Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 961/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Josefa Podrábského, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Branišovice 101, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -31 ze dne 21. 4. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -55 ze dne 7. 12. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -73 ze dne 27. 12. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že při svém postupu nerespektovaly principy obsažené v a d (dále jen " ") a porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, garantovaná v , odst. 3 y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -55 ze dne 7. 12. 2011 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -31 ze dne 21. 4. 2011, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , jehož se stěžovatel účastnil coby konkurzní věřitel. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že o nesprávný úřední postup se v daném případě nejednalo. Třebaže konkurzní řízení trvalo značně dlouho, ve vztahu ke stěžovateli sedm let, jeho délku nebylo možno podle mínění obecných soudů považovat za "zjevně nepřiměřenou". Samotná délka řízení není totiž rozhodná, ale vždy je třeba ji hodnotit ve vztahu k prováděným úkonům a aktivitám soudu i účastníků řízení. V tomto směru obecné soudy žádné průtahy na straně konkurzního soudu či správce konkurzní podstaty, které by měly za následek neodůvodněné navýšení časové náročnosti konkurzního řízení, nezjistily. Délka konkurzního řízení byla podle ve věci rozhodujících soudů ovlivněna množstvím věřitelů, nespolupracujícím úpadcem, souvisejícími soudními spory, nezdary při zpeněžování majetku z podstaty, opakovanými rozhodnutími o procesním nástupnictví i procesní aktivitou účastníků řízení. Přiměřenost délky řízení obecné soudy dovozovaly rovněž z malého významu konkurzního řízení pro stěžovatele, a to s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž nelze předpokládat uspokojení pohledávek věřitelů v zásadním rozsahu. Stěžovatel přitom netvrdil, že by délka konkurzního řízení měla vliv na rozsah uspokojení jeho pohledávky, a řečené se nepodávalo ani z obsahu konkurzního spisu. Konečně námitky stěžovatele, že mu byla v důsledku zahájeného konkurzního řízení odepřena možnost požádat o vydání majetkových podílů z transformace podle , či ohledně rozsahu zpeněžovaného majetku v konkurzním řízení a s tím související mírou uspokojení konkurzních věřitelů, obecné soudy označily za irelevantní z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení, a tudíž pro danou věc za nepodstatné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíce jej o ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen " "), jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. -73 ze dne 27. 12. 2012 odmítl pro nepřípustnost z důvodu, že stěžovatel nepředložil soudu k posouzení právní otázku, která by ve smyslu kritérií uvedených v mohla být zásadně významnou. Dovolací soud konstatoval, že právní posouzení případu provedené soudem prvního i druhého stupně není v rozsahu dovolacích námitek v rozporu s jeho dosavadní judikaturou týkající se posouzení přiměřenosti délky konkurzního řízení, přičemž jmenovitě odkázal na závěry obsažené v rozsudku sp. zn. ze dne 31. 5. 2012.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu namítl absenci řádného zdůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která v rozporu s principem práva na spravedlivý proces zakládá jejich nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval jím předestřenými otázkami zásadního právního významu, včetně námitek poukazujících na rozdílné rozhodování obecných soudů v obdobných věcech, a to v návaznosti na svou stávající judikaturu, zejména rozhodnutí sp. zn. ze dne 2. 2. 2011. Odkaz Nejvyššího soudu na jiné jeho rozhodnutí, shora citované, stěžovatel nepovažoval za dostatečné, jestliže k němu nebylo připojeno analogické zdůvodnění posuzované věci s věcí judikovanou. Vedle toho stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí svědčily v jeho prospěch a tedy že dovolací soud "nedodržel ani vlastní judikaturu".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, v projednávané věci nenastala. Oba soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup vyčerpávajícím způsobem osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry těchto soudů neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

K polemice stěžovatele s názorem dovolacího soudu o právní nevýznamnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je na místě připomenout, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle , ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v posuzovaném případě nezjistil.

Nejvyšší soud v hranicích daných ustanovením (v tehdy platném znění) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v mezích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v předmětné věci došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)].

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu