Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 121/2023

25 Cdo 121/2023-848

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) L. Č., a b) E. H., oba zastoupeni JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalovaným: 1) AGEL Středomoravská nemocniční a. s., se sídlem Mathonova 291/1, Krasice, Prostějov, IČO 27797660, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, a 2) Nemocnice Olomouckého kraje, a. s., se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc – Hodolany, IČO 26873346, zastoupená JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2022, č. j. -775, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. -746, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jim částku 2.000.000 Kč, přičemž 2. žalovaná se povinnosti zprostí, bude-li splněna 1. žalovanou (výrok I), rozhodl dále o náhradě nákladů řízení (výroky II až III). Původní žalobce, nezletilý AAAAA (pseudonym), narozený dne XY, se v řízení domáhal proti oběma žalovaným náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Uvedl, že dne 27. 7. 2002, poté, co u něj přetrvávalo zvracení, vysoké teploty, křeče a došlo ke kolapsu, byl přijat do Nemocnice Přerov (právní předchůdkyně 1. žalované) na dětské oddělení, přičemž již v této době vykazoval příznaky meningitidy. Dne 1. 8. 2002 byl v kritickém stavu převezen do Fakultní nemocnice Olomouc (právní předchůdkyně 2. žalované), kde byla stanovena diagnóza herpetické encefalitidy a zahájena léčba antivirotiky. Prodělaná nemoc však u žalobce přesto vedla k vážnému a nevratnému mentálnímu postižení, ztrátě zraku, sluchu a k pohybovému postižení. Před podáním této žaloby se otec žalobce domáhal práva na odškodnění za zásah do jeho práva na rodinný život v soudním řízení, v jehož rámci byla v roce 2007 uzavřena dohoda o narovnání, podle níž mu bylo vyplaceno 750.000 Kč. V nyní projednávané věci sám žalobce tvrdil, že opožděným stanovením správné diagnózy a nesprávným léčebným postupem zdravotníků (pozdním zahájením správné léčby) bylo poškozeno jeho zdraví zcela zásadním způsobem s následky, které podrobně popsal, a vysvětlil, že se jejich náhrady domáhá jakožto náhrady za újmu na svých osobnostních právech, především právu na rodinný život, neboť náhrada za újmu na zdraví podle , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se jeví zcela nedostatečnou. Jeho nárok byl nejprve nalézacími soudy shledán promlčeným, zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. , byl však jejich náhled revidován s poukazem na možný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vyslovený v následném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci obstál a dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. . Jelikož původní žalobce dne XY zemřel, rozhodl krajský soud, že v řízení bude pokračováno s jeho rodiči (současnými žalobci) jako jeho právními nástupci. Následně krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a popisovaným škodlivým následkem. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a řízení bylo zastaveno se závěrem, že v řízení uplatňované právo na peněžité zadostiučinění podle obč. zák., jakožto právo úzce spojené s fyzickou osobou, zaniká její smrtí, bez ohledu na to, bylo-li u soudu uplatněno či ne. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. , bylo usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že žalobci jsou jako dědici původního žalobce jeho právními nástupci, o jejichž procesním nástupnictví již bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Vrchní soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž se přiklonil k tomu, že v dané věci by bylo vhodné zvážit užití doktríny ztráty šance.

Věc tedy opět posuzoval Krajský soud v Ostravě, jenž rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. -746, žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že původní žalobce, narozený XY, byl přijat do nemocnice v Přerově dne 26. 7. 2002 (poté, co byl dne 24. 7. 2002 očkován tzv. trojvakcínou) s diagnózou ataka febrilních křečí, s ohledem na jeho stav a charakter opakovaných křečí mělo být nad rámec provedených vyšetření zajištěno též vyšetření neurologické, mělo být usilováno o včasné vyloučení infekce centrálního nervového systému a pokud by nebyl vyloučen virový původ infekce, mělo být zahájeno podávání antivirotik. K neurologickému vyšetření došlo až čtvrtý den hospitalizace a výsledek nebyl dobře interpretován, jelikož infekce byla pokládána za bakteriální a léčen byl antibiotiky. Antivirotika byla nasazena až po přeložení do Fakultní nemocnice Olomouc dne 1. 8. 2002. Nesprávný (non lege artis) postup nemocnice v Přerově nezapříčinil onemocnění herpetickou encefalitidou, touto infekcí (virem herpes simplex) se původní žalobce infikoval již před hospitalizací. Ani včasné nasazení antivirotik by nezaručilo vyléčení pacienta bez následků. Jedná se o velmi závažné onemocnění, které podle studií bez léčby antivirotiky vede u 70 % až 50 % postižených k úmrtí, jestliže se léčba zahájí do pěti dnů od onemocnění, zvyšuje se šance na přežití na 90 %, nicméně často s trvalými následky. Neurologické následky postihují 30 % až 50 % přeživších i při včasném nasazení antivirotické terapie, protože při onemocnění rychle dochází k nekróze mozkové tkáně. Trvalé poškození zdraví původního žalobce tak mohlo nastat i při včasném nasazení antivirotické terapie, jeho příčinou byla samotná infekce. Soud proto uzavřel, že porušení povinnosti 1. žalovanou nebylo příčinou poškození zdraví původního žalobce, tedy nebyly naplněny předpoklady pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti původního žalobce podle § 13 obč. zák. K tvrzení žalobců, že bylo porušeno právo původního žalobce na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. , konstatoval, že právo pacienta na určitý standard zacházení je osobnostním nárokem nemajetkové povahy, který však nenáleží pozůstalým po zemřelém.

Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. -775, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně vzal v potaz závěry vyslovené k tzv. teorii ztráty šance v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. , a na něj navazujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. . V jejich světle za zjištěného skutkového stavu není žalovaný nárok důvodný. Poukazují-li žalobci na své legitimní očekávání vycházející z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, nelze jim přisvědčit, neboť o legitimním očekávání je možné hovořit tehdy, je-li objektivní právo dlouhodobě stabilní, relativně jednoduché a předvídatelné, přičemž tento stav nemohl vzniknout jen na základě jednoho rozhodnutí odvolacího soudu vyjadřujícího názor na otázku, o níž panovala obecná nejistota. Byla-li v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. připuštěna možnost práva na satisfakci za zásah do osobnostních práv spočívající v tom, že pacientu nebyla poskytnuta péče na náležité úrovni a v důsledku toho byl připraven o šanci na vyléčení, bylo by možné uvážit existenci specifického nároku původního žalobce na satisfakci za zásah do osobnostních práv. Avšak i v případě, že by tato část osobnostních práv přešla na žalobce jako na právní nástupce, jednalo by se podle názoru odvolacího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. o nárok nepřípustný a nevyčíslitelný za stavu, kdy ztráta šance není považována za právní statek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že z řízení vyplynulo, že ze strany právního předchůdce 1. žalované došlo k postupu non lege artis a že se při správné léčbě herpetické encefalitidy plně uzdraví až 70 % nemocných. Dovolatelé mají za to, že v daném případě soudy nesprávně zhodnotily příčinnou souvislost, neboť z provedených posudků jasně vyplývá, že včasná a správná léčba dokáže příznivě ovlivnit vyhlídky pacienta na přežití či další život bez neurologických následků. Projednávaná věc je podle nich odlišná od sporu řešeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. , v němž byla zvažovaná šance pacientky na přežití 50 %, oproti tomu v nyní řešené věci byl vyřčen závěr, že se uzdraví až 70 % pacientů, i u ostatních léčba příznivě ovlivňuje jejich vyhlídky. Při posouzení příčinné souvislosti by měl být respektován požadavek zakotvený v , , (dále jen „o. z.“) na interpretaci právních předpisů v souladu s d a hodnotami, které chrání. Dovolatelé tudíž mají za to, že pokud odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. rozhodl, že není dána příčinná souvislost, měla by být tato právní otázka posouzena jinak. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. by v dané věci bylo možné uvažovat o vzniku nároku za zásah do osobnostních práv původního žalobce, přičemž nemůže obstát názor odvolacího soudu, že tento nárok nepřešel na žalobce, neboť tato otázka přechodu práva byla vyřešena již v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Závěr, že by dané právo mělo přejít na dědice původního žalobce vyplývá i z o. z., uplatnitelného v souladu s o. z., uvedená ustanovení však byla soudy zcela ignorována. Podle dovolatelů je rovněž třeba přihlédnout k tomu, že původní žalobce zemřel v důsledku pochybení žalované a protivilo by se zásadám v o. z. klást tuto okolnost k tíži žalující strany. Konstatoval-li tedy odvolací soud možnost existence nároku na náhradu újmy v podobě zásahu do osobnostních práv a současně uzavřel, že tento typ nároku nepřechází na dědice, pak se odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe, daná otázka by měla být vyřešena opačně. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobců a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), není však přípustné.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Příčinná souvislost, jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu, je dána tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. , publikovaný pod C 1700 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Poskytovatel zdravotní péče neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu či jiný postup tzv. non lege artis (tj. protiprávní jednání), jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví při obvyklém chodu věcí nezabránil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , Soubor C 10109). Předestřené pojetí samozřejmě neznačí, že by posuzované protiprávní jednání vždy muselo být příčinou výlučnou a jedinou, na výsledné utrpěné újmě se může podílet více příčin, a to včetně okolností přičitatelných poškozenému (srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. ), čemuž následně odpovídá i rozsah náhrady. Má-li však být určitý škodní následek přičítán v plném rozsahu k tíži škůdce, je třeba dospět k závěru, že nebýt jeho protiprávního počínání, k posuzované újmě by nedošlo. Obecné pojetí příčinné souvislosti se v zásadě prosadí bez ohledu na konkrétní povahu vzniklé škody, neboť zákon nemá žádnou speciální úpravu pro určitou oblast škod, tedy ani pro tzv. medicínské spory. V rámci uplatňování nároků na náhradu škody na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, akceptovala judikatura určitá specifika v procesní rovině, mimo jiné též přijatelnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce, neboť s ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace závěru pochopitelná a v praxi znaleckého dokazování v oboru zdravotnictví nikoli výjimečná a nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a tvrzenou újmou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. ). Nicméně i tak by existence příčinné souvislosti měla být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. ). Rovněž tak neobstojí jiné vyjádření, které ukazuje na značnou nejistotu souvislosti chybného postupu s nastalým stavem, včetně vymezení značně širokého pravděpodobnostního intervalu, u nějž se ani jeho horní hranice neblíží vysoké míře jistoty.

Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. , ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. ).

Nejvyšší soud je podle a 2 vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež není oprávněn přezkoumávat (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. ). Soudy obou stupňů v daném případě vyšly ze zjištění, že virová encefalitida, jíž onemocněl původní žalobce, je závažné onemocnění, které při absenci léčby vede v 70 % až 50 % k úmrtí, včasné nasazení léčby (do pěti dnů od počátku onemocnění) zvyšuje šanci na přežití na 90 %. Ani včasné nasazení léčby však nemusí zabránit závažným neurologickým následkům, které jsou u 30 % až 50 % přeživších (tedy z oněch 90 %, kteří v souladu s předchozím údajem přežijí při včasném nasazení antivirotik), tedy 50 % až 70 % přeživších je bez následku, přepočítáno na celkový počet nemocných při léčbě antivirotiky nemoc přežije a bez následků překoná 45 % až 63 % z nich. Vliv antivirotické léčby na výskyt trvalých následků není statisticky podložen. Staví-li tedy žalobci své dovolání na předpokladu, že se při včasné léčbě plně (bez následků) uzdraví 70 % nemocných, vycházejí z nepochopení skutkových zjištění soudů, resp. ze zkreslených závěrů znaleckého posouzení. Závěr nalézacích soudů, že za daných skutkových okolností mezi újmou na zdraví, jejíhož odškodnění se žalobci, respektive jejich právní předchůdce, domáhali, a jednáním z obou žalovaných (mezi jejichž postupem nebyl soudy v právních závěrech činěn rozdíl) není vztah příčinné souvislosti, pak odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobců, že nesprávný postup žalovaných mohl vést k jinému zásahu do osobnostních práv původního žalobce (rozdílného od projednávané újmy na zdraví) a že nárok na tuto újmu na ně přešel v souladu s předchozím rozhodnutím vydaným v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. ). Judikatura dovolacího soudu se ustálila v závěru, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Připustila však, že porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat tzv. lege artis (§ 420 obč. zák.) může být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků vyjmenovaných v § 444 až 449 obč. zák., nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle § 13 obč. zák. bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak již bylo dovolacím soudem konstatováno, že v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 porušení povinnosti poskytnout odbornou péči na náležité úrovni může bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví, být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků odvozených od poškození zdraví (§ 2958, § 2960, § 2962 až § 2964 o. z.), nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle § 2951 odst. 2 o. z.(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. ). Vždy však jde o specifický osobnostní nárok pacienta, odlišný od nároku na náhradu újmy na zdraví, jehož skutkové vymezení v soudním řízení musí této odlišnosti odpovídat. Nejde o újmu na zdraví, ale o psychické útrapy pacienta vyvolané vědomím nedostatečné či nesprávné péče, která snížila jeho hypotetickou šanci na příznivější výsledek léčby.

V daném případě nelze uvažovat o posouzení původním žalobcem vymezeného nároku jako o nároku na náhradu újmy v důsledku tzv. ztráty šance proto, že ze skutkových tvrzení zcela nepochybně vyplývá, že předmětem řízení je náhrada za žalobcem podrobně popsanou trvalou újmu na jeho zdraví.

K otázce přechodu shora definovaného specifického osobnostního práva pacienta vzniklého porušením povinnosti poskytnout odbornou péči na náležité úrovni je třeba uvést, že stejně jako jiná osobnostní práva fyzické osoby zaniká její smrtí, byla-li však pohledávka z tohoto práva uplatněna za života poškozeného zůstavitele u soudu, stává se součástí jeho pozůstalosti a přechází na jeho dědice (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. , či ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. ). V rozporu s touto zásadou nikterak není konstatování dovolacího soudu, obsažené v rozsudcích sp. zn. a sp. zn. , že „tento nárok nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi“, které je třeba chápat tak, že uvedený nárok nevzniká tzv. sekundárním obětem, tedy pozůstalým po zemřelém pacientovi, jehož šance na přežití byla snížena či zmařena nesprávným postupem poskytovatele zdravotní péče. Odvolací soud i dovolatel, kteří z citovaného výroku dovodili, že předmětný nárok, jenž vznikl pacientovi za jeho života a byl uplatněn u soudu, nepřechází po jeho smrti na dědice, byli ve své úvaze zřejmě vedeni nepochopením právní věty obou rozsudků. Její skutečný význam je lépe osvětlen texty odůvodnění zmíněných rozhodnutí (zejména viz předposlední větu odstavce 28 rozsudku sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že případný nárok původního žalobce na zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv nebyl předmětem tohoto řízení, je otázka možnosti jeho přechodu na žalobce pro posouzení správnosti právních úvah odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí bez významu. Lze však dodat, že v usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. , vydaném v této věci, Nejvyšší soud vyšel z toho, že nárok na zadostiučinění za újmu na zdraví původního žalobce byl za jeho života uplatněn u soudu jako orgánu veřejné moci. Byť jde o právo vázané výlučně na osobu zůstavitele, s ohledem na jeho uplatnění u soudu přešlo podle § 1475 odst. 2 o. z. na dědice, tedy žalobce. Uvedeným rozhodnutím však Nejvyšší soud nevyslovil, a ani nemohl, že by snad na žalobce jako na dědice přešly veškeré nároky ze zásahů do osobnostních práv původní žalované, pouze v řízení projednávaný nárok za zásah spočívající v utrpěné újmě na zdraví. Případný nárok za zásah do osobnostních práv původního žalobce jako pacienta spočívajícího v nejistotě, útrapách a psychickém strádaní v důsledku neúměrného znejistění pochybením při léčbě však předmětem řízení nebyl, ostatně ani dovolací argumentace upínající se především k otázce příčinné souvislosti postupu zdravotnických zařízení se zásahem v podobě újmy na zdraví se blíže nevyslovuje k jinému zásahu do osobnostních práv, jeho vymezení a adekvátní satisfakci.

Nejvyšší soud proto dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 7. 11. 2023

JUDr. Martina Vršanská

předsedkyně senátu