Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2086/2011

U S N E S E N Í

P. F.,

České republice - Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č.j. -93,

takto:

I.

Dovolání žalobce

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. -74, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 1.996.300,- Kč, jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonné vazby od 28.7.1956 do 30.8.1956 a následným zadržováním v psychiatrické léčebně do 10.9.1956 a znovu od 11.9.1956 do 13.12.1956; rozhodl též o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. -93, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně částky 10.700,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , náhradu nemateriální újmy nelze přiznat na základě , o soudních rehabilitacích. I kdyby účast žalobce na soudní rehabilitaci nevylučovala jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy vycházející z nezákonné vazby a zadržení v psychiatrické léčebně z roku 1956, zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu obsažená v , ve znění , na tento jeho nárok nepamatuje a nelze ji přiznat ani na základě bod 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, která v České republice nabyla účinnosti až dne 18.3.1992.

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení (dále jen „“) a zřejmě uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení ( ). Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. , který považuje za překonaný. Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 13.7.2006, sp.zn. , ve věci J. Ch. a také na pozdější rozsudky Vrchního soudu v Praze, kterými byla v obdobných případech náhrada nemateriální újmy přiznána. K právnímu hodnocení věci odvolacím soudem uvádí, že je mu vcelku lhostejné, podle jakého ustanovení mu bude náhrada nemateriální újmy přiznána, žádné speciální ustanovení k tomu nepotřebuje, protože přiměřenou náhradu této újmy lze přiznat na základě principu obecné spravedlnosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem ( a 4 ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. , kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).

Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu jak s příslušnou právní úpravou, tak i s konstantní judikaturou dovolacího soudu (dostupnou na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Například v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dospěl tento soud k jednoznačnému závěru, žeprávo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností , lze přiznat za dobu od 18.3.1992 přímou aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrozsudku ze dne 20. října 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že došlo-li k nezákonnému zatčení či zadržení před tím, než ve vztahu k České republice vstoupila v platnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. před dnem 18. 3. 1992), nelze přiznat zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou přímou aplikací této úmluvy. Poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13.7.2006, sp. zn. , není případný.Se závěry Ústavního soudu zde dovozenými se Nejvyšší soud ztotožnil ve výše citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Nicméně tyto závěry není možné aplikovat na souzený případ, neboť Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se pro Českou republiku stala závaznou až dnem 18.3.1992. Z toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani její ) nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před tímto datem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 2. května 2012, sp.zn. ).

Dovolací soud pak s ohledem na stav právní úpravy nemá důvodu odchýlit se od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nebyly v případě zmiňovaného nároku splněny podmínky odpovědnosti státu. Z uvedeného proto plyne, že napadené rozhodnutí v napadeném výroku ve věci samé nesplňuje předpoklad jeho případné klasifikace jako rozhodnutí majícího po právní stránce zásadní význam tak, aby tím byla proti němu založena přípustnost dovolání ( a odst. 3 ). Dovolání bylo proto v této části odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení ( ), nepřipouští (srov. - 239 ); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s a rovněž odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodováno podle ustanovení věta prvá ve spojení s a , když dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu