formulovala v

něm následující otázky:

1/

zda svědek alografní závěti splňuje požadavek § 1539 odst. 1 o. z., když

zůstavitele předtím neznal, neviděl jeho doklad totožnosti a jeho totožnost převzal jen

ze

sdělení jiných osob. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a . Namítala, že

T. N.

nebyl schopen totožnost zůstavitele spolehlivě potvrdit. Dále

2/

položila otázku, zda lze při

konkrétním tvrzení falza závěti a nevěrohodnosti svědků odmítnout písmoznalecký posudek jen proto, že soud svědkům předem uvěřil. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp.

zn. 24

Cdo 1960/2023 a . Poukazovala na srovnávací podpisy, na okolnosti přípravy závěti Věrou Posekanou a na rozpory ve výpovědích svědků. A také

3/

namítala nesprávné rozložení důkazního břemene. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp.

zn. 24 Cdo

2592/2021 nese při popření pravosti soukromé závěti důkazní břemeno závětní dědic, tedy žalovaná. Soudy podle dovolatelky nepřípustně požadovaly, aby falzum nejprve prokázala žalobkyně. Konečně

4/

zpochybnila přesvědčivost psychiatrického posudku o

způsobilosti zůstavitele a navrhovala revizní posudek, neboť absence psychiatrické léčby sama o sobě nevylučuje duševní poruchu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v

Prachaticích k dalšímu řízení.

III. Přípustnost dovolání a rozsah přezkumu

5. Nejvyšší soud v

dovolacím řízení postupoval a o

dovolání rozhodl podle zákona č.

, , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a

XII zákona č.

), dále jen „ “

.

6. Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, za splnění podmínky

7. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, (jen) jestliže to zákon připouští.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání žalobkyně není podle přípustné pro námitku 3/ neboť na otázce rozložení důkazního břemene (bez ohledu na předchozí procesně nesprávný postup soudů obou stupňů) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Žaloba totiž nebyla zamítnuta proto, žeby žalobkyně neunesla důkazní břemeno, nýbrž proto, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o tom, že podle nich bylo prokázáno, že alografní závěť zůstavitele je pravá a platná. Odvolací soud totiž nerozhodoval za situace důkazní nouze aneunesení důkazního břemene některým zúčastníků (tzv. stav non liquet), nýbrž na základě pozitivního skutkového zjištění o rozhodné skutečnosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. ], tudíž otázka případně i nesprávně rozloženého důkazního břemene neměla na samotné napadené rozhodnutí odvolacího soudu vliv.

10. Obdobně přípustnost dovolání podle není sto založit námitka pod bodem 4/ týkající se údajných nedostatků ve zkoumání duševního stavu zůstavitele (popř. potřeby dalšího prověření již zpracovaného znaleckého posudku). Dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku. Skutková zjištění odvolacího soudu přitom dovolacímu přezkumu nepodléhají, stejně jako postup soudu při vlastním hodnocení důkazů. Revizní znalecký posudek není obligatorním důkazním prostředkem; jeho nařízení přichází v úvahu ažtehdy, jestliže má soud po náležitém objasnění věci významnější pochybnosti o správnosti nebo úplnosti posudku. Nemá-li však soud takové pochybnosti a závěry znalce shledá úplnými, logicky odůvodněnými a souladnými s ostatními důkazy, není povinen revizní posudek opatřovat. Pouhý nesouhlas účastníka se znaleckými závěry ani jeho odlišné hodnocení důkazního stavu takovou pochybnost nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2024, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. ).

11. Vprojednávané věci je pro rozhodnutí významné posouzení, zda soud rozhodující vesporném řízení navazujícím na odkaz podle § 170 odst. 1 z. ř. s. musí odstranit důsledky vadně formulovaného odkazového usnesení, postupovala-li žalobkyně podle jeho výroku, aposkytnout jí odpovídající procesní poučení. Významné je rovněž posouzení, zda lze přikonkrétních tvrzeních o falzu alografní závěti a nevěrohodnosti závětních svědkůodmítnout jako nadbytečný důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví jen na základě předběžného závěru o věrohodnosti těchto svědků, a zda svědek alografní závěti musí znát totožnost zůstavitele.

IV. Důvodnost dovolání

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §

242 , které

Nejvyšší soud provedl bez jednání ( věta první ), striktně vázán důvody v

dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o.

s.

ř.), dospěl k závěru, že

dovolání je ve výše uvedeném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.

13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle , část věty před středníkem, ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

a) k vadám řízení

14. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu zabýval i existencí tzv. zmatečnostních vad uvedených v , odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 , jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K

existenci těchto vad přihlíží soud z

úřední povinnosti i když nebyly (jako v

poměrech projednávané věci) dovolatelem výslovně namítány. Nejvyšší soud z

obsahu procesního spisu a rovněž z

přílohového spisu Okresního soudu v

Prachaticích sp.

zn. , jenž se týká pozůstalostního řízení po zůstaviteli, zjistil, že řízení sice

nebylo postiženo zmatečnostní vadou, nicméně soud prvního stupně (včetně pověřeného soudního komisaře) se dopustil závažných procesních pochybení, která ve výsledku mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, přičemž některá z

dále vytýkaných pochybení již nelze napravit.

a1) k provedenému odkazu do sporného řízení – žalobní petit

15. Podle § 170 odst. 1 z. ř. s. soud (resp. soudní komisař) v případě, že je pro vyřešení sporu o dědické právo třeba prokázat skutečnosti mezi dědici sporné, odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se vzhledem k okolnostem případu jeví jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.

16. Uvedené ustanovení předpokládá, že odkaz směřuje k odstranění skutečného sporu odědické právo. V projednávané věci nebylo mezi účastnicemi (polorodými sestrami) nikdy sporné, že obě jsou dcerami zůstavitele a že by při nenastoupení dědění ze závěti přicházely vúvahu jako dědičky ze zákona (v první dědické třídě). Sporným byl výlučně dědický titul žalované založený alografní závětí ze dne 8. 6. 2022, zejména její pravost, řádnost svědectví osob na ní uvedených a její platnost i zhlediska tzv. testovací způsobilosti zůstavitele. Povaze tohoto sporu proto odpovídal odkaz žalobkyně k uplatnění žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitele (byť odkaz soudního komisaře ktomu, aby bylo určeno, žežalobkyně „je dědičkou po zůstaviteli“ nelze mít za nijak nepřípadný). Žalobkyně sedožaduje určení, že žalobkyně a žalovaná jsou (zákonnými) dědičkami po zůstaviteli.

17. Závěr, že postup, při němž je určeno, kdo je, popř. kdo není dědicem zůstavitele, by byl příhodnější, vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. . Současně zdůraznil, že ve sporném řízení navazujícím na odkaz pozůstalostního soudu mají být jako otázky předběžné vyřešeny všechny mezi dědici sporné otázky významné pro určení dědického práva, bez ohledu na to, zda vznikly již v řízení o pozůstalosti, nebo až v řízení sporném; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

18. Nelze však přehlédnout, že odkaz zpozůstalostního řízení může účastníka přivést kprocesnímu úkonu, který ne zcela odpovídá skutečné sporné otázce. Ustálená rozhodovací praxe, která vychází z toho, že ani procesní vady vzniklé v pozůstalostním řízení senepřenášejí dořízení sporného, proto vyžaduje, aby soud rozhodující o žalobě poskytl žalobci, který postupoval v souladu s (vadným) odkazovým usnesením, poučení onáležitostech řádné žaloby; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. . Takové poučení nemá předjímat rozhodnutí ve věci samé ani nahrazovat aktivitu účastníka, nýbrž mu umožnit, aby uplatnil procesní nárok způsobilý řešit spor, prokterý byl do sporného řízení odkázán. Vté souvislosti je třeba rovněž zvážit, zda v případě vadného nebo i jen ne zcela přesného odkazu zpozůstalostního řízení následně podaná žaloba nevykazuje logický deficit mezi žalobními tvrzeními akcentujícími potřebu odstranit spor o dědické právo na straně jedné a mezi žalobním petitem, pokud takový spor veskutečnosti neodstraňuje, na straně druhé a zda není potřeba žalobce vhodnou formou vyzvat kodstranění takového rozporu ( ), a to i tehdy, šlo-li by o vadu, která by (jako vnynější věci) nebránila projednání žaloby a nemohla by ústit vpřípadě jejího neodstranění k odmítnutí žaloby podle Tento závěr je nutno chápat ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. . Nesprávná nebo méně vhodná formulace odkazu sama o sobě sice nebrání tomu, aby sporný soud vyřešil všechny rozhodné předběžné otázky. V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda již dosavadní žaloba – se zřetelem k jejímu obsahu – uvedené požadavky splňuje, anebo zda je třeba žalobkyni odpovídajícím způsobem poučit, aby se žalobním petitem dožadovala (též) určení, že žalovaná není dědičkou zalografní závěti (čímž by vpřípadě úspěchu takového sporu bylo zřejmé, žeúčastnice jsou zákonnými dědičkami zůstavitele vprvní dědické třídě), neupřesní-li snad žalobkyně petit i bez výzvy v reakci na závěry tohoto rozsudku sama.

a2) k vadně provedenému odkazu a jeho vlivu na důkazní břemeno ve sporném řízení

19. V

dané věci soud prvního stupně (soudní komisař) svým usnesením ze dne 29. 3. 2023, č.

j.

8 D 308/2022–67, uložil žalobkyni (jako možné zákonné dědičce), aby podala žalobu na

určení „že je dědicem zůstavitele“, a to proti žalované, která se dovolává (namísto zákonné posloupnosti) dědického práva ze sporné alografní závěti. Soudní komisař postupoval podle

§

170 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.

ř.

s.“), když k

odůvodnění svého usnesení uvedl, že „pro vyřešení sporu je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné“, a že (alografní) „závěť nemá žádné nedostatky“. Tento postup soudního komisaře byl procesně chybný a zřejmě v

jeho důsledku soudy ve

sporném řízení mezi účastnice nesprávně rozvrhly důkazní břemeno. Přestože danou otázku Nejvyšší soud nemohl řešit jako právní otázku předestřenou v

dovolání (viz výše), musel k

ní přihlédnout jako k vadě řízení, neboť za situace, kdy přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, nesprávné rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního by v

další fázi řízení mohlo vést opět k

vydání věcně nesprávného rozhodnutí. Navíc posouzení dané problematiky bezprostředně souvisí s

hodnocením otázky pod bodem 2) dovolání.

20. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je-li ve sporu o dědické právo zpochybněna pravost závěti pořízené ve formě soukromé y, nese důkazní břemeno její pravosti a správnosti ten z účastníků, který se této závěti dovolává ve svůj prospěch, tedy zásadně závětí povolaný dědic (v daném případě jde nikoliv o žalobkyni, ale o žalovanou); pro účely postupu podle z. ř. s. se proto jeho dědické právo zpravidla jeví jako nejslabší [neboťsporné skutečnosti musí být prokázány, na rozdíl od případu, kdy se někdo dovolává zákonné posloupnosti, u níž se žádné dokazování provádět nemusí] a právě proto má být dědic ze závěti sepsané ve formě soukromé y zpravidla odkázán k uplatnění dědického práva žalobou. Odkázání jiného dědice není sice judikaturou a priori vyloučeno, avšak může se opírat jen o konkrétní (zvláštní) okolnosti projednávané věci, jež musí být vrozhodnutí soudního komisaře náležitě vyloženy; samotná skutečnost, že jiný dědic pravost závěti popírá, takový postup bez dalšího neodůvodňuje. Odkázání k podání žaloby přitom nepředjímá rozložení důkazního břemene v následném sporném řízení, které soud posuzuje vždy samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. ). Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud žalobkyni vedly k potřebě tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, ač důkazní břemeno ve skutečnosti tížilo žalovanou, která měla skutečnosti zpochybňované žalobkyní (atedy pravost soukromé závěti, jíž se ve svůj prospěch dovolává) jednoznačně prokázat.

a2) k vadnému provádění dokazování výslechem svědků

21. Podle předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co

ví

o předmětu výslechu. Klást otázky mají právo postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci. Otázku položenou účastníkem nebo znalcem předseda senátu nepřipustí, jen jestliže nesouvisí s předmětem výslechu nebo naznačuje-li odpověď anebo je-li zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá; nepořizuje-li se

o

výpovědi záznam, uvede předseda senátu vždy v protokolu důvody, pro které otázka nebyla připuštěna.

22. Sugestivní (návodnou) ve smyslu věta třetí je taková otázka, která ve svém znění obsahuje či předpokládá odpověď, kterou má vyslýchaný teprve potvrdit, namísto aby zjišťovala jeho vlastní vjem nebo vzpomínku. Otázka uzavřená odpovědí „ano“ nebo „ne“ sice sama o sobě není sugestivní; návodná je tehdy, předjímá-li zjišťovanou skutečnost nebo žádanou odpověď. Tento obecný výklad vyslovil Nejvyšší soud např. vusnesení ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. . Zákonodárce sice návodné a zavádějící otázky vztahuje výlučně ktěm, jež kladou vyslýchanému jiné osoby, nežli soudce (předseda senátu), nicméně dovolací soud je přesvědčen, že tak zákonodárce činí vdomnění, že soudce takovou otázku klást svědkovi vsouladu se zákonem pravidelně nebude (ostatně srovnej základní zásadu, že postup soudu vobčanském soudním řízení má vést ke spravedlivé [rozuměj zákonem stanovené] ochraně soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, a že postup soudu má být předvídatelný a ustanovení mají být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání, srov. jeho a 6). Teleologie dané úpravy cílí k tomu, aby výslech svědka byl proveden procesně korektním způsobem svyloučením nepřípustných dotazů, ať už je vyslýchanému klade kterákoliv osoba (soudce či státní zástupce nevyjímaje). Nejvyšší soud proto uzavírá, že prostřednictvím jeho analogické aplikace míří i na otázky kladené svědkovi soudem (soudcem); ostatně lze odkázat na dále citovanou judikaturu soudu ochrany ústavnosti, kterárovněž cílila na otázky kladené svědkovi soudem nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. . Nejvyššímu soudu je navíc známo, že prakticky totožný názor navíc ohledně nepřípustnosti sugestivních otázek kladených soudcem svědkovi zaujal vjiné věci i tentýž odvolací senát, který rozhodoval o nyní podaném odvolání (vizrozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. ), přesto zněj vprojednávané věci odpovídající závěry nevyvodil.

23. Pouhé použití nevhodně (nezákonně) formulované otázky ještě bez dalšího neznamená, že k výpovědi jako celku nelze vůbec přihlížet. Jeho důsledkem však může být snížení její důkazní hodnoty, zejména směřovala-li otázka k okolnosti, kterou měl svědek popsat zvlastního vjemu, a stala-li se odpověď na ni podkladem rozhodných skutkových zjištění. Soud pak musí při hodnocení důkazů podle velmi pečlivě uvážit průběh výslechu, obsah spontánní části výpovědi i to, zda svědek posléze reprodukoval vlastní vzpomínku, nebo toliko potvrdil soudem předloženou (oktrojovanou) verzi skutku. Stejně takmusí pečlivě vážit, zda i odpovědi nadalší otázky nesouvisely se skutečnostmi, která byly již dříve nepřípustně svědkovi soudem předestřeny.

24. Žalobkyně již vprůběhu řízení a znovu vodvolání ústy své právní zástupkyně namítala, že při výslechu závětního svědka N. a svědkyně I., konaném 5. 12. 2023 (č. l. 42 a 43 a násl. procesního spisu) byly otázkami soudu předjímány právě okolnosti podstatné pro platnost alografní závěti, tj. zda zůstavitel u před svědky podepsal, zda výslovně prohlásil, že jde o jeho poslední vůli, a zda svědek mohl zůstavitele ztotožnit. Soud prvního stupně (věc rozhodující soudce) navíc od nezákonného způsobu provádění dokazování sugestivními otázkami neupustil, ačkoliv byl zástupkyní žalobkyně nanevhodnost (či přesněji procesní nezákonnost) svého počínání upozorněn [příkladem budižotázka soudu na svědka: „Prohlásil před Vámi p. V. K., že tato (tj. alografní závěť – poznámka Nejvyššího soudu), do které jste teď nahlédl, obsahuje jeho poslední vůli?“, popř. na svědkyni: „Ta , kterou jsem Vám dal k nahlédnutí, prohlásil tedy p. V. K. před Vámi výslovně, že tato je jeho poslední vůlí?“], přitom anijeden ze svědků předtím neuvedl, že by zůstavitel cokoliv prohlašoval. Řečeno jinak: v soudem předkládaných otázkách již byly explicitně obsaženy skutečnosti, které teprve měly být zvýslechu svědků zjištěny; na tom nic nezmění v protokolu o jednání reprodukovaný nesprávný názor soudce, že se táže na otázky formulované s odkazem na hypotézu příslušné hmotněprávní normy.

25. Na dané téma přitom i Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vyslýchající orgán nesmí svědkovi či poškozenému podsouvat rozhodné okolnosti skutkového děje, nabízet mu možné skutkové scénáře ani jej vést sugestivními otázkami k určité odpovědi; nejasnosti ve výpovědi je třeba odstraňovat otázkami nenávodnými. Důkaz získaný výslechem, který je zatížen podstatnými vadami spočívajícími v kladení sugestivních otázek, může být absolutně neúčinný, a proto procesně nepoužitelný; vždy je však nezbytné posoudit charakter vady, její konkrétní dopad na obsah výpovědi a význam takto získaného poznatku pro výsledek řízení (srov.usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. , či jeho nález ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. ).

26. Odvolací soud se při svém rozhodování omezil toliko na povšechný odkaz o údajné správnosti a úplnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž se vypořádal skonkrétním průběhem výslechů a jeho vlivem na spolehlivost odpovědí svědků, tedy zda a případně vjakém rozsahu pro věc určující odpověď na sugestivní otázku kontaminovala možnost čerpat zdalších (návazných) odpovědí svědků. V tom spočívá nedostatek jeho přezkumného závěru, zčehož plyne, že závěr o bezvadně zjištěném skutkovém stavu prozatím neobstojí.

27. Uvedená vada řízení je o to závažnější, že navazuje na další a velmi vážné pochybení soudního komisaře, který v rozporu s jednoznačným příkazem z.ř.s. nepředvolal a nevyslechl již v pozůstalostním řízení svědky alografní závěti. Uvedené ustanovení stanoví, žezjistí-li se, že zůstavitel zanechal u o pořízení pro případ smrti nebo o prohlášení ovydědění učiněném před svědky, soud (tedy soudní komisař) je vždy vyslechne; to neplatí, prohlásí-li všichni dědici, že na výslechu svědků netrvají, nebo brání-li provedení výslechu svědka závažné okolnosti. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že soudní komisař je v souvislosti s publikací závěti povinen vyslechnout její svědky; výslech slouží k tomu, aby se osoby uplatňující dědické právo mohly seznámit s okolnostmi svědectví a zvážit (i) na jejich základě případné zpochybnění závěti, a současně takový výslech slouží kzachování obsahu výpovědi propřípadné sporné řízení či pozdější nedostupnost svědka. Soudní komisař však není oprávněn výpovědi svědků hodnotit a na jejich základě řešit skutkový spor o dědické právo; takový spor náleží k projednání do sporného řízení podle z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. ). Žalobkyně při jednání před soudním komisařem dne 16. 1. 2023 (nač.l. 66 pozůstalostního spisu) nejenže neprohlásila, že na výslechu svědků alografní závěti netrvá, ba naopak výslovně se dožadovala jejich výslechu; soudní komisař však na svou zákonnou povinnost vyslechnout svědky závěti zcela rezignoval, aby obratem bez dalšího žalobkyni odkázal kpodání žaloby do sporného řízení. Tím podstatně ztížil (v neprospěch obou sporných stran) možnost zachytit vdobě bližší úmrtí zůstavitele skutečnosti zjišťované zákonem vyžadovaným a vzásadě obligatorním výslechem svědků a znemožnil obsah takového výslechu konfrontovat stím, co svědci později uvedli (až) vřízení o podané žalobě. Tatořetězící se pochybení soudu prvního stupně (soudního komisaře) pak podstatně znesnadnila možnost zjistit náležitě skutkový stav, a to přesto, že právě výpovědi svědků alografní závěti jsou jedním znejvýznamnějších důkazů ve sporu o její pravost a platnost. Tím více se obnažuje potřeba provedení dalších důkazů (nebude-li shledán jiný důvod kvyhovění či zamítnutí žaloby), a to vpodobě prověření pravosti podpisu zůstavitele (ostatně zde dovolací soud odkazuje na dále prezentované úvahy k dovolací otázce sub 2/).

b) k dovolací otázce 1–k totožnosti zůstavitele a svědectví T. N.

28. Vzhledem k tomu, že zůstavitel V. K. zemřel dne 10. 6. 2022 a při dědění sepoužije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po něm , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. jeho ).

29. Podle ustanovení § 1494 odst. 1 o. z. je závěť odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl napozůstalosti, případně iodkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc arok byla závěť pořízena apořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti naurčení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.

30. Podle ustanovení § 1497 o. z. zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.

31. Podle ustanovení § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.

32. Podle ustanovení § 1534 o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat apřed dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, želistina obsahuje jeho poslední vůli.

33. Alografní závěť sepsaná podle ustanovení o. z. je platným právním úkonem jentehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědkysoučasně přítomnými výslovně prohlásil, že obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.

34. Hlavním úkolem svědka závěti je potvrdit totožnost osoby zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila, a prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle. Svědek tedy má svědčit o tom, že zůstavitel před ním potvrdil, že předložená obsahuje jehoposlední vůli a popsat obsah takového potvrzení (prohlášení) zůstavitele. Svědek všakmůže poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, ostavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž vpotvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, želistina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. . Komentář. Svazek IV. 2. vyd., Praha: Wolters KluwerČR,2019, str. 173). Znamená to, že svědci závěti buď zůstavitele osobně znají, neboje jim řádně prokázána jeho totožnost a mohou potvrdit, žeprávě a jen ta osoba, kterápořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.

35. Nejvyšší soud v dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, abyzůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), aže proto taková sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků připořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. ).

36. Nejvyšší soud například ve výše odkazovaném usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí alografní závěti sepsané podle ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (narozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že obsahuje jehoposlední vůli, apod. Uzavřel, že alografní závěť sepsaná podle ustanovení obč. zák. jeneplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. ). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. , z něhož je zřejmý mimořádný důraz na svědectví osob, které jsou na ě se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí oplatnosti závěti. Je současně nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má ztohoto důvodu alografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele naskutečnýobsah y a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu y nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že právě zůstavitel v ě uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, žezůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde ojeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)[srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. ]. Dovolací soud také vysvětlil, že úloha závětního svědka nespočívá v kontrole obsahu závěti, nýbrž mimo jiné v potvrzení, že právní jednání učinila osoba zůstavitele. Svědek proto musí zůstavitele osobně znát, nebo mu musí být jeho totožnost náležitě prokázána. Nestačí, že svědek toliko převezme sdělení jiné přítomné osoby, ženeznámý člověk je zůstavitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. ). Tento názor odpovídá též odborné literatuře: Novotný, P.; Novotná, M.: Nový . Dědické právo. Praha: Grada Publishing, 2014, s. 51; Šešina, M.; Muzikář, L.; Dobiáš, P.: Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 72. Podle těchto autorů musí svědek zůstavitele buď znát, nebo mu zůstavitel před právním jednáním řádně prokáže totožnost, například občanským průkazem nebo cestovním pasem.

37. Jak již Nejvyšší soud rovněž vminulosti uzavřel, na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění § 1534 o. z.) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. ).

38. Vztaženo do poměrů projednávané věci odvolací soud nevyvodil žádné závěry známitek žalobkyně o tom, že svědek N. zůstavitele vůbec neznal (byť ve skutkové rovině takový závěr učinil již soud prvního stupně, viz odstavec 10 odůvodnění jeho rozsudku), které konvenuje svýpovědí svědka, který vřízení opakovaně uváděl, že zůstavitele osobně neznal a jeho totožnost mu nebyla ani při sepisu závěti nijak prokázána (č. l. 43, 43 verte a znova na č. l. 46 procesního spisu). Ve svém prvním zrušujícím usnesení odvolací soud jen okrajově uvedl, že svědkovi N. „bylo řečeno, že jde o p. K.“ (zde Nejvyšší soud připomíná, že nepřehlédl, že v rozporu s tvrzením svědka o tom, žezůstavitele neznal a viděl jej poprvé až při podepisování sporné alografní závěti, žalobkyně v rámci sepisu protokolu o zjištění stavu a obsahu závěti konaného před soudním komisařem dne 4. 10. 2022 (na č. l. 54 pozůstalostního spisu) výslovně a zcela opačně uvedla, že: „svědci [tedy ona i svědek N. – poznámka Nejvyššího soudu] byli přátelé zůstavitele“.

39. Implicitní závěr odvolacího soudu, že svědek T. N. byl schopen totožnost zůstavitele potvrdit, tak ve světle výše zmiňované judikatury postrádá náležité odůvodnění. Zeskutkových zjištění soudu prvního stupně se naopak podává, že svědek zůstavitele neznal aže se do předchozí konverzace mezi osobami přítomnými na místě nezapojoval právě a jen proto, že jej neznal. Uvedl rovněž, že občanský průkaz zůstavitele neviděl a že vycházel pouze z informací ostatních přítomných osob. Odvolací soud však nevysvětlil, z jakých konkrétních skutečností dovodil, že totožnost zůstavitele byla svědku N. známa čialespoň prokázána, a nezabýval se nakonec ani významem jeho tvrzeného opakovaného označování zůstavitele jiným příjmením („pan P.“ na č. l. 45 a 45 verte spisu na místo správného „K.“) a údaje o tom, že v době výslechu by již nebyl schopen osobu zůstavitele popsat čipoznat. Absence znalosti totožnosti zůstavitele svědkem závěti by vedla zdůvodů, o nichž se stalo zmínky výše, kzávěru o neplatnosti závěti.

c) K dovolací otázce 2–k oprávněnosti požadavku na znalecké zkoumání podpisu zůstavitele na závěti

40. Je-li soukromá použita jako dědický titul a druhý účastník její pravost a

správnost účinně popře, stíhá důkazní břemeno o její pravosti a správnosti toho, kdo

se

dovolává ( ). U závěti sepsané ve formě soukromé y je to závětí povolaný dědic; srov. již výše rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.

2. 2022, sp. zn. .

41. Pro spor o dědické právo z alografní závěti není podle dřívější judikatury zásadně určující samotné vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele; podstatný význam má především řádné a věrohodné svědectví osob, které se na závěť podepsaly. Tento závěr všakneznamená, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo je bez významu nebo že jej nelze provést. Je-li konkrétně tvrzeno, že závěť je falzem, že podepsané osoby ve skutečnosti nebyly svědky jejího pořízení nebo že jejich výpovědi jsou nevěrohodné asmyšlené, může znalecký posudek o pravosti podpisu představovat jeden zdůkazů připosouzení věrohodnosti této svědecké verze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. ). Ostatně lze si představit i situaci, že tomu, jehoždědické právo je alografní závětí vylučováno může být zřejmé, že podpis na ní obsažený není zůstavitele, přičemž svědci ani nemusí být podpisu zůstavitele naalografní závěti přítomni (předepsaná závěť může být podepsána předtím, než zůstavitel učiní prohlášení před svědky).

42. Žalobkyně v projednávané věci nezpochybňovala pravosti závěti pouze tím, že podpis zůstavitele na ní není pravý, nýbrž, byť až vřízení před sporným soudem, zpochybnila věrohodnost obou svědků. Výše již Nejvyšší soud vyložil, že (další) námitky vúvahu přicházejícího dědice týkající se dědického práva mohou být vzásadě uplatněny (až) vřízení sporném a tamtéž mají být komplexně vypořádány. Vdané věci nelze nadto žalobkyni vytýkat, že již vpozůstalostním řízení výslovně nezpochybnila věrohodnost svědků, neboťtakové námitky jsou zpravidla účastníkem pozůstalostního řízení uplatněny až tehdy, jsou-li svědci závěti soudním komisařem řádně vyslechnuti. Právě takový výslech má být jedním zhledisek, na jehož podkladě účastníci řízení zváží jejich věrohodnost a to, zda budou či nebudou pravost či platnost alografní závěti napadat. Žalobkyně také mohla důvodně spoléhat na to, že soudní komisař v souladu se zákonem sám k výslechu svědků závěti přistoupí, což se, jak vyloženo výše, nestalo.

43. Jestliže žalobkyně označila závěť za falzum, navrhla písmoznalecké zkoumání podpisu zůstavitele na originálu závěti, předložila kopie srovnávacích listin spodpisy zůstavitele odlišnými podle ní od toho, který se nachází na závěti, jestliže oba svědci na většinu otázek před soudem odpovídali, že si rozhodující okolnosti „nepamatují“ nebo si „myslí“, že se věci seběhly určitým způsobem, pak (nadto spřihlédnutím ke zjištěným vadám řízení jdoucím navrub zjištěného skutkového stavu) nebylo možné návrh žalobkyně na nařízení znaleckého posudku odmítnout jen poukazem na závěr, že svědci jsou věrohodní. Nakonec i vsystému neúplné apelace ovládající odvolací řízení zákonodárce připouští provedení důkazu, kterým má být zpochybněna věrohodnost jiného již provedeného důkazu ( ). Odvolací soud měl posoudit, zda se s přihlédnutím ke konkrétním námitkám žalobkyně avýsledku řádného hodnocení výpovědí svědků ukazuje písmoznalecké zkoumání potřebným k úplnému zjištění skutkového stavu ( ). Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá, žepísmoznalecký posudek musí být nařízen v každém sporu o alografní závěť, anineprejudikuje jeho výsledek. Ukládá jen, aby o důkazním návrhu bylo rozhodnuto nazákladě úplného hodnocení relevantních okolností, nikoliv na základě teze, že otázka pravosti podpisu je u této formy závěti vždy bez významu.

44. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je, ve vztahu k oběma přípustně předestřeným dovolací otázkám založen na nesprávném právnímposouzení věci a současně jeřízení předcházející jeho vydání zatíženo mnohými procesními vadami, které mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení , aprotože Nejvyšší soud současně neshledal, žeby byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušit ( ).

45. Na odvolacím soudu nyní bude, aby se nejprve pokusil odstranit dílčí rozpor mezižalobními tvrzeními a navrženým žalobním petitem (v reakci na ne zcela přesný odkaz zpozůstalostního řízení), poté, aby se prioritně zabýval otázkou platnosti alografní závěti zhlediska způsobilosti svědka ve vazbě na jeho (ne)znalost osoby zůstavitele a jen pokud z toho důvodu neshledá závěť neplatnou a žalobu opodstatněnou by vdalším řízení bylo třeba (zapřípadného zrušení rozsudku soudu prvního stupně, pokud by ktomu byly naplněny podmínky ), aby žalovaná byla vyzvána podle a 3 kdoplnění tvrzení a důkazů, jež mají svědčit o platnosti, příp. pravosti alografní závěti sepsané ve formě soukromé y, a to z hledisek zpochybňovaných žalobkyní.

46. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ověci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2026

JUDr.

David Vláčil

předseda senátu