Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3588/2013

26 Cdo 3588/2013

U S N E S E N Í

P. S.

Bytovému družstvu Fantova TC3

, se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Fantova 1753, IČ: 27622380, zastoupenému JUDr. Josefem Vančatem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Fantova 1755/13, za účasti vedlejších účastnic na straně žalovaného, a to

1/ B. S.

, a

2/ E. S.

, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. -449, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. -366, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným nájemcem

„bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, sestávajícího z koupelny, WC, předsíně, lodžie a sklepa, nacházejícího se v 8. nadzemním podlaží domu, postaveného na pozemku označeném jako parcela č. 2160/40, obojí v k. ú. S. a na adrese P.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejších účastnic.

Soud prvního stupně – poté, co dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) – na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že žalobci vzniklo právo osobního užívání předmětného (služebního) bytu, jež se k 1. lednu 1992 transformovalo na právo nájmu bytu (které opět svědčilo pouze jemu), byť se nepřeměnilo na nájem služebního bytu podle věty před středníkem , , ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že žalobce v září 1994, kdy se z bytu odstěhoval v souvislosti s navázáním známosti s jinou ženou, nejpozději však po rozvodu manželství s vedlejší účastnicí E. S. v roce 1995, kdy již bylo zřejmé, že společnou domácnost v bytě neobnoví, trvale opustil společnou domácnost, v důsledku čehož právo nájmu bytu přešlo na jeho dcery B. a K., které s ním v té době žily ve společné domácnosti a neměly vlastní byt ( ve spojení s ustanovením věty první obč. zák.). Dodal, že vzhledem k přechodu nájmu bytu na dcery v roce 1995 jsou veškeré pozdější úkony žalobce týkající se předmětného bytu (zejména nájemní smlouva z 25. září 2002 a výpověď z 3. ledna 2005) bez právního významu, resp. absolutně neplatné. Za této situace žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. -449, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejších účastnic.

Po částečném zopakování dokazování se odvolací soud ztotožnil s právními názory o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, o transformaci jeho práva osobního užívání služebního bytu na nájem bytu svědčící opět pouze jemu a také o přechodu nájmu bytu na dcery B. a K. v důsledku jeho trvalého opuštění společné domácnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobci svědčilo právo nájmu bytu až do 3. ledna 2005. V této souvislosti konstatoval, že nájem bytu sice nezanikl na základě jeho výpovědi z nájmu z 3. ledna 2005 (neboť v ní nebyla uvedena výpovědní lhůta a byla tudíž neplatná); jelikož však výpověď

„obsahovala prohlášení vůle žalobce o trvalém opuštění společné domácnosti v předmětném bytě, lze aplikovat § 709 (

správně zřejmě § 708 ve spojení s § 706 odst. 1

) obč. zák. o přechodu nájmu bytu …“

. Poté ohledně této otázky uzavřel, že tedy

„tímto dnem

(tj. okamžikem opuštění společné domácnosti – v daném případě zřejmě 3. ledna 2005)

zaniklo žalobci právo nájmu … bytu“

. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Je tomu tak především proto, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle a 3 dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, a to dovolacími námitkami vztahujícími se k vadám řízení a dále zpochybňujícími zjištěný skutkový stav. Kromě toho právní otázka nastolená k dovolacímu přezkumu za použití způsobilého dovolacího důvodu podle , tj. otázka trvalého opuštění společné domácnosti, byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v konečném důsledku v souladu.

Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o., ze dne 22. července 2004, sp. zn. , a ze dne 3. listopadu 2004, sp. zn. ). Společná domácnost je tedy spotřební společenství vyznačující se trvalostí soužití a sdružením alespoň části společných prostředků.

Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 18. října 2000, sp. zn. , a ze dne 16. února 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. ). Přitom soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. července 2002, sp. zn. , z 13. března 2003, sp. zn. , z 11. května 2006, sp. zn. , z 8. června 2006, sp. zn. , a usnesení z 12. ledna 2006, sp. zn. ) se ustálila rovněž v názoru, že právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém okamžiku. Základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je tedy její předchozí existence, byť v době projevu vůle společnou domácnost opustit již tato společná domácnost nutně existovat nemusí. V rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.); proto je zapotřebí je posoudit i z hlediska ustanovení § 39 a § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2004, sp. zn. , a ze dne 11. května 2006, sp. zn. ).

V posuzovaném případě byla součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že v předmětném bytě žalobce žil s manželkou E. S. a s dcerami K. a B. až do září 1994, kdy se odstěhoval z důvodu navázání mimomanželské známosti, že v červenci 1995 bylo na jeho návrh manželství s E. S. pravomocně rozvedeno a že poté již do bytu docházel toliko nepravidelně, zpravidla po předchozím upozornění, za účelem návštěv dcer, jež byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy E. S. Z uvedených (objektivních) okolností jednoznačně vyplývá, že žalobce se od společné domácnosti, kterou vedl v bytě s tehdejší manželkou a dcerami, oddělil v září 1994, kdy se z vlastní vůle (z důvodu navázání mimomanželské známosti) z bytu odstěhoval, přičemž jakkoli snad teprve dodatečně pojal úmysl tuto společnou domácnost již neobnovit (znovu se k ní nepřipojit), manifestoval ho nejpozději podáním návrhu na rozvod manželství s E. S., na němž setrval až do pravomocného skončení rozvodového řízení v červenci 1995. Byť tedy dovolací soud nesdílí právní názor, že k chování dovolatele naplňujícího znaky trvalého opuštění společné domácnosti došlo až v roce 2005 (jak nesprávně dovodil odvolací soud), je napadené rozhodnutí v konečném důsledku správné, neboť – jak vyplývá z právě uvedeného – dovolateli zaniklo právo nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti a přechodu nájmu bytu na jeho dcery již v roce 1995 a v následující době se už obnovit nemohlo.

Za této situace není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu