Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3592/2011

U S N E S E N Í

Z. V.

statutárnímu městu Ostrava – městskému obvodu Slezská Ostrava

, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Těšínská 35, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. -76, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. -44, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu

„bytu č. 2, o velikosti 1+1, v domě číslo popisné 245, na ulici K., v katastrálním území O.“

(

dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“

),

jenž byla dána z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ o. z.“

; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2011, č. j. -76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupená advokátem – dovolání, jenž následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění po novele provedené – dále jen „“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Byť dovolatelka v dovolání odkázala na dovolací důvody podle a b/ , ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnila též nepřípustný dovolací důvod podle (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky zániku práva společného nájmu dovolatelky a jejího bývalého manžela M. V. k předmětnému bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti M. V. /708 ve spojení s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“/).

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle , který dovolatelka rovněž uplatnila (námitkou, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu a nevyslechl jí jako účastnici řízení), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.

Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiných rovněž na předběžném právním názoru, že v daném případě nešlo o trvalé opuštění společné domácnosti bývalým manželem žalobkyně M. V., v jehož důsledku by zaniklo (ve smyslu § 708 ve spojením s ustanovením § 707 odst. 1 obč. zák.) právo společného nájmu dovolatelky a M. V. k předmětnému bytu. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka v dovolání napadla.

Ustálená soudní praxe (srov. oddíl III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu – uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část) dovodila, že na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde především o závěr, že

v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů ( , , ve znění před novelou provedenou /dále jen „“/ – nyní obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. ). Dále jde také o závěr, že ustanovení (nyní obč. zák.) platilo s použitím (nyní obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení (nyní obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení (nyní obč. zák.) platí s použitím ustanovení (nyní obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.

V projednávané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. M. V. v předmětném bytě bydlel a nijak neprojevoval zájem o jeho opuštění až do okamžiku, kdy na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě (vydaného k návrhu dovolatelky) ze dne 13. srpna 2009, č. j. -27, opustil byt dočasně (na dobu jednoho měsíce) a posléze si odnesl některé své osobní věci. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. září 2009, č. j. -57, sice byla doba trvání předběžného opatření prodloužena od 13. srpna 2009 na dobu jednoho roku, avšak na základě odvolání M. V. (resp. jeho opatrovnice) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. února 2010, č. j. -100, citované rozhodnutí změnil tak, že návrh dovolatelky na prodloužení doby trvání předběžného opatření zamítl. Dne 26. března 2009 podala dovolatelka žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu, přičemž řízení o této žalobě bylo na návrh dovolatelky a M. V. přerušeno (podle ). V průběhu roku 2010 M. V. do bytu docházel a nechoval se tak, jako by již založil novou domácnost jinde, neodhlásil si ani trvalé bydliště vedené v předmětném bytě; v současné době je neznámého pobytu, přespává a přechodně bydlí na různých místech u kamarádů a do předmětného bytu se občas vrací (obvykle pod vlivem alkoholu).

Odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené – ustálené – judikatury, jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že u Milana Vondrušky nebyla dána vůle předmětný byt trvale opustit (neboť k odchodu z něho byl donucen úředním rozhodnutím) a že proto dosud nezaniklo právo společného nájmu bytu žalobkyně a M. V.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2012

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu