Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1964/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 16,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. -146, takto :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č. j. -125, zamítl žalobu na zaplacení částky 16,400.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1990, sp. zn. , byl žalobce podle tr. řádu v rámci přezkumného řízení podle zproštěn obžaloby pro trestný čin vyzvědačství podle trestního zákona a dále soud upustil od potrestání za trestný čin podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví podle , odst. 2 písm. a) trestního zákona, jímž byl žalobce pravomocně uznán vinným na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1983, sp. zn. . Žalobce část trestu vykonal v době od 10. 3 1983 do 10. 1 1990. V rámci odškodnění dle byla žalobci přiznána částka 208.659,- Kč sestávající z náhrady za výdělek, za náklady vazby a trestu a později mu byla přiznána náhrada ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem ve výši 51.875,- Kč. V tomto řízení žalobce požadoval náhradu za nemajetkovou újmu za neoprávněný zásah do své integrity ve výši 16,400.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že na nárok na odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody, uplatněný rehabilitovanou osobou, je třeba aplikovat , který je zákonem speciálním ve vztahu k i k Vzhledem k tomu, že rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, nabyl právní moci dne 15. 10. 1990 a od tohoto dne běžela tříletá prekluzívní lhůta podle a žalobce podal žalobu u soudu dne 1. 9. 2000, tedy téměř 7 let po uplynutí lhůty stanovené v , dospěl soud k závěru, že neuplatněním nároku u soudu ve lhůtě do 15. 4. 1994 (po připočítání šestiměsíční lhůty podle věty druhé ), došlo k zániku nároku, a žalobu proto zamítl, aniž se zabýval důvodností uplatněného nároku. Konstatoval, že případného odškodnění se žalobce mohl domáhat pouze za splnění podmínek

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. -146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce uplatnil nárok až po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v , když žalobu podal zhruba sedm let po jejím uplynutí, takže jeho právo zaniklo, a i pokud by tomu tak nebylo, nebylo by možno odškodnění nemateriální újmy žalobci přiznat. K námitkám v podaném dovolání soud uvedl, že má ve vztahu k povahu normy speciální k normě obecné, a toto platí i pro Proto, pokud jde o vztahy jimi upravené, mají přednost před obecnými normami. Pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování jejich nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava. Žalobce je osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť původní odsuzující trestní rozhodnutí bylo v rehabilitačním řízení rozhodnutím Městského soudu v Praze zrušeno a žalobce byl zproštěn obžaloby, a podle byl také odškodněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. Za nesprávný považuje právní názor, že na věc je třeba aplikovat Tento zákon stanoví, že odškodnění se poskytuje za ztrátu výdělku a dále za vynaložené náklady na výkon vazby a trestu, avšak zákon se vůbec nezmiňuje o náhradách za nemajetkovou újmu, která byla poškozenému způsobena neoprávněným zásahem do osobní integrity (újma morální). Tím byla zásadním a velmi hrubým způsobem poškozena jeho práva na zachování lidské důstojnosti a na osobní svobodu, tedy základní lidská práva. Z toho důvodu není možné považovat za zákon speciální, který by se vztahoval k nároku žalobce. Neošetřuje totiž osobnostní práva, ale pouze práva materiální. Dovolatel dále poukazuje na ., 8. a 10. d a na ., 5., 7. a 41 Evropské úmluvy o lidských právech a na dodatkový protokol č. 7, . a za zcela nepřijatelné považuje tvrzení soudu, že jeho nárok je prekludován. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a žalobě vyhověl v plném rozsahu.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) věc a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Podle , o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn, nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs, výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření.

Podle tohoto zákona se při uplatňování nároků podle , 26 a 27 postupuje podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 nárok je třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího projednávání nároku podle , nejdéle však po dobu šesti měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku neběží.

Otázka, zda nárok osoby rehabilitované na odškodnění, jež vyplývá ze zrušeného výroku o trestu odnětí svobody, se řídí , byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu kladně vyřešena se závěrem, že tento zákon jakožto norma speciální má přednost před normou obecnou (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. , sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 25 pod č. C 1898, sp. zn. publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 2 pod č. C 197 a sp. zn. ). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že ačkoli ust. je ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj dovodit, že by soud mohl kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím konstituovat nějaké nároky další, a nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani

Pokud v stanoví, že nárok, není-li uplatněn u soudu v určité lhůtě, zaniká, znamená to, že po uplynutí této lhůty již nelze úspěšně nárok uplatnit. Lhůta pro uplatnění nároků, uvedená v citovaného zákona, je lhůtou propadnou (prekluzívní). Podle obč. zák. k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. Odvolací soud a ostatně i soud prvního stupně zaujaly tedy správný právní názor na charakter lhůty uvedené v

Závěr, že českým soudem nemůže být poškozenému podle Úmluvy o ochraně lidských práv žádné zadostiučinění přiznáno, vyslovil dovolací soud již v předchozím rozhodnutí sp. zn. .

Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu , odst. 3 Nárok žalobce na odškodnění byl odvolacím soudem posouzen v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle ust. a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2006

JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.

předsedkyně senátu