Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1599/2014

30 Cdo 1599/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců a) Ing. F. R., a b) Ing. M. H., zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. – 112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2012, č. j. – 63, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím každému za dobu od 26. 11. 2010 do zaplacení. Uvedené částky se žalobci domáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobců na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a rovněž o stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s těmito závěry, neboť ty se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemohou samy o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění Proto např. závěr o tom, zda v řízení došlo k neodůvodněným prodlevám na straně soudu, by dovolací soud přezkoumával pouze v případě, že by byl vzhledem k aplikaci ustanovení OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený. Totéž platí pro stanovení formy případně výše přiměřeného zadostiučinění.

Namítají-li dovolatelé s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že přiměřenost délky konkurzního řízení je nutno posuzovat s ohledem na ust. § 14 odst. 2 ZKV, svědčí tato námitka o zjevném nepochopení citovaného rozhodnutí, neboť rozhodnutí výslovně uvádí: „Úprava obsažená v ustanovení § 14a odst. 2 ZKV tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v R 58/2011, tedy k: a/ složitosti případu, b/ chování poškozeného, c/ postupu příslušných orgánů, d/ význam předmětu řízení pro poškozeného.“

Ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl: „Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“ Důvody, z nichž dle dovolatelů bylo možné očekávat vyšší míru uspokojení, jsou pouze důvody spekulativní, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Rovněž s otázkou týkající se vztahu konkurzního řízení k restitučním nárokům dovolatelů se dovolací soud vypořádal v citovaném rozhodnutí sp. zn. .

K tomu lze jen dodat, že dovolací soud usnesením ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. , odmítl jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. . Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. , odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V dané věci bylo posuzovaným řízením totožné konkurzní řízení jako v řízení tomto. Soudy nižších stupňů řízení nepřiměřeně dlouhým ve vztahu k žalobcům neshledaly a žalobu zamítly. V tomto řízení odvolací soud ohledně přiměřenosti délky posuzovaného řízení dospěl ve vztahu k dovolatelům k opačnému závěru, neboť řízení jako nepřiměřeně dlouhé shledal, a to s poukazem na okolnost, že řízení nebylo komplikováno incidenčními spory ani spory z vylučovacích žalob, a dovolatele odškodnil formou konstatování porušení práva. Byť odvolací soud v tomto řízení ohledně přiměřenosti délky řízení dospěl k opačnému závěru, než jak byla délka totožného řízení posouzena již dříve, není dovolání dovolatelů z tohoto důvodu odlišnosti subjektivně přípustným, neboť tímto rozhodnutím jim nemohla být způsobena újma.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2015

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu