Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 881/2012

U S N E S E N Í

Prague Prime Properties s. r. o.

H. P.

, zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2011, č. j. -133, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 7. 2007, č. j. -79, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 3 v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 1700 na pozemku parc.č. 2478, k.ú. V., sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, č. j. -133 (poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 3. 4. 2008, č. j. -101, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky /soudu dovolacího/ ze dne 25. 5. 2011, č.j. -122, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů i o nákladech řízení dovolacího.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu žalované a svědka M. P., dospěl k závěru, že žalovaná (tehdy nájemkyně předmětného bytu) se v únoru roku 2006 jednostranně rozhodla opustit společnou domácnost se svými dospělými dětmi a přestěhovala se do menšího bytu, který si pronajala. Děti žalované byly postaveny před tuto skutečnost, aniž ji mohly svými úkony ovlivnit a nebyla jim dána možnost odstěhovat se z bytu společně s matkou. Tímto projevem vůle žalované zaniklo její právo nájmu bytu a podle a ve znění účinném před novelou provedenou (dále jen „“) přešlo na její zletilé děti. Konstatoval, že účelem ustanovení je zajistit uspokojení bytové potřeby osob, které s nájemcem bytu dlouhodobě sdílely společnou domácnost; v dané věci bydlely děti se žalovanou v bytě od svého narození, s matkou bydlet nemohou a nemají jinou možnost bydlení, než v předmětném bytě. Uzavřel, že žalobu na vyklizení bylo nutno zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení odst. odst. 1 písm. c) a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v a b) Dovolatel má za to, že ustanovení je nutno vykládat v návaznosti na ustanovení , tedy tak, že se vztahuje jen na případy, které se svojí závažností a neočekávaností alespoň vzdáleně přibližují události tak tragické jako je právě smrt, a jež nelze v danou chvíli řešit jinak. Uvádí, že žalovaná porušila povinnost upravenou v ustanovení v platném znění a že by jí mohla být dána výpověď z nájmu bytu (, téhož zákona); v této souvislosti poukazuje na smysl uvedené povinnosti, jakož i na to, že nikdo nemůže mít prospěch ze zneužití (porušení) práva. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu pojmu společná domácnost ve smyslu spotřebního společenství a namítá dále, že soužití žalované a jejích dětí nevykazovalo znaky trvalosti, neboť v době, kdy se žalovaná z bytu odstěhovala, byly tyto „ve stavu váhání … další životní cesty…“. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že „nepřipustil výpovědi“ jím navržených svědků a hodnotil je a priori jako nevýznamné. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b) Dovolání tak může být přípustné podle (který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. ) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( ).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání ( ) pak vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu o přechodu práva nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanou na její děti podle ve spojení s

Činí tak jednak prostřednictvím námitky, že ustanovení lze aplikovat jen na případy jím uváděné (tj. srovnatelné se smrtí nájemce). Takovýto závěr však nelze z citovaného ustanovení dovodit a není zastáván ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nelze přisvědčit ani dovolatelově námitce týkající se porušení oznamovací povinnosti žalovanou, neboť sankcí upravenou v a 3 ve znění po novele provedené lze postihnout pouze takové jednání nájemce bytu, jehož se dopustil poté, kdy tato ustanovení nabyla účinnosti – tj. po 31. březnu 2006, jak to ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k , o jednostranném zvyšování nájemného (viz posléze citovaného zákona) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. . Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu pojmu „společná domácnost“ ve smyslu spotřebního společenství, lze v tomto směru odkázat na odůvodnění shora uvedeného zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu, který se touto otázkou zabýval. Totéž platí i ve vztahu k námitce týkající se trvalosti soužití žalované a jejích dětí.

Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) neprovedení jím navržených důkazů, je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. ). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 , jakož i o skutečnost, že žalované (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 23. srpna 2012Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.předsedkyně senátu