Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 789/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č. j. -31, takto :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č. j. -16, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 900.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu Litoměřice ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. Ntr 3/99, bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten soudní rehabilitace, a zároveň byl v celém rozsahu zrušen rozsudek vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 18. 5. 1983, sp. zn. , kterým byl žalobce uznán vinným z trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Žalobce celý trest vykonal, propuštěn byl 15. 4. 1985. Rozsudkem Okresního soudu Litoměřice ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. , byl žalobce v plném rozsahu zproštěn obžaloby pro skutek dříve posuzovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Žalobce byl odškodněn podle ust. , o soudní rehabilitaci (ve znění pozdějších předpisů), a to v roce 1993 částkou 60.000,- Kč (náhrada za ztrátu výdělku), 660,- Kč (náhrada nákladů vazby), 3.435,- Kč (náhrada nákladů výkonu trestu) a v roce 2001 částkou 1.340,- (náhrada zaplacených nákladů původního trestního řízení a obhajoby). Částku 900.000,- Kč žalobcem požadovanou za morální a citovou újmu, spojenou s odsouzením a výkonem trestu, odmítla žalovaná vyplatit a žalobce se jí domáhal v tomto řízení. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobce již byl podle plně odškodněn a vzhledem k tomu, že je zákonem speciálním ve vztahu k i , nelze namísto zvláštní právní úpravy aplikovat v případě žalobce úpravu obecnou a jeho požadavek na odškodnění tzv. nemateriální újmy nad rámec nemá oporu v právním řádu České republiky.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, č. j. -31, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám žalobce v podaném odvolání uvedl, že žalobce je osoba rehabilitovaná podle , ve znění pozdějších změn, a jeho nároky na odškodnění se řídí pouze tímto zákonem, který je zákonem příslušného státu ve smyslu čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě o lidských právech a svobodách (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.). , na který odkazuje , řeší postup při uplatnění nároku a nikoli samotné nároky, upravené zvláštním předpisem. Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Tsirlise a Kouloumpase proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, na nějž žalobce poukazoval, odvolací soud neshledal pro řešenou problematiku relevantním, a rozhodnutí téhož soudu ve věci Pincové a Pince proti České republice ze dne 5. 11. 2002 neměl soud k dispozici, protože zatím nebylo publikováno v české verzi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda občan má či nemá v odškodňovacím řízení právo na odškodnění za nemateriální újmu,“ a „zda mají české soudy povinnost přihlížet jen k těm rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, která byla publikována v české verzi.“ Uvádí, že existují i jiné názory na odškodnění imateriální újmy a poukazuje na nepravomocný rozsudek prvostupňového soudu v jiné věci a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlise a Kouloumpase proti Řecku ze dne 29. 5. 1997 a Pincové a Pince proti České republice ze dne 5. 11. 2002, ke kterým měl podle žalobce odvolací soud přihlédnout. Dále uvádí, že výčet nároků uvedených v je demonstrativní a že při uplatňování nároků, které jsou založeny tímto ustanovením, ale nejsou v něm výslovně uvedeny (a tedy i nároků na náhradu nemateriální újmy), je třeba postupovat podle zákona , na nějž odkazuje , popř. podle . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 1. 2001. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Podle , o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn, nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs, výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření.

Podle tohoto zákona se při uplatňování nároků podle , 26 a 27 postupuje podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

K otázce, zda v řízení o odškodnění osoby rehabilitované podle lze odškodnit i nemateriální újmu, z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že ačkoli je ust. ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj dovodit, že by soud mohl kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím konstituovat nějaké nároky další, a nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani Nárok osoby rehabilitované na odškodnění, který vyplývá ze zrušeného výroku o trestu odnětí svobody, se řídí , který jako norma speciální má přednost před normou obecnou (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. , publikované ve časopise Soudní Judikatura pod č. 85/2000, rozhodnutí NS ČR sp. zn. a ).

Vzhledem k tomu, že nárok žalobce na odškodnění nemateriální újmy posoudil odvolací soud v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu , odst. 3

K druhé dovolatelem vymezené otázce je třeba především připomenout, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ( věta před středníkem ústavního , y). Česká republika se stala stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 11 (č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva) dne 1. 1. 1993 jako nástupnický stát České a Slovenské federativní republiky a Úmluva je tak součástí právního řádu České republiky. Podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy se vysoké smluvní strany zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. Znamená to, že rozsudky Evropského soudu pro lidská práva nemají povahu precedentu a jsou závazné pouze pro strany konkrétního případu.

Kromě toho, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, č. 54/1996, a Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002, č. 36548/97, na něž dovolatel poukazuje, neřeší problematiku posuzovanou v dané věci. Stěžovatelům Tsirlisovi a Kouloumpasovi bylo Evropským soudem přiznáno spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy, tedy nikoliv podle českého právního řádu, a to za situace, že v jejich zemi jim nebylo poskytnuto vůbec žádné odškodnění, ačkoliv řecké právo (konkrétně čl. 540 odst. 1 trestního řádu) upravuje i náhradu nemajetkové újmy. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice, k němuž mělo být podle dovolatele při rozhodování přihlédnuto, se týká práva stěžovatelů na ochranu majetku, jehož byli zbaveni v rámci restituce podle , o půdě, a nikoliv nároků na odškodnění za vazbu a trest.

Z uvedeného vyplývá, že ani druhá z otázek předložených dovolatelem nemá zásadní právní význam pro rozhodnutí o uplatněném nároku a nezakládá tak důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2003

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu