Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5068/2008

26

Cdo 5068/2008

ROZSUDEK

Prague Prime Properties s. r. o.

, IČ: 26163349, se sídlem v Praze 1, Týnská 12/638, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti žalované

H. P.

,

zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. -101, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. -101,

se zrušuje

 a věc

se vrací

 tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem z 3. 4. 2008, č. j. -101, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) z 9. 7. 2007, č. j. -79, jímž byla zamítnuta „žaloba se žádostí, že žalovaná je povinna bez náhrady vyklidit byt č. 3 v domě čp. 1700 (objekt bydlení) na pozemku parc. č. 2487, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha na LV č. 2239 pro katastrální území V., který se nalézá v prvním nadzemním podlaží tohoto domu a sestává ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, WC, koupelny, sklepu a spíže, vše o celkové započitatelné ploše 93,20, a to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná trvale opustila v únoru 2006 společnou  domácnost, kterou vedla v tomto bytě se svými dětmi M. a K. P., na které  tím přešlo právo nájmu předmětného bytu podle ve spojení s (dále obč. zák.). Nájem žalované k bytu tak zanikl ještě dříve než jí byla v dubnu 2006 doručena výpověď žalobkyně z nájmu bytu  a žalovaná není ve věci pasivně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o (dále „“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku přechodu nájmu bytu podle ve spojení s obč. zák. v rozporu s hmotným právem a jeho ustáleným výkladem. Podle obsahu dovolání ( ) uplatnila dovolací důvody, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Namítá, že pojem domácnost použitý v obč. zák. je nutné vykládat podle obč. zák., který stanoví, že „domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby“. Předpokladem tedy je hospodářské soužití, k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. 8. 2005, sp. zn. . Dále uvedla, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2006, sp. zn. , se soužití považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce a osoby s ním v jeho bytě žijící žít v trvalém životním společenství, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití nikoliv pouze na přechodnou dobu, přitom přihlášení se podle evidence obyvatelstva má jen podpůrný důkazní charakter (odkaz na rozhodnutí z 27. 11. 2002, sp. zn. ). V daném případě však nelze označit soužití žalované s dětmi za trvalé, protože v době, kdy se žalovaná z bytu odstěhovala, děti byly ve stavu váhání další životní cesty a k domovu je poutalo jen právo trvalého bydliště a společenská povinnost návštěvy matky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek dovolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „”.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená, není přípustné podle , neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností z hlediska a odst. 3

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze argumentovat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Takový důvod však žalobkyně podle obsahu dovolání ( ) rovněž uplatnila, pokud namítala, že syn žalované M. P. se do bytu nastěhoval po jejím odstěhování, že je vůbec sporné, zda její dcera K. P. v bytě bydlí vzhledem k jejím nesourodým zájmům  a že v době odstěhování  žalované z bytu  byli  oba jmenovaní ve stavu „váhání jejich další životní cesty a k domovu je poutalo jen právo trvalého bydliště a společenská povinnost návštěvy matky“. Tím předložila  vlastní verzi skutkových zjištění, ze kterých pak dospěla  k odlišnému právnímu závěru.

Při výkladu pojmu společné domácnosti podle § 708 a   § 706 odst. 1 obč. zák. se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.

Soudní praxe (srov. rozhodnutí  Nejvyššího soudu, na které již odkázal odvolací soud a   to z 11. 5. 2006, sp. zn. , a z 29. 8. 2006, sp. zn. , a dále  rozhodnutí uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1997, sp. zn. , z 29. 8. 2000, sp. zn. , z 16. 1. 2001, sp. zn. , z 17. 4. 2001, sp. zn. , z 26. 11. 2008, sp. zn. ) je ustálena v právním názoru, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. se k přechodu práva nájmu nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství. Úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Přitom ten, kdo tvrdí existenci nájmu, má důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu nájmu.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalovaná není nájemkyní předmětného bytu, neboť tím, že se v únoru 2006 odstěhovala, trvale opustila společnou domácnost ve smyslu § 708 obč. zák. a právo nájmu bytu přešlo na její zletilé děti Martina a Kláru Poláčkovi, přičemž dovolatelka  zpochybnila právní závěr o tom, že šlo trvalé opuštění společné domácnosti.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam, neboť otázku, zda právní úkon žalované - nájemkyně bytu – trvalé opuštění společné domácnosti, splňoval náležitosti stanovené v § § 34 a násl. obč. zák. (zejména § 39 obč. zák.), neposoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle

Podle § 708 obč. zák. ustanovení § 706 odst. 1 a 2  platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudky z 30. 9. 1999, sp. zn. , z 8. 6. 2004, sp. zn. , z 11. 5. 2006, sp. zn. , z 27. 2. 2010, sp. zn. , a z 10. 2. 2001, sp. zn. 2392/2009) dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit. Přitom jednání nájemce, pokud trvale opustil společnou domácnost, je nejen úkonem faktickým, ale současně i právním úkonem. Je proto nutno jej posoudit i z hlediska ustanovení § 39 obč. zák. Ten stanoví, že  neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jde o absolutní neplatnost právního úkonu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. V závislosti na konkrétních okolnostech případu je pak třeba uvážit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení § 708 obč. zák., tj. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti. Rozdělení soužití rodičů a dospělých dětí („osamostatnění“ dětí) nelze řešit na úkor vlastníka předmětného domu a zneužívat institut přechodu nájmu. Trvalé opuštění společné domácnosti jako právní úkon, musí splňovat náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., tedy i náležitosti vyplývající z ustanovení § 39 obč. zák. a nesmí proto svým obsahem či účelem zákon obcházet.

V rozsudku z 21. 12. 2005, sp. zn. , pak byl vyjádřen právní názor, že došlo-li k ukončení společné domácnosti nikoli z vůle nájemce bytu, ale toliko jednostranně z vůle osoby, jež s ním žila ve společné domácnosti a která se odmítla spolu s ním odstěhovat do jiného bytu, nejde o trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu, jež by mělo za následek přechod práva nájmu bytu na spolužijící osobu.

Odvolací soud se však v dané věci posouzením trvalého opuštění společné domácnosti ze všech naznačených hledisek - kam se žalovaná odstěhovala, z jakého důvodu a proč se s ní neodstěhovaly i její děti - nezabýval. Jeho právní posouzení je proto neúplné, a tudíž i nesprávné.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však nebyla žalobkyní podle obsahu dovolání ( ) tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc podle ustanovení věty první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první, ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu