Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2741/2011

U S N E S E N Í

L. L.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,608.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. -174, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně svým – v pořadí druhým – rozsudkem ve věci samé rozhodl tak, že žalobu pro 1,608.000,- Kč zamítl (výrok I.). Ve výrocích II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o odměně ustanoveného advokáta a o právu České republiky na náhradu nákladů řízení.

Předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo ve věci samé rozhodnuto totožným způsobem, byl odvolacím soudem zrušen z toho důvodu, že soud prvního stupně rozhodl o nároku uplatněném po změně žaloby, a to aniž by o této změně rozhodl.

K odvolání žalobce odvolací soud v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil výrok, jímž bylo rozhodnuto o odměně ustanoveného advokáta (výrok II.), rozhodl o odměně téhož advokáta za zastupování žalobce v odvolacím řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.).

Žalobce se výše uvedené částky domáhal z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením, držením ve vazbě a vykonáním uloženého trestu. Rozhodnutí, na základě něhož byl pravomocně odsouzen, bylo následně zrušeno. Náhrada škody se měla skládat z ušlého výdělku ve výši 1,008.000,- Kč za období od 20. 3. 1996 do přiznání invalidního důchodu dne 2. 7. 2008, dále z renty ve výši 2.500,- Kč měsíčně za stejné období a z náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč.

Soudy vyšly ze zjištění, že v trestních řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , a , byl zrušen výrok o vině a trestu ve věci odsouzeného L. L. a věc byla vrácena soudu k novému projednání po podání obžaloby. V těchto trestních věcech bylo následně trestní řízení zastaveno usnesením ze dne 8. 7. 1998, které nabylo právní moci dne 15. 10. 1998. Žalobce požádal žalovanou o odškodnění z důvodu zrušení nezákonných rozhodnutí dne 9. 12. 2002. Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby u soudu prvního stupně dne 22. 8. 2005.

Soudy dospěly k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný nárok je promlčen.

Vzhledem k tomu, že se v daném případě jednalo o rozhodnutí v trestních řízeních, která byla vydána přede dnem účinnosti , bylo třeba posoudit odpovědnost žalované za škodu podle dosavadních právních předpisů, tedy podle Roční promlčecí lhůta ( a ), která začala běžet dne 15. 10. 1998, skončila dne 15. 10. 1999 a její prodloužení o šest měsíců uběhlo dne 15. 4. 2000. Nebylo důvodu počítat počátek běhu této promlčecí doby až ode dne, kdy žalovaná sdělila žalobci své negativné stanovisko k jeho žádosti o odškodnění (tedy dne 1. 8. 2005).

Nárok na náhradu nemajetkové újmy je též promlčen, neboť i ohledně něj začala běžet dvouletá promlčecí lhůta dne 15. 10. 1998 a uplynula dne 15. 10. 2000, nejpozději pak dne 15. 4. 2001. Odvolací soud k tomu uvedl, že soud prvního stupně zcela správně posoudil běh této promlčecí lhůty podle přechodných ustanovení , protože pojem nemajetkové újmy byl do právního řádu zaveden až tímto zákonem, kterým byl novelizován

Vznesení námitky promlčení ze strany žalované pak podle soudů nebylo ani v rozporu s dobrými mravy, ani se nejednalo o nepřiměřenou tvrdost zákona. To zejména proto, že nároky žalobce jsou promlčeny po dobu několika let a žalobce v řízení netvrdil, že by mu nějaké zvláštní okolnosti bránily, aby své právo uplatnil u soudu včas.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost staví na tvrzení o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Jeho důvodnost pak dovozuje z toho, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle dovolatele soudy zcela pominuly, že v rámci podané žaloby požaduje převážně náhradu škody způsobenou mu na jeho zdraví, jejímiž složkami jsou mimo jiné i náklady léčení, ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení, resp. při invaliditě, bolestné či odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Přitom jednotlivé složky práva na náhradu škody jsou samostatné dílčí nároky, které se jako takové i samostatně promlčují. Soudy tedy pochybily v tom, že počátek běhu a trvání promlčecí doby neposuzovaly podle a 2 obč. zák. ve spojení s Jelikož se žalobce dozvěděl, že jeho zdravotní stav a nepříznivá prognóza je v příčinné souvislosti s výkonem trestu až z písemného potvrzení Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 9. 7. 2005, je zcela zřejmé, že uplatněný nárok není promlčen.

Soudy se též nezabývaly tím, kdy počíná běžet promlčecí lhůta u nároků na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení.

Promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy soudy nesprávně posoudily podle , když správně se na něj vztahuje téhož zákona.

Soudy se také vůbec nezabývaly tím, zda byl žalobce – vzhledem ke svému zdravotnímu stavu – vůbec schopen podat žalobu včas.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( , se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Co se týče žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody, ať už se jednalo o náhradu škody ve formě ušlého zisku či náhrady škody na zdraví, odvolací soud posoudil zcela v souladu s dosavadní judikaturou jeho promlčení.

Odvolací soud správně aplikoval příslušná ustanovení , neboť k vydání rozhodnutí, kterým byl žalobcem shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody, byla vydána dne 16. 11. 1984, dne 27. 2. 1985 a dne 3. 7. 1987 (srov. ).

Podle platí, že:(1) Právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. (2) Nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. (3) Je-li třeba nárok předběžně projednat u ústředního orgánu ( ) promlčecí doba ode dne podání žádosti do skončení projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců, neběží.

Podle § 23 téhož zákona platí, že:Právo na náhradu škody podle části první, hlavy druhé se promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno.

Ke vztahu těchto dvou ustanovení Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz), uvedl následující:

Ustanovení , 2 dopadají na promlčení všech práv podle tohoto zákona s výjimkou práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě či trestu, jež upravuje ustanovení zákona. V prvním případě jde o kombinaci lhůty subjektivní a objektivní, pro druhou kategorii zákon počítá s jedinou, a to objektivní lhůtou v délce jednoho roku, počínající dnem právní moci rozhodnutí, kterým došlo k zastavení trestního řízení, zproštění obžaloby či uložení mírnějšího trestu. Důvodová zpráva k ustanovení zákona doslova říká: „Jde-li o promlčení práva na náhradu škody za vazbu nebo trest upravené v druhé hlavě, první části, bylo třeba připnout počátek běhu promlčecí lhůty ke dni, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno. Vzhledem k tomu také stačilo stanovit pouze jednu objektivní promlčecí lhůtu v délce jednoho roku.“

V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud dodal, že základním předpokladem promlčení je okolnost, že věřitel své právo nevykonal, to znamená, neuplatnil je ve stanovené lhůtě žalobou podanou proti dlužníkovi u soudu. Takto je třeba pojímat i charakter promlčecích lhůt podle ustanovení a 23 , neboť používají-li tato ustanovení formulaci „právo na náhradu škody se promlčí“ (shodně jako ustanovení obč. zák.), jednoznačně odkazují na obecnou úpravu promlčení. Zda byl nárok předběžně projednán u jiného orgánu ( ) či nikoliv a kdy se tak stalo, není pro zákonem zmiňované „vykonání práva“ významné, neboť u tohoto jiného orgánu se na rozdíl od soudu právo ve smyslu ustanovení obč. zák. nevykonává. Ustanovení pak upravuje stavení běhu promlčecí lhůty pro všechny druhy nároků, uvedených v tohoto zákona. Po dobu předběžného projednání nároku, maximálně po dobu šesti měsíců ( zákona) se promlčecí doba staví, avšak teprve uplatnění práva žalobou u soudu je výkonem práva rozhodným z hlediska promlčení nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě či trestu.

Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. (dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Co se týče žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, tu je nutno nejprve poznamenat, že v daném případě nepřicházela do úvahy aplikace , ve znění

Podle článku II. , který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 , se „odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle , věty druhé a třetí, a , věty druhé a třetí, , ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, [...] vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.“ Z uvedeného je zřejmé, že , ve znění , působí zpětně toliko ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Nevztahuje se, jak správně uvedl soud prvního stupně, na odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou – souhrnně vyjádřeno – omezením osobní svobody, které bylo na základě pozdějších rozhodnutí nutno považovat za naplnění předpokladu pro odškodnění (jako v tomto případě) a ke kterému došlo před účinností (tedy před 27. 4. 2006), bylo možno poskytnout na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), podle kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění;“ (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V uvedeném rozsudku velkého senátu dospěl Nejvyšší soud k jednoznačnému závěru, že „právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností , lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“

Již z tohoto závěru ovšem vyplývá, že byla-li nemajetková újma způsobena rozhodnutím o vazbě či trestu a vazba či trest byly vykonány před tím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tedy před 18. 3. 1992), není možné zadostiučinění za takto vzniklou nemajetkovou újmu přiznat ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. ).

V souzeném případě žalobce uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout omezením osobní svobody (ať už se jednalo o držení ve vazbě či o výkon trestu odnětí osobní svobody), ve vztahu k níž bylo následně trestní řízení zastaveno. Žalobce byl na osobní svobodě omezen v době od 2. 8. 1978 do 28. 6. 1989, tedy ještě před tím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou.

Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání žalobce odmítl ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. května 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu