Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1645/2012

U S N E S E N Í

J. P.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011, č. j. – 55, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 120.000,- Kč včetně úroků z prodlení.

Žalobce se tohoto plnění ze strany žalované domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Tohoto řízení se žalobce účastnil coby konkursní věřitel.

Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil, tak i s jeho právními závěry. Oba soudy shodně uzavřely, že v daném případě se nejednalo o nesprávný úřední postup. Konkursní řízení sice trvalo značně dlouho (ve vztahu k žalobci sedm let), ovšem s přihlédnutím k charakteru konkursního řízení, množství úkonů a rozhodnutí, počtu přihlášených věřitelů i významu tohoto řízení pro žalobce nelze jeho délku považovat za „zjevně nepřiměřenou“. Soudy nezjistily žádné nedostatky v dohledové činnosti konkursního soudu, ani nečinnost správce konkursní podstaty. Samotná délka řízení není rozhodná, neboť je ji vždy třeba hodnotit ve vztahu k prováděným úkonům a aktivitám soudu i účastníků řízení. Soudy nezjistily žádné průtahy v konkursním řízení (ve smyslu nečinnosti). Význam řízení byl pro žalobce malý, neboť ke konkursnímu řízení dochází v případě, že dlužník není schopen dostát svým finančním závazkům a uspokojení pohledávek věřitelů v zásadním rozsahu tak nelze ve většině případů předpokládat. Je-li tedy účelem poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v obecné rovině kompenzace stavu nejistoty účastníků řízení, je v případě konkursního řízení míra této nejistoty zcela odlišná, než je tomu u běžných nalézacích řízení. Žalobce přitom netvrdil, ani neprokazoval, že by délka konkursního řízení měla vliv na rozsah uspokojení jeho pohledávky. Ani z průběhu předmětného konkursního řízení taková skutečnost nevyplývá. Namítá-li žalobce, že v době podání návrhu na prohlášení konkursu uplynula sedmiletá lhůta pro vydání majetkových podílů z transformace podle , takže zahájeným konkursním řízením byla žalobci odepřena možnost o tyto majetkové podíly požádat, je tato námitka irelevantní pro posouzení přiměřenosti délky řízení. Nespokojenost a frustraci žalobce z výsledků uplatnění transformačního nároku – byť jakkoliv oprávněnou a pochopitelnou – nelze kompenzovat požadovaným zadostiučiněním s ohledem na to, že výsledek uplatnění tohoto nároku s délkou řízení nikterak nesouvisí. Ani odkazy žalobce na jiná rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných případech nejsou relevantní, neboť odvolací soud se v nich dosud nezabýval konkrétními okolnostmi a úkony činěnými v konkursním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost opírá o tvrzení, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Právo na přiměřenou délku soudního řízení se vztahuje i na řízení konkursní, jakkoliv se toto řízení odlišuje od řízení nalézacího. Deset let trvající konkursní řízení je pro žalobce zcela nepřijatelné. V jeho průběhu navíc nastaly průtahy, jimiž se soudy při hodnocení přiměřenosti délky řízení vůbec nezabývaly. Jednotlivé skutečnosti, na nichž soudy postavily závěr o přiměřenosti délky řízení (množství věřitelů, nespolupracující úpadce, související soudní spory, opakované nezdary při zpeněžování majetku, opakovaná rozhodnutí o právním nástupnictví, procesní aktivita účastníků atd.), nemají oporu v provedeném dokazování; nedá se z nich usoudit, zda a jaký vliv měly na délku řízení. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že jak konkursní soud, tak správce konkursní podstaty ne vždy včas a adekvátně reagovaly na vzájemné podněty. Význam předmětu řízení nebyl pro žalobce zanedbatelný, neboť byl osobou oprávněnou podle a Uspokojení části nároků uplatněných podle uvedených právních předpisů předpokládal na základě vydání transformačních podílů. V důsledku prohlášení konkursu na povinnou osobu nemohl o vypořádání tohoto majetkového podílu požádat. Úpadce měl v době prohlášení konkursu dostatek majetku a „dá se říci, že nebyl ani v úpadku“, neboť jeho aktiva v době prohlášení konkursu byla téměř shodná s pasivy. Skutečnost, že pohledávky věřitelů byly nakonec uspokojeny jen v nepatrné výši, mělo bezpochyby původ i ve zdlouhavém konkursním řízení. Dále žalobce upozornil na některá rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž v obdobných případech rozhodl jinak a zadostiučinění poskytl. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( , se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání není přípustné.

Předně je třeba odkázat na již citovaný (část věty za středníkem), dle něhož se při posouzení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam nepřihlíží k důvodům, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a k důvodům, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ).

Dovolatel však ani jinak dovolacímu soudu nepředkládá k posouzení právní otázku, která by ve smyslu kritérií uvedených v mohla být zásadně významná.

Právní posouzení případu provedené jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím není v rozsahu dovolacích námitek v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu týkající se posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení. V tomto ohledu lze poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Posouzení počátku a konce konkursního řízení ve vztahu k žalobci, složitosti případu, postupu příslušných orgánů (soudu a správce konkursní podstaty), významu předmětu řízení pro žalobce, jakož i vztahu konkursního řízení k restitučním nárokům žalobce je souladné se závěry obsaženými ve zmíněném rozsudku.

Z těchto důvodů dovolací soud podle a dovolání žalobce odmítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. prosince 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu