Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2052/2011

U S N E S E N Í

J. N.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 66.700,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011, č. j. – 46, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 66.700,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku zbavení osobní svobody, vazebním stíháním a výkonem trestu odnětí svobody v době od 21. 8. 1951 do 21. 5. 1952 na podkladě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 8. 1951, sp. zn. . Tímto rozsudkem byl žalobce odsouzen pro trestný čin vyhýbání se vojenské povinnosti podle , trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců nepodmíněně. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , bylo uvedené rozhodnutí zrušeno a trestní stíhání pro nepřípustnost zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. , byla vyslovena účast žalobce na soudní rehabilitaci podle

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu daného případu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Uvedl, že je nepochybné, že požadavek žalobce na zadostiučinění nemajetkové újmy za dobu, kdy byl zbaven osobní svobody, nelze odškodnit v režimu , o soudních rehabilitacích, což bylo najisto postaveno již judikaturou Ústavního soudu. I kdyby účast žalobce na soudní rehabilitaci nevylučovala jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy vycházející z trestního rozhodnutí z roku 1951, které bylo po 27. 4. 2006 pro nezákonnost zrušeno, zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu obsažená v , ve znění (dále též jen „OdpŠk“) na tento jeho nárok nepamatuje. Nálezy Ústavního soudu založené na přímé aplikovatelnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) spadají do období před účinností novely zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, tedy do doby, kdy stávající právní úprava umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou. V posuzované věci nejsou tyto nálezy právně významné, neboť novelou provedenou stát přiznal odpovědnost i za morální újmy způsobené orgány státu v důsledku nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů; přechodné ustanovení čl. II založilo pravou zpětnou účinnost vztahující se i na újmy vzniklé přede dnem 27. 4. 2006, to však jedině v případech, kdy se jedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou omezením osobní svobody v režimu tohoto zákona nelze odškodnit, neboť do poměrů žalobce nedopadá. Jinak řečeno, zákon s nezákonným rozhodnutím vydaným před jeho účinností nárok žalobou uplatněný nespojuje.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění podmínek zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Tento význam spočívá především v řešení otázky, zda lze odmítnout žalobcův nárok s odůvodněním, že na něj zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu nepamatuje. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. , se žalobce domnívá, že jeho nárok takto odmítnout nelze. Dále je právně významná otázka, zda je zpětné použití použitelné jedině v případech, kdy se jedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Konečně je pro danou věc významné, zda je možno přiznat náhradu nemajetkové újmy osobě nezákonně perzekuované, nelze-li aplikovat Úmluvy. Žalobci je jedno, na základě jakého ustanovení mu soud zadostiučinění přizná, zda to bude na základě , Úmluvy, d či na základě obecné spravedlnosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „“

Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání přípustné není, neboť všemi dovolatelem předloženými otázkami se dovolací soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval a rozsudek odvolacího soudu z tohoto pohledu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu /3

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. (uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vyslovil, že „právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností , lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“

K rozsudku odvolacího soudu je tedy nutno upřesnit, že byť bylo soudní rozhodnutí rušící předchozí rozhodnutí o vině a trestu vydáno až po účinnosti , je nutno na dobu vzniku případné nemajetkové újmy nahlížet tak, že byla způsobena právě v době, kdy docházelo k omezení osobní svobody v důsledku posléze zrušených rozhodnutí. Jestliže k takové skutečnosti došlo před účinností (tedy před 27. 4. 2006), jako je tomu v daném případě, je nutno se zabývat tím, zda není třeba přímo aplikovat Úmluvy (viz výše rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu) – k tomu v podrobnostech viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Již dříve Nejvyšší soud v případě obdobném tomu stávajícímu dospěl k závěru, že: „Došlo-li k nezákonnému zatčení či zadržení před tím, než ve vztahu k České republice vstoupila v platnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. před dnem 18. 3. 1992), nelze přiznat zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou přímou aplikací čl. 5 odst. 5 této úmluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).“

Poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod. č. 136, svazek. č. 42, str. 91, dostupného na internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz) není případný.Se závěry Ústavního soudu zde dovozenými se Nejvyšší soud ztotožnil ve výše citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Nicméně tyto závěry není možné aplikovat na souzený případ, neboť Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se pro Českou republiku stala závaznou až dnem 18. 3. 1992. Z toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani její čl. 5 odst. 5) nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před tímto datem, tedy ani na rozhodnutí z roku 1951, jímž byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody (sama Úmluva vstoupila v účinnost až dne 3. 9. 1953).

Ani nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. , se na souzený případ nevztahuje, neboť v něm Ústavní soud posuzoval oprávněnost vzneseného nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Dovolací soud neshledal, že by v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 15. března 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu