Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1432/2026

24 Cdo 1432/2026-587

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. T., zastoupené JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta č. 238, proti žalovaným 1) M. T., zastoupené JUDr. Petrem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 555/31, 2) nezletilému AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem městem XY, se sídlem městského úřadu v XY, a 3) nezletilé BBBBB (pseudonym), zastoupené opatrovnicí Mgr. Pavlou Kotolovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1798/1, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2025, č. j. -537, takto:

Odůvodnění:

1. V řízení o pozůstalosti po L. T., zemřelém dne 5. 10. 2020 (dále jen „zůstavitel“), Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 29. 10. 2021, č. j. -88, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 24. 11. 2021, uložil žalobkyni, aby proti žalovaným 1), 2) a 3) podala do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení u Okresního soudu Praha-západ žalobu na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli, s tím, že ji současně poučil o následcích, nebude-li žaloba podána. Žalobu byla povinna podat proto, že mezi účastníky řízení vznikl spor o dědické právo, neboť jako dědici zůstavitele ze zákona by přicházeli do úvahy manželka zůstavitele žalovaná 1) a děti zůstavitele, tj. žalobkyně, žalovaný 2) a žalovaný 3), že však žalovaná 1) v průběhu pozůstalostního řízení předložila u nazvanou „Poslední vůle a závěť“ ze dne 28. 9. 2020, s tím, že tuto závěť zůstavitel podepsal a podepsali ji i tři přítomní svědci, jíž zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek rovným dílem žalované 1), žalovanému 2) a žalované 3) a dále přikázal započíst na dědický podíl žalobkyně veškeré darované nemovitosti. Protožežalobkyně zpochybnila pravost a platnost závěti ze dne 28. 9. 2020, neboť měla pochybnosti o pravosti podpisu zůstavitele a o tom, zda byl zůstavitel v době podpisu svéprávný a zda byl schopen posoudit své jednání a nést jeho následky, pozůstalostní soud uzavřel, že je namístě postup podle z. ř. s. a odkázal žalobkyni, aby uplatnila své právo žalobou, neboť „její dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné“.

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 23. 1. 2022 domáhala určení, že „je dědičkou ze zákona po zůstaviteli“. Žalobkyně zejména popírala, žeby podpis na dané závěti byl podpisem jejího otce (zůstavitele), s tím, že má pochybnosti také o tom, „zda se případně otec, pokud to byl jeho podpis, nepodepsal na prázdném papíře, který mu byl předán k podpisu“, případně že mu při podpisu někdo vedl ruku, dálezpochybnila také způsobilost a věrohodnost svědků závěti s odůvodněním, že jde o dobré známé žalované 1), kteří „by mohli být na věci i určitým způsobem motivováni“, a že „je otázkou, jak vůbec došlo k sepisu dané allografní závěti a jak byli jednání přítomni svědci, když měl být zůstavitel již v LDN“. Podle žalobkyně zůstavitel ani v době pořízení závěti nebyl schopen posoudit své jednání a nést následky, neboť trpěl těžkou chorobou, nebyl schopen se sám o sebe postarat a byl pod vlivem utišujících a jiných léků, které jej „mohly v jeho svéprávnost značně omezit“.

3. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 4. 2025, č. j. -474, opraveným usnesením ze dne 10. 6. 2025, č. j. -486, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 31 520,50 Kč k rukám jejího zástupce, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši, která bude určena samostatným usnesením, a to do 1 měsíce od právní moci takového usnesení na účet Okresního soudu Praha-západ (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel zezjištění, že zůstavitel zemřel dne 5. 10. 2020 a v době smrti byl ženatý se žalovanou 1) aměl tři děti, a to žalobkyni a nezletilé žalované 2) a 3), že v řízení o pozůstalosti pozůstaviteli byla předložena označená jako „poslední vůle a závěť“ datovaná dnem 28. 9. 2020, jíž zůstavitel povolal za dědice veškerého svého majetku rovným dílem svoumanželku - žalovanou 1) a své děti - žalovaného 2) a žalovanou 3), s tím, že do y byla dopsána věta o příkazu k započtení veškerých darovaných nemovitostí na dědický podíl A. T. – žalobkyně, a že z důvodu sporu o pravost a platnost závěti ze dne 28. 9. 2020 mezi účastníky pozůstalostního řízení byla žalobkyně usnesením pozůstalostního soudu odkázána k podání žaloby na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli, kteroužalobkyně podala v soudem stanovené lhůtě. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že ačkoliv závěr znalce o tom, že zůstavitel osobně závěť podepsal, byl učiněn s nižší mírou pravděpodobnosti, přiklonil se (v kontextu celkové situace při pořízení závěti i s ohledem na výpovědi svědků) k závěru o pravosti podpisu zůstavitele, s tím, že i svědci vypovídali o tom, že zůstavitel zamýšlel zabezpečit život své nejbližší rodiny. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že „k podpisu došlo za přítomnosti (minimálně) dvou svědků závěti současně přítomných, před nimiž zůstavitel prohlásil, že jde o u obsahující jeho poslední vůli“, že nešlo o nezpůsobilé svědky závěti, šlo-li o„osoby zůstaviteli známé, které s ním byly v přátelském vztahu“, a že stran zdravotního stavu zůstavitele měl soud za prokázané, že „zůstavitel byl dne 28. 9. 2020 plně svéprávný“, anaopak nebylo prokázáno, že by jeho duševní stav byl změněn, ani že by byl jakkoliv smyslově postižen, a z toho důvodu ani „nebylo pro platnost závěti nutné ji pořizovat formou veřejné y či za přítomnosti tří současně přítomných svědků“. Dovodil, že závěť splňuje předpoklady stanovené zákonem, byla-li podepsána za přítomnosti svědků, které s u seznámil a současně jim sdělil, že jí chce zajistit svou rodinu, a tedy že „zůstavitel vyjevil svědkům, že jde o u obsahující jeho poslední vůli způsobem, který ani nedává prostor k jinému výkladu“. Stran námitky dodatečné úpravy závěti soud prvního stupně uzavřel, že i když znalec potvrdil, že poslední věta textu byla napsána jiným psacím prostředkem, „nemá tato skutečnost vliv na platnost závěti“, když se v řízení „nepodařilo prokázat, že by zůstavitel mohl podepsat prázdnou u, či že byla závěť nějakým způsobem upravena“, naopak bylo-li prokázáno, že u datovanou 28. 9. 2020 podepsal. Závěrem soud prvního stupně poukázal, že právní jednání, zejména závěť jakožto jednání, které je posuzováno a vykládáno ex mortem, musí být vykládáno primárně jako platné a je nutné respektovat autonomii vůle zůstavitele. Žalobu na určení, že žalobkyně je dědičkou ze zákona, proto zamítl.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, č. j. -537, změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve výroku III. tak, že „ve vztahu žalobkyně a žalované 3) je žalobkyně povinna zaplatit tétožalované plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením, k rukám České republiky – Okresního soudu Praha-západ, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení“ (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit: žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení 36 723,50 Kč k rukám jejího zástupce, velhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalované 3) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení, k rukám České republiky – Okresního soudu Praha-západ, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení (výrok IV.), a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Odvolací soud předně dovodil, že „v daném řízení se žalobkyně nedomáhala určení, že je dědičkou zůstavitele, popř. že žalovaní nejsou závětními dědici zůstavitele ve vztahu ke konkrétnímu pořízení zůstavitele pro případ smrti“, že „toto by ostatně nebylo možné, neboť o tom, kdo je či není dědicem konkrétního zůstavitele, je oprávněn rozhodovat výlučně jenpozůstalostní soud v pozůstalostním řízení“, a tedy že „zcela zjevně smyslem žalobkyní podané žaloby, projednávané v tomto řízení, bylo to, aby bylo vyřešeno, zda žalobkyni svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákonné dědické posloupnosti, či nikoliv“. Poté, co poukázal na skutečnost, že v pozůstalostním řízení po zůstaviteli nebyl proveden výslech svědků závěti, a že k platnosti prosté allografní závěti zůstavitele je vyžadováno, aby takovou závěť zůstavitel vlastní rukou podepsal a aby před dvěma svědky závěti, současně přítomnými, výslovně prohlásil, že obsahuje jeho poslední vůli způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, že obsahuje jeho poslední vůli, a že další náležitostí prosté allografní závěti je, že svědek prosté allografní závěti musí být funkcí svědka závěti předem zůstavitelem pověřen, odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků, které„rozptýlilo možné pochybnosti o okolnostech vzniku, resp. podpisu, posuzované prosté allografní závěti zůstavitele s datem 28. 9. 2020, a dospěl k závěru, že byly „naplněny všechny zákonné formální náležitosti daného typu pořízení zůstavitele pro případ smrti závětí v prosté allografní formě s datem 28. 9. 2020“. Odvolací soud na základě zopakovaného dokazování výslechem svědků závěti uzavřel, že z výpovědi Z. B. „nelze pro zjištění rozhodného skutkového stavu vycházet“, neboť si pro časový odstup a svůj zdravotní stav již nevybavovala žádné konkrétní okolnosti podpisu závěti a událost zaměňovala se svědectvím při uzavření manželství zůstavitele, že naopak výpovědi M. S. a V. S. považoval za věrohodné, přesvědčivé a v zásadě shodné a zjistil z nich, že oba byli zůstavitelem pozváni na jeho chalupu proto, aby „mu k jeho žádosti, jako svědci, potvrdili svým podpisem konkrétní y to, že chce pro případ, že se s ním něco stane, třeba že zemře, zabezpečit svou nejbližší rodinu“, čemuž vyhověli a na u připojili své podpisy, a že oni dva byli po celou dobu současně přítomni v jedné místnosti sezůstavitelem, a tedy dovodil, že tito svědci nebyli této události přítomni náhodně, nýbrž„byli samotným zůstavitelem za svědky povolání a byli s touto rolí ztotožněni“ az komunikace se zůstavitelem nad konkrétní u pro ně vůle zůstavitele vyplynula. Odvolací soud také uzavřel, že nemá žádné pochybnosti o tom, že na zkoumané ě jepravý podpis zůstavitele, stran osob svědků, že se nejedná o osoby vyloučené, a ztotožnil setaké závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitel v posuzované době datace zkoumané y „nejednal v duševní poruše, která by jej činila neschopným právně jednat“ nebo že by byl osobou se smyslovým postižením, pro něž by bylo nezbytné pořídit závěť ve formě veřejné y nebo před třemi svědky. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, žezávěť zůstavitele ze dne 28. 9. 2020 „je pravou a platnou závětí zůstavitele, pořízenou jím v prosté allografní formě, ze které svědčí univerzálně dědické právo po zůstaviteli žalovaným, coby osobám touto závětí zůstavitele obmyšleným, coby dědiců“, a že „splňuje všechny zákonné předpoklady“, čímž „je vyloučeno uplatnění zákonné dědické posloupnosti k pozůstalosti nebo k její části po zůstaviteli“, a tedy „je správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě žalobkyně, v níž požadovala určit své dědické právo po zůstaviteli právě ze zákonné dědické posloupnosti“.

5. O výši nákladů řízení poté rozhodl Okresní soud Praha-západ samostatným usnesením ze dne 9. 4. 2026, č. j. -582.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadá výrok II., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a v návaznosti na něj i výroky o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka namítá, že odvolací soud vyřešil otázku výkladu a aplikace ustanovení upravujícího požadavek „výslovného prohlášení zůstavitele“ u allografní závěti před dvěma současně přítomnými svědky, jakož posouzení, jaký obsah a kvalitu musí mít svědecké výpovědi svědků závěti, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. . Dovolacímu soudu proto předkládá k vyřešení otázku, co je třeba považovat za výslovné prohlášení, želistina obsahuje poslední vůli zůstavitele a zda soud správně vyložil a aplikoval ustanovení , dovodil-li, že sdělení zůstavitele, že u činí k zajištění svénejbližší rodiny, a jeho žádost o podpis svědků představují výslovné prohlášení, že obsahuje jeho poslední vůli, a zda takový výklad není nepřípustně extenzivní. Dovolatelkaodvolacímu soudu vytýká, že nahradil zákonem vyžadovanou obligatorní formální náležitost - výslovné prohlášení o povaze y jako závěti, okolnostmi pořízení závěti a motivací zůstavitele, i když judikatura zdůrazňuje požadavek projevu vůli způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, že obsahuje poslední vůli zůstavitele, nadto namítá, že svědci ani „nevěděli, že jsou přizváni jako svědci k pořízení allografní závěti zůstavitele“, přestože ustálená judikatura dovolacího soudu dovozuje, že prostá allografní závěť je neplatná tehdy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, které ji jako svědci podepsaly, přičemžv projednávané věci „byly ve výpovědích svědků identifikovány rozpory“. Dovolatelka dále zpochybňuje závěry soudů, že zůstavitel netrpěl zhoršeným psychosomatickým stavem, a že považovaly zůstavitele za osobu způsobilou právně jednat, ačkoli podle názoru dovolatelky nebyla dostatečně vyvrácena možnost ovlivnění jeho jednání užívanou medikací. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu vevýroku II. a ve výrocích na něm závislých a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně dovolatelka požádala o odklad právní moci napadeného rozhodnutí do pravomocného skončení dovolacího řízení.

7. K dovolání žalobkyně žalovaná 1) uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné, a že s názorem dovolatelky kategoricky nesouhlasí. Podle žalované 1) dovolatelka opakuje námitky, s nimiž se již odvolací soud podrobně vypořádal a žalovaná 1) se se závěry odvolacího soudu obsaženými v odůvodnění jehorozsudku ztotožňuje, když po zopakovaném dokazování byly prokázány všechny zákonné náležitosti prosté allografní závěti, pravost podpisu zůstavitele i jeho způsobilost právně jednat. Navrhuje tedy, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

8. Také podle opatrovníka žalovaného 2) bylo v řízení před soudy obou stupňů „dostatečně prokázáno, že vůlí zůstavitele bylo především zajištění jeho nezletilých dětí“, žetuto vůli projevil svobodně, vážně a při plném vědomí, a že byl i přes zhoršující sezdravotní stav „schopen činit právní jednání a uvědomovat si jejich následky“. Má za to, žerozhodnutí soudů obou stupňů odpovídají zjištěnému skutkovému stavu i jeho právnímu posouzení, a dovolání žalobkyně proto nepovažuje za důvodné.

9. Žalovaná 3) prostřednictvím své opatrovnice uvádí, že závěr odvolacího soudu, podle něhož projev vůle zůstavitele nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, že obsahuje jeho poslední vůli, nepředstavuje extenzivní výklad zákona, nýbrž jeho standardní aplikaci naindividuálně zjištěný skutkový stav a odpovídá i judikatorním závěrům, podle nichž„zákon nevyžaduje rigidní slovní formulaci, ale materiální jistotu projevu vůle“. Dovolatelce dále vytýká, že její dovolací námitky směřují převážně do skutkové roviny, jestliže polemizuje zejména s hodnocením důkazů a skutkovými závěry odvolacího soudu, zejména pokud jde o svědecké výpovědi, zdravotní stav zůstavitele a pravost jeho podpisu. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání žalobkyně podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené vustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

13. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, srov. ) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel zemřel dne 5. 10. 2020 jako ženatý s žalovanou 1), kdy manželství uzavírali dne 26. 9. 2020, zanechal tři potomky – žalobkyni, nezletilého žalovaného 2) a nezletilou žalovanou 3), dcera zůstavitele M. T. zůstavitele předemřela jako svobodná bez zanechání potomků, dále že žalovaná 1) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli předložila závěť zůstavitele datovanou dnem 28. 9. 2020, psanou ručně, nikoliv však rukou zůstavitele, s tím, že ji zůstavitel podepsal a spolu s ním ji podepsali i tři svědci závěti, že tato je označena jako „Poslední vůle a závěť“, jejíž obsah zní: „V XY dne 28. září 2020 já L. T. tímto činím svou poslední vůli pro případ své smrti. Po zralé úvaze odkazuji rovným dílem veškerý svůj majetek mezi moji manželku M. T. a moje děti AAAAA a BBBBB. Toto je má poslední vůle a činím ji za přítomnosti svědků. Přikazuji započíst na dědický podíl A. T. veškeré darované nemovitosti.“ Pod tímto textem se nachází podpis zůstavitele a následuje označení svědků 1) M. S., s datem narození a jejím podpisem, 2) V. S., s datem narození a jeho podpisem, a svědkyně 3) Z. B. s datem narození a jejím podpisem. Vzhledem k tomu, že v pozůstalostním řízení po zůstaviteli vznikl mezi účastníky řízení spor o pravost aplatnost předmětné závěti zůstavitele, odkázal pozůstalostní soud dceru zůstavitele A. T. (žalobkyni) k podání žaloby na určení, že je dědičkou ze zákona pozůstaviteli; výslech svědků závěti v pozůstalostním řízení po zůstaviteli proveden nebyl. Mezi účastníky řízení bylo sporné (mimo jiné) naplnění formálních náležitostí prosté allografní závěti, a to zda zůstavitel tuto u vlastnoručně podepsal a zda před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásil, že tato obsahuje jeho poslední vůli, jestližeuvedl, že „chce pro případ, že se s ním něco stane, zabezpečit svoji nejbližší rodinu“.

14. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné vyřešení (mimo jiné) právní otázky, zda zůstavitel prohlášením, že „chce pro případ, že se s ním něco stane, zabezpečit svoji nejbližší rodinu“, výslovně před (alespoň) dvěma svědky současně přítomnými projevil, že (závěť) obsahuje jeho poslední vůli ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že se soudy při jejím řešení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení přípustné.

15. Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení podle důvodů vymezených v dovolání, které provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

16. Vzhledem k tomu, že zůstavitel L. T., zemřel dne 5. 10. 2020 a při dědění sepoužije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po něm , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. o. z.).

17. Podle ustanovení § 1494 odst. 1 o. z. je závěť odvolatelný projev vůle, kterýmzůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl napozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti naurčení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.

18. Podle ustanovení § 1497 o. z. zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.

19. Podle ustanovení § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.

20. Podle ustanovení o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musívlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že obsahuje jeho poslední vůli.

21. Allografní závěť sepsaná podle ustanovení o. z. je platným právním jednáním jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.

22. Hlavním úkolem svědka závěti je potvrdit totožnost osoby zůstavitele jako osoby, kterázávěť pořídila, a prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle. Svědek tedy má svědčit o tom, že zůstavitel před ním potvrdil, že předložená obsahuje jeho poslední vůli a popsat obsah takového potvrzení (prohlášení) zůstavitele. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbržv potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že , naniž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. akol. . Komentář. Svazek IV. 2. vyd., Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 173). Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost aoni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.

23. Nejvyšší soud v dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek (podsankcí neplatnosti právního úkonu, pozn. nyní právního jednání), aby zůstavitel předdvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků připořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, žezávěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. , na nějž dovolatelka ve svém dovolání poukazuje).

24. Nejvyšší soud například ve výše odkazovaném usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení obč.zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. ). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. , z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na ě se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.

25. V opakovaně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , dovolací soud dále vyložil, žezůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení obč. zák. (který se obsahově významně neodlišoval od znění o. z.) odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, abyten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah y a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu y nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, žezůstavitel v ě uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)[srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. ].

26. Jak již Nejvyšší soud uzavřel, na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit, neboťjsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění § 1534 o. z.) aplikovatelné ajako správné mohou být i nadále přijímány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. ).

27. Pro úplnost pak nelze také přehlédnout, že pro projednávanou věc rozhodná (a nyní účinná) právní úprava prosté allografní závěti v ustanovení § 1534 o. z. používá oproti předchozí právní úpravě v § 476b obč. zák., který počítal s „projevením“ vůle, termín obsahově nepochybně rigidnější, a to „prohlášení“ vůle. Ačkoliv ani pro toto „prohlášení“ zůstavitele není předepsána žádná formule, nadále platí (shodně s dosavadní rozhodovacípraxí dovolacího soudu), že z něj musí být – i s ohledem na okolnosti tohokterého případu – nepochybné, že obsahuje poslední vůli zůstavitele, a projev vůle zůstavitele se musí jednoznačně vztahovat ke konkrétní ě jako zůstavitelově poslední vůli (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. , dle kterého se „v případě prohlášení zůstavitelky, že ´její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům´, nejedná o prohlášení o tom, že závěti obsahuje její poslední vůli, zvlášť za situace, kdy v závěti disponovala dalším svým majetkem, který odkázala dalším závětním dědicům“).

28. Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci dospěl na základě skutkových zjištění (která přezkumu dovolacího soudu nepodléhají), že svědkyně závěti S. a svědek závěti S. uvedli, že je zůstavitel ve vztahu ke konkrétní ě požádal o svědectví a podpis s vyjádřením toho, že konkrétní u činí k zajištění své nejbližší rodiny pro ten případ, žeby se s ním v budoucnu něco špatného stalo, k závěru, že „zůstavitel výslovně projevil způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti, svoji vůli“, dovolací soud s tímto závěrem nesouhlasí.

29. Svědkyně závěti paní S., vyslechnutá jednak při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 10. 2022, kdy vypověděla, že „byla svědkem y, kterou zůstavitel napsal ohledně majetku“, že „ji pan T. pozval asi přes SMS“, že jí pan T. „řekl, aby u podepsala“ s tím, že „chce, aby byla zajištěna manželka a děti“, že „listinu viděla a přečetla siji“ a „domnívá se, že tam bylo napsáno něco o firmě, stavebninách a dům a byly tam vypsány děti“, že „neviděla, jak pan T. závěť podepsal“, že „když přišli, seděl u stolu aměl před sebou u, o které je nyní hovořeno, do které nahlížela“, a „závěť již byla podepsána“, dále že „o závěti se již dříve bavili“, a to „obecně“, jednak před odvolacím soudem dne 20. 11. 2025, kdy vypověděla, že jí i jejímu manželovi pan T. „opakovaně říkal, že by chtěl zabezpečit M. a děti“, a že jí „pak jednou zavolal a řekl, že by potřebovali, abychom jim něco s manželem podepsali; mělo jít o to, jak říkal, že kdyby se s ním něco špatného událo, aby byly zaopatřeny právě M. a děti“, že když k nim domů přišli, pan T. „už měl tu u, co chtěl po nás podepsat, připravenu“, „zeptal se nás, jestli jsme ochotni ji podepsat“, „měli jsme možnost si ji přečíst“ a „on nám tehdy k tomu ještě znovu říkal to, že chce zabezpečit M. a děti“, že tehdy a i nyní měla za představu, že „šlo jak se říká o dědictví“, že když u podepisovala, „podpis pana T. již na ní byl“, ale nevybaví si, zda „jej tehdy viděla tu u podepsat“. Druhý svědek závěti pan S. vyslechnutý jednak při jednání předsoudem prvního stupně dne 4. 10. 2022, vypověděl, že „při svatbě pan T. vyjádřil, jestli by bylo možné se ještě sejít, protože chtěl něco zanechat manželce a dětem“ a „potom se sešli k podpisu nějaké té dohody nebo co to bylo“, že „za panem T. šel s manželkou“, „pan T. tam měl listinu“ a uvedl, že „chtěl, aby tak nějak byla zajištěna jeho rodina“, že svědek „listinu nečetl, to ho nezajímalo“, „listinu pak podepsal pan T. a potom ostatní svědci“, jednak před odvolacím soudem dne 20. 11. 2025 vypověděl, že byl přítomen tomu, když se podepisovala nějaká , o které pan T. říkal, že „ji chce ode měpodepsat proto, aby zaopatřil rodinu, tedy manželku a děti, kdyby se sním něco stalo, tedyve smyslu, kdyby zemřel“, že pan T. jim „ukázal tu u, řekl nám k ní, jestli jsme ochotni mu ji podepsat, tedy to, co sepsali, protože jde o to zajištění, kdyby se s ním něco stalo, tedy kdyby zemřel, pro děti a M.“, a že tehdy „měl představu o tom, že tam je jako svědek, tedy jako svědek tu u podepsal“, a že „již neví“, jestli ji před ním podepsal pan T.

30. Smyslem zákonného požadavku, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že obsahuje jeho poslední vůli, je, aby svědek zprojevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli. Zákonem vyžadované svědectví dvou současně přítomných osob se vztahuje výlučně k výslovnému prohlášení zůstavitele, že obsahuje jeho poslední vůli. Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že „zůstavitel před svědky závěti výslovně projevil způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti svoji vůli“ a že „byly naplněny zákonné formální náležitosti daného typu pořízení pro případ smrti zůstavitelem závěti v prosté allografní formě“ nemůže obstát, neboť se v projednávaném případě nejednalo okvalifikované projevení vůle zůstavitelem (výslovné prohlášení) před dvěma současně přítomnými svědky. Jak dovolatelka důvodně vytýká odvolacímu soudu, obligatorní formální náležitosti závěti nelze nahradit motivací zůstavitele „zajistit rodinu“ a odkazem na okolnosti jeho života. Zákonem požadované prohlášení zůstavitele ani nelze nahrazovat domněnkami čiextenzivním výkladem jeho jednání. Závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Z předmětného prohlášení zůstavitele, že „chce zabezpečit M. a děti“, nelze usuzovat na závěr, že v dané situaci byla zřejmá jeho vědomost toho, že obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí. Lze proto uzavřít, že v projednávaném případě nebyl naplněn smysl dotčeného ustanovení, aby svědek závěti z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně). Naproti tomu lze dospět k závěru, že tímto prohlášením (nedošlo -li bezprostředně před tím k přečtení závěti zůstavitelem či hlasitému přečtení závěti zůstaviteli, jako tomu bylo například v případě, jímž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 10. 6. 2026, sp. zn. ), zůstavitel vyjádřil jen a pouze svůj úmysl „zajistit (zabezpečit) svou ženu a děti“, a že se tedy nejednalo o kvalifikovaný projev vůle zůstavitele ve vztahu ke konkrétní ě, tj. k allografní závěti ze dne 28. 9. 2020 (k tomu srov. také například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. ).

31. S ohledem na právě uvedený nedostatek jedné z obligatorních náležitostí allografní prosté závěti se pak dovolací soud již nezabýval dovolatelkou vznášenou námitkou významu vpisování do závěti. Avšak i s ohledem na právě uvedenou námitku je odůvodněn závěr dovolacího soudu, že zůstavitel výslovně neprojevil způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti, že obsahuje jeho poslední vůli, neboť lze polemizovat s tím, zda součástí vůle zůstavitele „zajistit“ či „zabezpečit“ manželku a děti měl být právě i v závěti uvedený (dle potvrzení znalce napsaný jiným psacím prostředkem) příkaz k započtení na dědický podíl dcery zůstavitele (žalobkyně) veškerých darovaných nemovitostí.

32. Nadto má dovolací soud za to, že z výše svědky uvedeného postupu při pořízení předmětné allografní závěti zůstavitele ze dne 28. 9. 2020 by nebylo možné (prozatím) dovodit ani závěr o tom, že ke splnění zákonem stanovených náležitostí platné allografní závěti zůstavitele dle ustanovení § 1534 o. z. došlo v bezprostřední časové souvislosti, tedy tak, že se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.

33. Důvodem neplatnosti allografní závěti není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, abezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali abezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli apod.; společný uvedenému je však prvek bezprostřední časové souvislosti, který v projednávaném případě (s ohledem na výpověď svědkyně S. u jednání soudu prvního stupně dne 4. 10. 2022, tj. dva roky po pořízení závěti, kde uvedla, žepodpis zůstavitele „na ě už byl“, a že „musel to podepsat on“; oproti výpovědi tétosvědkyně u odvolacího soudu dne 20. 11. 2025, tj. pět let po pořízení závěti, kdy uvedla že podpis zůstavitele na již byl, ale již si nevybaví, zda zůstavitele tehdy viděla tulistinu podepsat) zřejmě naplněn nebyl, ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že „oba svědci shodně uváděli, že jsou přesvědčeni o tom, že zůstavitel tehdy také u podepsal“, aproto ani z tohoto důvodu by (prozatím) nebylo možné dovodit závěr o naplnění všech zákonných náležitostí platné allografní závěti zůstavitelky.

34. V rozsahu, v němž pak dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry soudů, jednak žesvědci paní S. a pan S. byli předem zůstavitelem pověřeni funkcí svědků (namítá-li, že „svědci si nebyli vědomi, především pak svědkyně S., že při konkrétní události je její význam účasti svědecký“), dále že zůstavitel netrpěl zhoršeným psychosomatickým stavem, a že soudy považovaly zůstavitele za osobu způsobilou právně jednat, ačkoli podle názoru dovolatelky „nebyla dostatečně vyvrácena možnost ovlivnění jeho jednání užívanou medikací“, a z provedeného dokazování dovozuje vlastní skutkové závěry (tedy že „buď jde o padělek podpisu zůstavitele na závěti nebo jde o pravý podpis zůstavitele při existenci zhoršeného psychosomatického stavu zůstavitele“), není dovolání dovolatelky přípustné, neboť nebere náležitě v úvahu, že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , tedy že těmito námitkami nezpochybňuje nesprávné právní posouzení věci.

35. Nad rámec dovolací soud považuje za nezbytné poznamenat, že v projednávané věci jemimo pochybnost, že za dané situace, kdy mezi účastníky pozůstalostního řízení vznikl spor o pravost a platnost závěti zůstavitele, soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení nesprávně vymezil žalobní petit, pokud podle ustanovení , o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odkázal žalobkyni, abypodala proti žalovaným 1), 2) a 3) žalobu na určení, že je dědičkou ze zákona pozůstaviteli, ačkoliv by se pro řešení sporu, který vznikl mezi účastníky řízení, jevilo příhodnější, kdyby pozůstalostní soud (soudní komisař) odkázal žalobkyni k podání žaloby naurčení, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici ze závěti ze dne 28. 9. 2020, neboť její dědické právo záviselo na zpochybnění dědického práva (a dědického titulu) univerzálních závětních dědiců (žalovaných 1/, 2/ a 3/, jimž pak svědčí také zákonná dědická posloupnost v první dědické třídě). Odkaz z pozůstalostního řízení může účastníka přivést k procesnímu úkonu, který ne zcela odpovídá skutečné sporné otázce. Ustálená rozhodovací praxe, která vychází z toho, že ani procesní vady vzniklé v pozůstalostním řízení se nepřenášejí do řízení sporného, proto vyžaduje, aby soud rozhodující o žalobě poskytl žalobci, který postupoval v souladu s(vadným) odkazovým usnesením, poučení o náležitostech řádné žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. ). Takové poučení nemá předjímat rozhodnutí ve věci samé ani nahrazovat aktivitu účastníka, nýbrž mu umožnit, abyuplatnil procesní nárok způsobilý řešit spor, pro který byl do sporného řízení odkázán. V té souvislosti je třeba rovněž zvážit, zda v případě vadného nebo i jen ne zcela přesného odkazu z pozůstalostního řízení následně podaná žaloba nevykazuje logický deficit mezi žalobními tvrzeními akcentujícími potřebu odstranit spor o dědické právo na straně jedné amezi žalobním petitem, pokud takový spor ve skutečnosti neodstraňuje, na straně druhé, azda není potřeba žalobce vhodnou formou vyzvat k odstranění takového rozporu ( ), a to i tehdy, šlo-li by o vadu, která by (jako v nynější věci) nebránila projednání žaloby a nemohla by ústit v případě jejího neodstranění k odmítnutí žaloby podle Tento závěr je nutno chápat ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.4. 2025, sp. zn. . Nesprávná nebo méně vhodná formulace odkazu sama osobě sice nebrání tomu, aby sporný soud vyřešil (jako otázky předběžné) všechny (případněi nově vzešlé) sporné otázky, které byly pro určení dědického práva po zůstaviteli významné - předně otázka pravosti a platnosti závěti zůstavitele ze dne 28. 9. 2020 (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. , který byl uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011). V dalším řízení tedy soud prvního stupně posoudí, zda již dosavadní žaloba – se zřetelem k jejímu obsahu – uvedené požadavky splňuje, anebo zda je třeba žalobkyni odpovídajícím způsobem poučit, aby se žalobním petitem dožadovala (též) určení, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici ze závěti ze dne 28. 9. 2020, neupřesní-li snad žalobkyně petit i bez výzvy v reakci na závěry tohoto rozsudku sama. Nelze pak ani přehlédnout, že rozhodnutím o takové žalobě není v žádném případě definitivně vyřešena otázka dědického práva (otázka, kdo je zůstavitelovým dědicem). Jedná se o rozhodnutí, kterým jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o pozůstalosti a které má význam pouze z hlediska vymezení dědiců jako účastníků tohoto pozůstalostního řízení (ve smyslu ustanovení z. ř. s.), tedy z hlediska vymezení toho, s kým soud (soudní komisař) budenadále v řízení o pozůstalosti jednat jako s účastníkem řízení na pozici dědice ve smyslu ustanovení z. ř. s. Rozhodnutí soudu o žalobě, k jejímuž podání bylněkterýz účastníků řízení o pozůstalosti odkázán podle ustanovení o. z. a z. ř. s., tedy nepředstavují konečné řešení otázky dědického práva v řízení opozůstalosti; o tom, kdo jako dědic nabude jmění z pozůstalosti, může být rozhodnuto jenv rozhodnutí (usnesení) o dědictví vydaném podle ustanovení z. ř. s.

36. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Vzhledem k tomu, že důvody, prokteré byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2025, č. j. -474, opravený usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 6. 2025, č. j. -486, a dále akcesorické usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 4. 2026, č. j. -582, o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-západ) k dalšímu řízení ( věta druhá a věta třetí ).

37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( část věty první za středníkem ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

38. O návrhu na odklad právní moci dovolací soud samostatně nerozhodoval, neboťo dovolání bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.8. 2017, sp. zn. ) a rozhodnutím o podaném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 9. 2026

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu