Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 260/2024

26 Cdo 260/2024-591

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně O. K., zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem v Uhách 108, o zrušení společného nájmu bytu rozvedených manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. -527, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. -527, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2023, č. j. -465, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. -465, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. -472, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III).

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. -527, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I o věci samé a změnil v nákladovém výroku II (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že účastníci během manželství (jako nájemci) a Ministerstvo financí (jako pronajímatel) s účinností od 1. 10. 1993 uzavřeli nájemní smlouvu k bytu č. 3 v domě č. p. XY, k. ú. XY, na adrese XY (dále též jen „Byt“), dům následně v roce 1995 nabylo do vlastnictví hlavní město Praha. V roce 1996 byla žalobkyně hospitalizována v nemocnici, po jejím propuštění účastníci trvale bydleli v jejich domě v XY. V roce 2001 žalobkyně společně se synem účastníků odcestovala do Spojených států amerických a v roce 2011 bylo manželství účastníků na její návrh rozvedeno, poté se žalobkyně vrátila do České republiky. V roce 2015 se (za asistence policie) přestěhovala do Bytu, od té doby jej obývá a platí služby a další náklady spojené s jeho užíváním.

5. Ztotožnil se i s právním posouzením soudu prvního stupně. Protože manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 13. 8. 2011, posuzoval uplatněný nárok na zrušení společného nájmu bytu podle dosavadních právních předpisů, zejména pak podle a 3 , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Přitom dovodil, že žalobkyně se již nemůže úspěšně domáhat zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, neboť ten již dříve zanikl tím, že za trvání manželství opustila společnou domácnost vedenou s žalovaným a ze zjištěných okolností případu lze dovodit, že tak učinila s úmyslem soužití účastníků již neobnovit ( ve spojení s obč. zák.). Jinak řečeno, ze strany žalobkyně šlo o trvalé opuštění společné domácnosti, které vedlo k zániku (zrušovaného) společného nájmu bytu a vylučuje tak její legitimaci domáhat se jeho zrušení soudní cestou (postupem podle a 3 obč. zák.).

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že otázku její aktivní legitimace odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v dovolání blíže označenou. Zejména namítala, že do Spojených států amerických odjela pouze dočasně a nebylo jejím úmyslem trvale opustit společnou domácnost. Její odjezd tak nemohl založit přechod nájmu Bytu na žalovaného. Také zdůraznila, že to byl žalovaný, kdo trvale opustil společnou domácnost z důvodu navázání nového vztahu, a od roku 1995 Byt neužíval. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zastával stanovisko, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné, neboť při řešení otázky zániku společného nájmu Bytu a tím i aktivní legitimace žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. , ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 37/2000 a č. 50/2005, či ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. ) dlouhodobě dovozuje, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit. Právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze však vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli trvale opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém období.

10. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (který nelze v dovolacím řízení zpochybnit) není úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, zjevně nepřiměřená. Byť dovolatelka v době odcestování do Spojených států amerických nemusela opouštět společnou domácnost vedenou s žalovaným (svým tehdejším manželem) s úmyslem ji natrvalo zrušit, se zřetelem k relativně dlouhé době (deset let), po kterou tam následně pobývala (a to evidentně bez srozumění s žalovaným), a především k tomu, že ještě před svým návratem do České republiky podala žádost o rozvod manželství účastníků a jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno, není pochyb o tom, že úmysl trvale opustit společnou domácnost pojala (ať už z jakékoli pohnutky) přinejmenším dodatečně a že tuto vůli společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit poté i zrealizovala (objektivizovala nejpozději svou žádostí o rozvod manželství účastníků); okolnost, že tak zřejmě neučinila v jednom časovém období, ale postupně, je v uvedených souvislostech nerozhodná.

11. Přesto však závěr odvolacího soudu, že trvalým opuštěním společné domácnosti zanikl společný nájem Bytu a jeho výlučným nájemcem se stal žalovaný, neobstojí.

12. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , či ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. ) také dovozuje, že smyslem úpravy právních následků trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem bytu je poskytnutí právní ochrany osobě, která zůstala v bytě bydlet poté, kdy nájemce bytu, s nímž žila v trvalém životním společenství, toto soužití ukončil. Osoba, na kterou má přejít právo nájmu bytu, musí žít s nájemcem bytu ve společné domácnosti, vedené v bytě, jehož se přechod práva nájmu bytu týká, a musí v tomto bytě zůstat bydlet i poté, co nájemce trvale společnou domácnost opustil. Shodné závěry týkající se případů opuštění společné domácnosti jedním z manželů lze dovodit i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. , a z tam citovaných rozhodnutí.

13. Aby tedy došlo k následkům předvídaným v § 708 ve spojení s § 707 odst. 1 obč. zák. a aby se poté, co žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, výlučným nájemcem Bytu stal žalovaný, museli by účastníci vést společnou domácnost v Bytě, jehož byli společnými nájemci. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, od roku 1996 účastníci žili v jejich domě v XY. Jelikož žalobkyně opustila společnou domácnost vedenou v tomto domě, a nikoli v Bytě, k zániku společného nájmu Bytu tím nedošlo a společnými nájemci Bytu tak zůstali oba účastníci.

14. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že žalobkyně není nájemkyní Bytu a není tudíž ve věci aktivně legitimována, je jeho právní posouzení nesprávné. Dovolací důvod podle tak byl uplatněn právem.

15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), zrušil rozsudek odvolacího soudu a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

16. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 4. 2024

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu