Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 541/03

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2003 č. j. -139, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2002 č. j. -114, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. září 2001 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2003, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že řízením, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí byl podle jeho přesvědčení porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. právo stěžovatele na spravedlivé projednání jeho záležitosti, neboť údajně "absolutní zákaz zprostit se odpovědnosti za způsobenou škodu adresovaný zákonodárcem státu je v projednávané věci obcházen za pomoci procesně právního institutu vznesení námitky promlčení".

Stěžovatel především nesouhlasí s výkladem ustanovení , odst. 2 , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "") tak, jak byl proveden obecnými soudy a k počátku běhu objektivní desetileté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody zdůrazňuje, že zákonodárcem nebylo pamatováno na případ, kdy by změna politických poměrů (po roce 1989) odůvodňovala počítání této lhůty teprve od odpadnutí takové překážky, neboť je zřejmé, že v předcházejícím nedemokratickém období by napadené rozhodnutí nemohlo být shledáno nezákonným.

Pokud se obecné soudy odmítají touto námitkou zabývat, porušují tím údajně d (dále jen ""), který stanoví, že "každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu...". Z výše uvedeného slovního vyjádření stěžovatel dovozuje, že jakýkoli subjekt domáhající se náhrady škody z titulu nezákonného soudního rozhodnutí musí mít, bez ohledu na případné další zákonné podmínky, právo na náhradu škody.

Tuto svoji argumentaci stěžovatel dále rozvíjí poukazem na znění ustanovení z něhož dovozuje, že odpovědnost státu za škodu nelze považovat za odpovědnost objektivní, ale za odpovědnost "jíž se nelze zprostit", tedy takovou, proti které nelze úspěšně vznést námitku promlčení. Podle názoru stěžovatele je proto nutné považovat vznesení námitky promlčení za úkon absolutně neplatný, neboť takovým úkonem se stát zbavuje odpovědnosti.

Stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem obecných soudů uvádějícím, že v ustanovení je upravena promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě ( ), neboť citované ustanovení zákona by se tak vztahovalo i na odpovědnost za škodu podle ustanovení , na které však zákaz zproštění se odpovědnosti ve smyslu ustanovení nedopadá.

Stěžovatel závěrem zdůrazňuje, že i kdyby tato výše předestřená argumentace nebyla shledána Ústavním soudem správnou, měl by Ústavní soud posoudit vznesenou námitku promlčení jako úkon, který byl učiněn v rozporu s dobrými mravy, ve smyslu ustanovení již z toho důvodu, že tento rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat jak ve vztahu k uplatněnému nároku, kdy údajně stát tím, že stanovil v ustanovení pro uplatnění nároku poškozeného "extrémně krátkou lhůtu", porušil rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení, tak i proto, že odsuzující rozsudek byl zrušen až po dlouhých průtazích dne 30. 9. 1995, a teprve poté se mohl stěžovatel domáhat nároku na náhradu škody, kdy však již uplynula desetiletá promlčecí doba k náhradě škody, stanovená v

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2001 č. j. -90, ve věci žaloby stěžovatele (dříve žalobce) o zaplacení částky 284.000,- Kč, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli pod bodem I. výroku rozsudku částku 84.000,- Kč za období vazby od 21. 8. 1971 do 10. 9. 1971, a pod bodem II. výroku částku 200.000,- Kč za ušlý výdělek od 10. 9. 1971 do 30. 11. 1989.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 17. 7. 1997 nejprve zaplacení částky 200.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Dne 14. 6. 1999 upravil stěžovatel svůj žalobní návrh tak, že tuto částku nyní požaduje zaplatit jako ušlý výdělek za označené období, a dalších 84.000,- Kč požaduje zaplatit jako náhradu za dobu vazby. Soud prvního stupně změnu návrhu usnesením připustil.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1972 sp. zn. uznán vinným trestným činem výtržnictví a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky. V tomto trestním řízení stěžovatel strávil ve vazbě 20 dnů.

Nejvyšší soud na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 19. 9. 1991 sp. zn. zrušil předcházející trestní rozsudek v celém rozsahu a současně zastavil trestní stíhání stěžovatele. Stěžovatel požádal o pokračování v trestním řízení, a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1995 sp. zn. , který nabyl právní moci dne 30. 9. 1995, byl stěžovatel podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Poté požádal stěžovatel Ministerstvo spravedlnosti ČR o projednání jeho nároku na náhradu škody ve výši 303.578,- Kč. Stěžovatel byl v tomto řízení částečně úspěšný, neboť na ztrátě na výdělku mu byla přiznána v roce 1996 částka 1.049,- Kč a na nákladech výkonu vazby částka 420,- Kč. Na náklady obhajoby spojené s podáním stížnosti pro porušení zákona byla stěžovateli přiznána částka 1.200,-Kč.

V průběhu řízení žalovaná vedle zamítnutí žaloby vznesla námitku promlčení k oběma požadovaným částkám (200.000,-Kč na náhradu za ušlý výdělek a 84.000,- Kč na náhradu za vykonanou vazbu). Za této situace se soud prvního stupně vznesenou námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je důvodná, neboť žaloba v této věci byla podána dne 17. 7. 1997, ale v průběhu řízení došlo ke změně žalobního návrhu. Nárok na náhradu škody za vykonanou vazbu ve výši 84.000,- Kč byl tedy uplatněn stěžovatelem po uplynutí tříleté lhůty (ve smyslu ustanovení ); rovněž částka 200.000,- Kč z titulu náhrady ušlé mzdy byla uplatněna po uplynutí stanové lhůty a došlo proto k promlčení nároku.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2002 sp. zn. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v odůvodnění nad rámec argumentace soudu prvního stupně uvedl, že soud prvního stupně správně zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení s tím, že vzal v úvahu i skutečnost, že právní vztahy v tomto zákoně upravené se řídí jen pokud není stanoveno jinak.

Vzhledem k tomu, že se žalovaná jako dlužník dovolala promlčení, nebylo možné stěžovateli promlčené nároky přiznat.

Ve vztahu k nároku stěžovatele na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby odvolací soud dovodil, že stěžovatel byl pravomocně zproštěn obžaloby dnem 30. 9. 1995. Nárok byl poprvé uplatněn v rámci provedené změny návrhu dne 14. 6. 1999, a již v této době šlo o nárok promlčený, neboť uvedený nárok bylo nezbytné uplatnit ve lhůtě do jednoho roku od právní moci zprošťujícího rozhodnutí (tj. do 30. 9. 1996). I kdyby došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty podle na dobu šesti měsíců, dovozuje dále odvolací soud, prodloužila by se promlčecí lhůta nejpozději do 31. 3. 1997. Nárok tak byl promlčen již v době podání žaloby dne 17. 7. 1997, byť tato žaloba v původním znění nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě neobsahovala.

Další nárok stěžovatele na zaplacení částky 200.000,- Kč byl stěžovatelem v žalobě charakterizován jako nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem žalované. Po úpravě žalobního návrhu jej stěžovatel ve skutkovém základu změnil na nárok na náhradu škody spočívající v ušlém výdělku za dobu od 10. 6. 1971 do 30. 11. 1989. Odvolací soud uvedl, že u práva na náhradu škody podle zákona je stanovena dvojí promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní, přičemž každá z těchto lhůt běží samostatně. Subjektivní promlčecí doba je upravena v ustanovení věta první , a je tříletá. Běží ode dne, kdy se poškozený o škodě dověděl. Objektivní promlčecí doba je upravena v ustanovení , je desetiletá, a nelze ji překročit. Tato doba běží ode dne, kdy bylo poškozenému oznámeno (doručeno) nezákonné rozhodnutí, kterým mu byla způsobena škoda. V dané věci objektivní desetiletá promlčecí doba začala běžet ode dne doručení odsuzujícího rozsudku, takže v době podání žaloby byl stěžovatelův nárok na náhradu škody ve výši 200.000,- Kč již promlčen.

Podle názoru odvolacího soudu byla vznesená námitka promlčení správně shledána důvodnou, a z tohoto důvodu se již tento soud nemohl zabývat důvodností uplatněných nároků.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003 č. j. -139, se zjišťuje, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2002 č. j. -114, bylo odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.

Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení (dále jen ""), a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení Za otázku zásadního právního významu považuje správné posouzení a ve vztahu k uplatněným nárokům.

Dovolací soud připomněl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je obecnými soudy řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Ve vztahu k výše vymezenému právnímu posouzení dovolací soud uvádí, že jak ustanovení , tak ustanovení , se vztahují k , podle něhož stěžovatel uplatňoval nárok na náhradu škody za dobu výkonu vazby. Dovolací soud nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že ustanovení je lex specialis k ustanovení citovaného zákona, neboť nelze směšovat dva rozdílné právní instituty - objektivní odpovědnost a promlčení.

Podle názoru dovolacího soudu "ustanovení určuje charakter odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě nebo trestu jako odpovědnost objektivní, a to bez možnosti liberace, přičemž ustanovení téhož zákona upravuje délku promlčecí doby, ve které lze nárok na náhradu škody uplatnit, aniž by se právo na náhradu škody stalo pro vznesenou námitku promlčení soudně nevymahatelným". Ustanovení naproti tomu dopadá na promlčení všech práv podle tohoto zákona, mimo práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo o trestu.

V napadeném rozhodnutí se dovolací soud dále podrobně zabývá charakterem obou těchto lhůt a ze slovních formulací běhu těchto lhůt dovozuje, že jednoznačně odkazují na obecnou úpravu promlčení uvedenou v ustanovení až .

V odůvodnění svého usnesení se dovolací soud zabývá rovněž námitkou stěžovatele ohledně údajného rozporu s dobrými mravy při uplatnění námitky promlčení, a v této souvislosti připomíná, že sice ustanovení výslovně odkazuje na užití na vztahy tímto zákonem neupravené, avšak aplikovat ustanovení lze jen v případech, kdy je zřejmý úmysl znevýhodnit či poškodit jiného na jeho právech, a bylo by možné jen v těch výjimečných situacích, kdy účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, takže vznesení takové námitky by bylo možné posoudit jako jsoucí v rozporu s dobrými mravy s tím, že zánik nároku by byl za takové situace nepřiměřeně tvrdým postihem.

Dovolací soud dále zdůraznil, že v rozporu s dobrými mravy může být výkon práv a povinností, nikoli samotné ustanovení zákona, jak se domnívá stěžovatel, a pokud stěžovatel ani sám neuvádí žádné závažné důvody, pro které nemohl ve stanovené době své nároky u soudu uplatnit, a ani z obsahu spisu nevyplývají, nelze uplatnění námitky promlčení považovat za zneužití práva státu na úkor stěžovatele.

K dalším námitkám stěžovatele dovolací soud konstatoval, že případné průtahy v řízení nemají na běh promlčecí doby vliv, neboť z hlediska promlčení nároku je vždy rozhodující, kdy bylo právo na plnění uplatněno u soudu.

Ze všech výše uvedených skutečnosti proto dospěl dovolací soud k závěru, že právní názor odvolacího soudu v otázce promlčení uplatněných nároků stěžovatele je v souladu s hmotným právem, a rovněž otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nenaplňují podmínky uvedené v ustanovení , odst. 3

Ustanovení 22 odst. 2 je podle přesvědčení dovolacího soudu v souladu s ústavním pořádkem České republiky, proto jak označený soud, stejně jako soud odvolací, neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Po shrnutí obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů v kontextu s předmětnou ústavní stížností je zřejmé, že tyto soudy se velmi důsledně zabývaly a vypořádaly s veškerými námitkami stěžovatele, které jsou nyní znovu předestřeny Ústavnímu soudu k posouzení.

V obecné rovině je důvodem ústavní stížnosti rozdílný názor stěžovatele na interpretaci "jednoduchého" práva zaujatý obecnými soudy v předmětných rozhodnutích. Jak v této souvislosti konstatoval Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 5. 5. 2004

sp. zn.

, tato okolnost "sama o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či práva na spravedlivý proces ve smyslu y, neboť k porušení tohoto práva může dojít zejména v případě, že by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, případně že by tyto závěry byly svévolné nebo vybočující z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem", a dále, kdyby interpretace jednotlivých ustanovení byla prováděna v rozporu s článkyy jen proto, žed byla do právního řádu tehdejší ČSFR začleněna ústavním , který nabyl účinnosti "až" dne 8. 2. 1991.

Podle již výše zmiňovaného y odpovídá stát za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem, přičemž toto ustanovení je ustanovením obecným. Podmínky a podrobnosti, za nichž se může poškozený domoci realizace svého práva, stanoví zákon (y). Pokud tedy takové podmínky stanoví zákon (v daném případě ), nelze je, bez dalšího, považovat za neústavní, neboť jak již konstatoval dovolací soud v předmětném usnesení, je věcí zákonodárce, za jakých podmínek, a tedy i v jakých lhůtách umožní poškozenému domoci se vůči státu jeho nároku na odškodnění ve smyslu (nyní , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).

Právo na odškodnění totiž nelze chápat tak, že poškozený má časově neomezený prostor k tomu, aby toto své právo realizoval. Délku promlčecí doby stanovenou (ať již subjektivní nebo objektivní), a s ní spojenou možnost vznést námitku promlčení nelze zaměňovat s objektivní odpovědností, neboť jak správně konstatoval dovolací soud, jedná se o dva rozdílné právní instituty. Jinak řečeno, stanoví podmínky odpovědnosti státu za škodu, které však nelze zaměňovat s podmínkami uplatnění nároku poškozeného. Objektivní odpovědnost státu (ve smyslu ) představuje odpovědnost za výsledek, tzn. bez ohledu na možné zavinění, přičemž se stát této objektivní odpovědnosti nemůže zprostit poukazem na okolnost, že škodu nezavinil, tedy nemůže použít librační důvod.

Institut promlčení ( ) na jedné straně "donucuje" poškozeného (věřitele) k uplatnění práva v zákonem stanovené lhůtě pod sankcí promlčení, tj. nemožnosti se domoci soudní cestou již promlčeného práva, a na straně druhé "chrání" dlužníka před časově neohraničenou dobou možného soudního postihu.

Ze všech výše uvedených skutečností je možné dovodit správnost právních závěrů obecných soudů ohledně výkladu ustanovení a a důvodnosti vznesené námitky promlčení ve vztahu k nárokům stěžovatele, aniž by dospěl Ústavní soud ke zjištění o porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Při posouzení námitky stěžovatele, že uplatnění jeho nároků bránila "příliš krátká lhůta", nelze především ponechat stranou skutečnost, že stěžovatel jak v ústavní stížnosti, tak ani v pravomocně skončeném řízení neuvádí žádné právně relevantní důvody či překážky, které mu bránily ve včasném (tj. ve lhůtách stanovených v zákoně č. ) uplatnění jeho nároků, a jež by případně mohly být předmětem posuzování ve smyslu ustanovení . Proto by jakékoli další úvahy v tomto směru byly spíše hypotetické.

Ústavní soud však souhlasí se stěžovatelem v tom, že náhrada za ztrátu na výdělku, která mu byla již vyplacena příslušným ministerstvem, byť stanovená podle tehdy platných předpisů, byla nízká, avšak vzhledem k tomu, že důvodnost výše nároků na náhradu škody specifikovaných v předmětném pravomocně skončeném řízení nebyla po vznesení námitky promlčení již předmětem posuzování obecných soudů, nemůže se Ústavní soud důvodností těchto nároků stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zabývat. Ústavní soud s porozuměním a s lítostí nad nespravedlivým odsouzením sdílí stěžovatelův názor, že spíše jen symbolická náhrada škody za nezákonnou vazbu samozřejmě nemůže napravit bezpráví, způsobené mu minulým režimem. Rehabilitační zákonodárství po roce 1989 mohlo odčinit pouze malou část minulých křivd, protože muselo přihlédnout k omezeným ekonomickým možnostem České republiky.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu