Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3789/2010

30

Cdo 3789/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

D. Č.,

zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 8, proti žalovaným

1.

Středomoravské nemocniční, a.s.,

se sídlem v v Olomouci – Hodolany, Jeremenkova č. 1211/40B, IČO 27797660, zastoupené JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského č. 1586/23,

2. Nemocnici Olomouckého kraje, a.s.,

se sídlem v v Olomouci – Hodolany, Jeremenkova č. 1211/40B, IČO

26873346

,

zastoupené JUDr. Peterem Ritterem

,

advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ochranu osobnosti,

vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2010, č.j. -102, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2010, č.j. -102, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č.j. -51,

se zrušují

a věc

se vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č.j. -51 zamítl žalobu, aby první a druhá žalovaná uhradily žalobci částku 15.000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“) s tím, že druhá žalovaná se této povinnosti zprostí v případě, že povinnost bude splněna první žalovanou. Současně uložil žalobci nahradit každé z žalovaných náklady daného řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. května 2010, č.j. -102 změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o nákladech řízení, zatímco ve výroku ve věci samé jej podle ustanovení (dále jen „ “) jako věcně správný potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že žalobce se satisfakce podle ustanovení obč. zák. domáhá v souvislosti s neoprávněným zásahem do svých osobnostních práv – konkrétně do práva na zdraví, jehož se dopustil předchůdce první žalované vadnou lékařskou péčí, kdy byl žalobce u tohoto předchůdce ve dnech 27. července 2002 až 1. srpna 2002 hospitalizován (druhá žalovaná je v tomto případě žalována jako ručitel). Soud připomněl, že v době podání žaloby nebyla soudní praxe jednotná v posuzování promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dospěl však k závěru, že s ohledem na (pozdější) judikatorní vývoj, je třeba uplatněný nárok považovat za promlčený, neboť v jeho případě byla správná diagnóza zjištěna dne 2. srpna 2002, kdy byl žalobce převezen k hospitalizaci do Fakultní nemocnice v Olomouci, kde byla teprve zahájena jeho správná léčba, která mu zachránila život, byť již zůstal poznamenán ztrátou zraku, sluchu a pohybovým postižením, takže jeho stav zůstává na pouhé vegetativní úrovni. Odvolací soud uzavřel, že výše zmíněného dne bylo možno nárok uplatnit poprvé, avšak žaloba byla podána teprve 21. května 2008 (tedy po uplynutí promlčecí lhůty).

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne 28. června 2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 25. srpna 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení , když otázka promlčení nároku podle obč. zák. byla soudy rozhodována rozdílně, takže napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam. Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení , tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu sp.zn. a má za to, že byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Nadto (i v případě promlčitelnosti daného nároku) nesouhlasí s posouzením počátku běhu promlčecí lhůty. Zásah do osobnostních práv žalobce trval, a žalobce se o něm dozvídal průběžně. Přitom, námitka promlčení vznesená žalovanými je podle mínění dovolatele nemravná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( - dále jen „ ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Dále se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání se závěrem, že je přípustné podle ustanovení , protože otázka uplatnění námitky promlčení v souvislosti s nárokem podle ustanovení obč. zák. je soudy rozhodována rozdílně ( ).

Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné ( ).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.

Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení , pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. října 2011, sp.zn. , zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. , konstatuje, že „předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé.

V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v analogické kauze změnil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení . Učinil tak rozsudkem Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. ze dne 12. listopadu 2008. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu v této věci". Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře, Ústavní soud konstatuje vybočení z ústavních kautel právního státu (daných principem ne bis in idem). V nálezu sp. zn. Ústavní soud vyslovil maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci bez změny skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu sp. zn. , dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro všechny orgány i osoby ( úst. ), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae ( ), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z uvedeného Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod sp. zn. dovodil závěr, dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. ), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu (sp. zn. ). Uvedená maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných.

V posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overruling, spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. . Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil konkrétní důsledek: „Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná z ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení."

Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující: Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.

Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva(poznámka pod čarou č. 1).

Ústavní soud v nálezu sp. zn. zformuloval obecná hlediska vůči vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu ( ve spojení s y). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti ( y ČR). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným y, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu."

Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V nálezu sp. zn. (následovaným nálezy dalšími: sp. zn. , ) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak."

Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.

Odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval též otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení , které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení , podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. ). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu sp. zn. ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“

Nález Ústavního soudu sp. zn. ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské péče mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení , které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. ). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. ). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i u (srov. nález ve věci sp. zn. […]).“

Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak z vyložených zásad plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat za správný ( ), přičemž ze stejných důvodů je třeba takto hodnotit i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto obě tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení ( a 3 ). K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. února 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu