Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 514/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. -124 ze dne 16. 2. 2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. -101 ze dne 25. 5. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. -101 ze dne 25. 5. 2004, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č.j. -81 ze dne 6. 2. 2001 (kterým bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu bytu a bylo určeno, že tento byt bude nadále užívat jako nájemkyně žalobkyně), a to tak, že se návrh žalobkyně M. K. zamítá a že se žalovanému (stěžovateli) náhrada nákladů před soudy obou stupňů nepřiznává. Podáním ze dne 2. 5. 2005 napadl stěžovatel i rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. -124 ze dne 16. 2. 2005, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatele k porušení ustanovení , a d (dále jen "").

Porušení práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7), na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1) a na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1) spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Odvolací soud podle názoru stěžovatele pochybil, jestliže v rozporu se zákonem změnil rozsudek soudu I. stupně a zamítl žalobu, aniž se jakkoliv vypořádal s jeho právem na náhradní byt, resp. s povinností žalobkyně zajistit mu náhradní byt. Odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a provedl rovněž nesprávné právní posouzení, neboť kvalifikoval jeho jednání, spočívající v tom, že se z bytu 3. 2. 1997 údajně odstěhoval a zanechal zde příslušníky své domácnosti, jako trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů. Stěžovatel tvrdí, že společnou domácnost trvale neopustil, neboť jeho odchod nebyl svobodný a byl motivován snahou vyhnout se neshodám, k nimž před opuštěním společné domácnosti docházelo. Stěžovatel i nadále byt navštěvoval, stýkal se v něm s dětmi a je mu tam doručována pošta. Dále tvrdil, že odvolací soud nesprávně posoudil i další skutečnosti, protože on nesdílel společnou domácnost s nikým jiným, nemá vlastní byt a ani mu nesvědčí právo k jinému druhu bydlení. Stěžovatel se tak ocitl bez možnosti bydlení a v sociálně neúnosné situaci.

Dovolací soud pak prý pochybil, jestliže dovolání stěžovatele zamítl, neboť se s jeho námitkami řádně nevypořádal. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zrušení práva společného nájmu bytu č. 2, Vltavská 2, Brno a o určení, že byl bude nadále užívat žalobkyně. Městský soud v Brně rozsudkem č.j. -44 ze dne 25. 11. 1999 zrušil právo společného nájmu předmětného bytu a určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně. Dále uložil stěžovateli povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením č.j. -60 ze dne 26. 7. 2000 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uložil soudu I. stupně provést další důkazy navrhované žalobkyní, neboť provedení těchto důkazů neodůvodnil.

Městský soud v Brně po doplnění dokazování rozsudkem č.j. -81 ze dne 6. 2. 2001 rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku. Uvedl, že návrh na zrušení společného nájmu je důvodný. Při rozhodování o tom, že byt bude dále užívat žalobkyně, vycházel především ze zájmu nezletilých dětí na zachování kontinuity bydlení. Dále prohlásil, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovateli svědčil jiný právní důvod k bydlení; podle názoru soudu nedošlo ani k zániku společného nájmu účastníků trvalým opuštěním společné domácnosti. K odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s tím, že stěžovatel má právo na náhradní byt, Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č.j. -101 ze dne 25. 5. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně nepostupoval správně, pokud přistoupil ke zrušení práva společného nájmu bytu a k určení, že předmětný byt bude dále užívat jako nájemkyně žalobkyně a že stěžovatel je povinen byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Odvolací soud kvalifikoval jednání stěžovatele, který se z bytu dne 3. 2. 1997 odstěhoval a zanechal zde příslušníky své domácnosti (v době trvání manželství), jako trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů, v daném případě stěžovatelem, takže jedinou nájemkyní bytu se stala žalobkyně. K dovolání stěžovatele, který tvrdil, že jeho jednání nelze posoudit jako trvalé opuštění společné domácnosti, Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem č.j. -124 ze dne 16. 2. 2005 dovolání zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se podrobně zabýval posouzením otázky, zda se v případě stěžovatele jednalo o trvalé opuštění společné domácnosti. Dospěl k závěru - po posouzení provedených důkazů a jejich zhodnocení včetně porovnání s ustálenou rozhodovací praxí- že lze tento závěr přijmout. Pokud jde o zajištění bytové náhrady, vyslovil závěr, že o vyklizení a o bytové náhradě soud rozhoduje - ve vztahu k tomu z rozvedených manželů, který nebyl určen dalším nájemcem bytu - jedině v případě vyhovění žalobě (tedy v případě, kdy zruší dosud existující právo společného nájmu bytu manžely). Byla-li žaloba - jako v předmětné věci - zamítnuta, protože právo společného nájmu bytu manžely zaniklo a jedinou nájemkyní bytu se stala žalobkyně, nelze ani rozhodnout o bytové náhradě pro stěžovatele.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry odvolacího a dovolacího soudu. Stěžovatel se uplatněnými námitkami v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal proces hodnocení důkazů a vyvozené skutkové i právní závěry obecných soudů. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu s pravidly vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v . Jestliže obecné soudy v souladu s touto zásadou hodnotí každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, své závěry řádně rozeberou a odůvodní, nemá Ústavní soud oprávnění do tohoto procesu zasáhnout. Z jeho rozhodovací praxe také plyne, že do procesu hodnocení důkazů by mohl Ústavní soud zasáhnout jednak při porušení výše uvedené zásady, jednak v případě, že by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry existoval tzv. extrémní rozpor. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Obecné soudy, zejména pak odvolací soud, věnovaly procesu dokazování mimořádnou pozornost; odvolací soud zrušil první rozsudek ve věci právě pro nedostatky soudu I. stupně v procesu dokazování. Sám pak při posuzování provedených důkazů a vyvozování skutkových závěrů postupoval v souladu s výše uvedenou zásadou a v jeho postupu tedy nelze porušení základních práv stěžovatele spatřovat.

Stěžovatel nesouhlasil ani s právními závěry, které obecné soudy (odvolací soud a dovolací soud) aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Ústavní soud posoudil i proces aplikace práva v předmětné věci a dospěl k závěru, že se zde jednalo o aplikaci běžného, jednoduchého práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem. Nedopustily se ani jednání svévolného, které by bylo s právními předpisy v rozporu. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími stěžovatelem uváděná základní práva, ani jiná jeho základní práva, zjevně porušena nebyla.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2005

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Jitka Kučná