Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1740/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, č. j. , -65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 9. 9. 1999, č. j. -41, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 1999, č. j. -48, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je \"od 23. 11. 1994 včetně výlučným nájemcem bytu č. 8 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, nacházejícího se ve 2. poschodí domu čp. 1018 v P., katastrální území V.\" (dále \"předmětný byt\"), a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že v dané věci nebyla splněna zákonná podmínka pro přechod nájmu bytu - trvalost soužití žalobce a nájemců předmětného bytu ve společné domácnosti, vyžadovaná ustanovením § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák. Vycházel z názoru, že soužití ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák. (které je nutno aplikovat i v dané věci) je trvalé, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu spolužijících osob založit a vést takové spolužití nikoli na přechodnou dobu (v této souvislosti poukázal na \"R 34/1982\"). Dovodil, že v dané věci na straně nájemců (manželů Přibylových) již od počátku společného bydlení se žalobcem neexistoval úmysl trvale (po časově předem neomezenou dobu) s ním žít v předmětném bytě, když již v době, kdy jim vznikl právní důvod užívání tohoto bytu, byli členy bytového družstva, jež jim následně přidělilo družstevní byt, do kterého se posléze nastěhovali. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že výklad pojmu \"společná domácnost\" je v soudní praxi ustálený, a že v dané věci bylo otázkou skutkových zjištění, zda k naplnění znaků společné domácnosti došlo.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu pojmu \"trvalého soužití\" obsaženého v definici společné domácnosti dle § 115 obč. zák. Výklad tohoto pojmu považuje za otázku zásadního právního významu. V dalším pak dovolatel odkazuje na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž polemizuje s výkladem pojmu \"společná domácnost\", který zastává soud prvního stupně, a se kterým se odvolací soud ztotožnil. V této souvislosti dovozuje, že je třeba vzít v úvahu vůli zákonodárce s přihlédnutím k době vzniku , \"kdy neexistoval žádný praktický důvod pro restrikci okruhu případů, kdy na spolužijící blízké příbuzné měl nájem přejít\", a že \"vůli zákonodárce nelze uměle konstruovat podle změněné společenské situace v rozporu se záměrem původním\", přičemž poukazuje na \"tlak na restriktivní výklad ...po odstátnění bytového hospodářství, zejména ze strany soukromých majitelů domů\". Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen \"\").

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem ( a 2 ) se nejprve zabýval jeho přípustností.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Nejde-li o případ vad uvedených v (a ty v dané věci nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení a

Přípustnost dovolání v dané věci není dána podle a , neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ( ), aniž by předtím soud prvního stupně ve věci rozhodoval ( ), a - jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí - odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil ( ).

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , neboť žalobce učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže jde o takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Tyto podmínky však dovolatelem nastolená otázka výkladu ustanovení § 115 obč. zák. - \"trvalosti soužití\" ve společné domácnosti - ve vztahu k ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák. nesplňuje.

Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely , provedené - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. , ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. ) je pojem \"společné domácnosti\" ( obč. zák.) vykládán ve smyslu ustanovení obč. zák., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství.

V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Za tohoto stavu nelze než učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle ; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a větu první (per analogiam) , a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci nárok.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2001

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.

předsedkyně senátu