Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3000/99

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se žalobou ze dne 6.5.1998 domáhali vydání rozsudku, na jehož základě by byla žalovaná povinna žalobci A) zaplatit 127.500,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 3.2.1998 do zaplacení a žalobci B) 187.500,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 3.2.1998 do zaplacení. Uváděli, že jejich otec J. V. byl v padesátých letech odsouzen za trestný čin velezrady a návod k trestnému činu vraždy, vedle trestu propadnutí jmění a ztráty čestných práv občanských, i k trestu smrti, který byl dne 10.6.1952 vykonán. Nárok, který žalobci uplatnili ve smyslu ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jako osoby, kterým byl popravený povinen poskytovat výživu a které mají nárok za ztížení životních poměrů v důsledku vykonání trestu smrti na poškozeném, žalovaná neuznala a odkázala žalobce na soudní řízení. Konkrétní výši svých peněžních nároků odvozují žalobci ze skutečnosti, že podle ustanovení by měsíční čistý příjem popraveného otce pro účely odškodnění činil 2.500,- Kč, přičemž z tohoto výdělku by byla zajišťována výživa a úhrada osobních potřeb žalobce A) po dobu 102 měsíců a žalobce B) po dobu 150 měsíců. K výši požadovaných částek dospěli žalobci tak, že čistý příjem otce rozdělili na dvě stejné části a vynásobili počtem měsíců, po které jim měl otec poskytovat výživu.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10.5.1999 č.j. - 34 žalobu zamítl. Zjistil, že otec žalobců, J. V., byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 27.1.1952, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 21.3.1952, sp. zn. , odsouzen k trestu smrti a k trestu propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských pro trestný čin velezrady a návod trestného činu vraždy. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.5.1991, č.j. - 5 bylo rozhodnuto, že J. V. je - pokud jde o trestný čin velezrady - účasten soudní rehabilitace podle ustanovení ; z úhrnného trestu smrti, který byl odsouzenému uložen, stanovil za návod k trestnému činu vraždy - nedotčeným - přiměřený trest odnětí svobody v trvání pěti let. Ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch otce žalobců ve smyslu ustanovení Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 2.2.1995, sp. zn. , zrušil v dosud platných částech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.3.1952, sp. zn To , jakož i rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne 27.1.1952, sp. zn. ; zrušeno pak bylo i řízení, které rozhodnutím předcházelo. Současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, mimo jiné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.5.1991, č.j. - 5, jímž byl J. V. za rehabilitací nedotčený trestný čin stanoven přiměřený trest odnětí svobody. Usnesením Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové ze dne 12.8.1997, č.j. ČVS KVV - 67/10 - 96, bylo zastaveno trestní stíhání J. V. za návod k pokusu trestného činu vraždy. Žalovaná vyplatila žalobcům odškodnění podle , ve znění , ve výši 100.000,- Kč a dále náhradu podle a tohoto zákona v celkové výši 17.147,- Kč. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedeným plněním žalovaná dostála všem svým závazkům plynoucím pro ni ze a žalobcům žádná další náhrada již nepřísluší. Zákon upravující náhradu škody za nezákonná rozhodnutí, na který v souvislosti s uplatněnými nároky žalobci odkazují, aplikovat podle závěru soudu nelze, protože věc je plně v režimu

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.9.1999, č.j. - 50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh žalobců, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání. Ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že , který mimo jiné upravuje hmotné odškodnění neprávem odsouzených osob, je zákonem speciálním; jeho aplikace tak má přednost před aplikací obecných předpisů, upravujících náhrady škod. Námitku žalobců, že "ustanovení odporuje Ústavě", neshledal důvodnou a připomněl, že , stejně jako ostatní restituční zákony, si nepředsevzaly za cíl plně odškodnit veškeré křivdy minulosti, což by ani nebylo reálné; pokusily se pouze postižené osoby či jejich právní nástupce přiměřeně hmotně odškodnit. Protože své rozhodnutí nepovažoval odvolací soud za zásadně právně významné, zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení S odkazem na ustanovení vytýkají odvolacímu soudu, že přes existenci "zákonů jiných též speciálních (z.č. 82/98 Sb., dříve z.č. 58/69 Sb.), které jsou též součástí právního řádu a umožňují odškodnění v rozsahu podstatně větším", posoudil jejich nároky "nepochybně uplatněné plně v souladu s ust. d" výlučně podle "v podstatně omezeném a menším rozsahu". Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v spatřují v tom, že soud nevyužil možnosti dané mu odst. l písm. d/ a nepředložil věc Ústavnímu soudu k posouzení "evidentního a značného rozporu mezi odškodňováním podle " d, z.č. 58/69 Sb., z.č. 82/98 Sb. vše na straně jedné a ust. z.č. 119/90 Sb. ve znění z.č. 47/91 Sb.". Tím je podle nich řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen " ") - srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem ( , , 2 ), se zabýval nejprve přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v ustanovení , a ty v daném případě nebyly dovolateli namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení a a 2 Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení se žalobci výslovně dovolávají.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení právnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v - již jen důvod podle (nesprávné právní posouzení věci).

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

V daném případě žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podali blíže nespecifikovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl; je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení Závěr, zda rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu tohoto ustanovení zásadně právně významný (a dovolání tudíž přípustné) lze - s přihlédnutím k obsahové konkretizaci žalobci užitého relevantního dovolacího důvodu ( ) - spojit s posouzením otázky, zda je v dané právní věci možno odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobcům odsuzujícím trestním rozhodnutím, jímž byl jejich otci uložen trest smrti a které bylo v rehabilitačním řízení (podle ) zrušeno, posoudit nikoli podle , nýbrž podle "jiných zákonů též speciálních (z.č. 82/98 Sb., dříve 58/69 Sb.)", když je to z hlediska odškodnění žalobců morálnější a výhodnější.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, případně jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu pak představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn. , uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu "Právní rozhledy", příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. , uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu "Soudní judikatura").

, podle něhož ( ) byl otec žalobců soudně rehabilitován, stanoví podmínky nejen společenské rehabilitace postižených osob, ale i jejich přiměřeného hmotného odškodnění. Podle jeho ustanovení došlo-li k rehabilitaci poškozeného, na němž byl vykonán trest smrti nebo který zemřel ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody nebo při jiném nezákonném zbavení osobní svobody v souvislosti s činy uvedenými v , náleží oprávněným osobám vedle nároků, které na ně přešly podle , jednorázové odškodnění ve výši 100.000,- Kč. Nárok na výplatu této částky má osoba, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Vznikne-li tento nárok více osobám, rozdělí se uvedená částka mezi ně rovným dílem. Podle ustanovení přechází právo žádat odškodnění na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti. Ve vztahu k , o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně , o notářích a jejich činnosti, a jemu předcházejícímu , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (tj. zákonům upravujícím mimo jiné náhrady škody způsobené vazbou a výkonem trestu), má povahu normy zvláštní (speciální) k normě obecné.

Z obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali) jednoznačně vyplývá, že jsou-li naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Znamená to, že pro osoby, které podle jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování majetkových nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá (tedy i v posuzovaném případě), se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tento zákon upravuje.

Lze uzavřít, že odvolacím soudem přijatý právní závěr, že je ve vztahu k , resp. k , zákonem zvláštním, takže jím upravené nároky oprávněných osob nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení, a to ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním, je plně v souladu s dosavadní judikaturou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu z 23.4.1998, sp. zn. , a z 18.2.1998, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu z 15.9.1999, sp. zn. , stejně jako usnesení Ústavního soudu z 7.1.1999, sp. zn. ) a nemůže činit rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.

Pokud je v dovolání namítáno, že soudy obou stupňů pochybily tím, že nepostupovaly podle , tedy nevyužily možnosti předložení věci Ústavnímu soudu za účelem vyřešení údajného rozporu ustanovení a článku 36 y, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; posoudit dovolání z hlediska důvodu uvedeného v je však dovolací soud oprávněn pouze v případě přípustného dovolání.

Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení , ani podle ustanovení a 2 , přičemž žalobci netvrdí ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení , dovolací soud dovolání žalobců bez jednání ( ) jako nepřípustné odmítl ( věta prvá, ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalobci na jejich náhradu nemají právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. února 2001

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková