Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3449/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Veo Engineering Group, s. r. o., se sídlem v Dobříši, Obory č. p. 98, identifikační číslo osoby 26739721, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská č. 33, proti žalované České republice-Ministerstvu obrany,se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 1, o určení, že se na pozemku nenachází stavba, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2010, č. j. -82, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. září 2012, č. j. -120, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. ledna 2010, č. j. -59, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „na pozemku pozemkové parcele p. č. 452/97 v kat. území S. o výměře 9648 m2, vedené v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, se nenachází stavba, samostatná věc ve smyslu občanskoprávním způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů.“

Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že se na jejím pozemku nachází vzletová a přistávací dráha, kterou žalovaná nesprávně považuje za svoji samostatnou věc a ohledně které uzavřela kupní smlouvu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se domáhá určení právní skutečnosti. Nejde tak o žalobu podle (dále „ “), který stanoví, že se lze domáhat určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Jde o žalobu v výslovně nejmenovanou, přičemž určení právní skutečnosti lze se domáhat pouze tehdy, stanoví-li tak zákon. K tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ; uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Za otázky zásadního právního významu žalobkyně považuje jednak otázku, zda vzletová a přistávací dráha, tak jak ji vymezila, může být samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním a dále otázku, zda jsou či nejsou v dané věci splněny předpoklady pro předmětné určení (že na pozemku se nenachází stavba) podle , když podle žalobkyně neexistuje alternativní postup, jak by mohla dosáhnout vyjasnění situace.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,

nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží [ ]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. (publikovaném např. v Právních rozhledech č. 8/2000 a v informačním systému ASPI), vysvětlil, že výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence určité právní skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Žaloba o určení, že určitá právní skutečnost je dána, není žalobou o určení právního vztahu nebo práva ve smyslu a jde tak o žalobu v ustanovení nevypočtenou, jež přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. , v rozsudku ze dne 19. června 2012, sp. zn. , a v celé řadě dalších rozhodnutí). Nejde tedy o otázku, zda na určení právní skutečnosti je naléhavý právní zájem, podstata je v tom, že takovou žalobu nepřipouští. Ten, kdo má naléhavý zájem na určení právní skutečnosti, může žalovat na určení (ne)existence práva, povinnosti nebo právního vztahu, přičemž posouzení právní skutečnosti vymezí v žalobě jako předběžnou otázku pro požadované určení. Nelze tedy žalovat na určení, že na určitém pozemku je či není stavba. Proto soudy ve věci rozhodly správně bez ohledu na to, zda sporná „stavba“ je či není samostatnou věcí.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. , není případný, neboť v této věci nešlo o určení existence právní skutečnosti, ale právního vztahu („trvání pracovního poměru“).

K tvrzení žalobkyně že „neví, jak by se v prostředí českého právního řádu měla domáhat svého práva“, dovolací soud poukazuje na podobný případ, řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. ; řešení této otázky je nastíněno též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. .

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Jiří Spáčil

předseda senátu