Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
4157587EEDE21AADC1257A4E00693F7D.html
HTML · 20.36 KB
No categories available
33 Cdo 4327/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovaným 1)B. Č.,a 2) V. Č., zastoupeným JUDr. Václavem Horákem, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 9, o zaplacení částek 81.073,- Kč s příslušenstvím a 664.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 303/2005 , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2009, č. j. 12 Co 59/2009 -346, takto:
I. Dovolání seodmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2009, č. j. 12 Co 59/2009 -346, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 28 C 303/2005 -308, ve výrocích I. a II., kterými byla žalované uložena platební povinnost ve výši 81.073,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 8. 5. 2006 do zaplacení a žalovanému ve výši 664.730,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 8. 5. 2006 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř. “), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaní výtkou, že v důsledku podrobně popsaného svévolného postupu obou soudů v řízení, jímž jim bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, „mají zásadní důvod pochybovat o nepodjatosti soudů obou stupňů“, uplatnili zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. o. s. ř. ; přehlížejí přitom, že zmatečnosti nejsou samy o sobě dovolacím důvodem způsobilým přípustnost dovolání založit (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Dovolací soud ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 82/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 ). K nápravě zmatečností slouží žaloba pro zmatečnost (§ 229 a násl. o. s. ř. o. s. ř. ).
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou bez významu výhrady žalovaných, že soud prvního stupně ignoroval jejich námitky, učinil skutková zjištění z provedeného důkazu notářsky ověřenou kopií dohody ze dne 20. 12. 2002, která byla získána nezákonně (obsahovala změny, doplňky, vsuvky a škrty, pro které neměla být vůbec pořízena), nevysvětlil, proč nezohlednil důkaz účastnickou výpovědí provedený dne 27. 8. 2007, v níž žalobce potvrdil jejich skutkovou verzi, že odvolací soud tuto libovůli v rozhodování soudu prvního stupně nenapravil a při jediném jednání formálně přečetl obsah spisu, aniž řádně zkontroloval postup a rozhodnutí soudu prvního stupně, na jehož závěry pouze odkázal; tento postup je opakovaně znevýhodňoval a porušil jejich právo na spravedlivý proces zaručený článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. , jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní pomíjí, že k okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. přihlédnuto, až na případ (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu; tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporého výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06 , a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07 , ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 , a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09 ).
Žalovaní s poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. zpochybnili správnost právních závěrů odvolacího soudu, že žalobce s jejich právním předchůdcem V. Č. starším dne 20. 12. 2002 uzavřeli kupní smlouvu, na základě níž přešlo vlastnické právo k obrazům z žalobce na jejich právního předchůdce, a nikoli smlouvu o obstarání prodeje obrazů, že jsou v této věci pasivně legitimováni a že právo žalobce není promlčeno. Z obsahového vylíčení dovolacích námitek však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na jejichž základě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k těmto dovoláním zpochybňovaným právním závěrům. Při podrobné rekapitulaci provedených důkazů konkrétně vytýkají, že soudy pominuly policejní protokol o výpovědi žalobce ze dne 14. 2. 2003 a účastnickou výpověď žalobce před soudem dne 27. 8. 2007, v nichž žalobce potvrzoval pravdivost jejich tvrzení, že nesprávně vyhodnotil znalecký posudek znalkyně N. T., účastnickou výpověď žalobce a výpovědi svědků, kteří prezentovali pouze své právní domněnky o existenci kupní smlouvy a nepodávali vlastní popis skutkového děje, jak jej vnímali. Podstatou těchto námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Rovněž skutkového charakteru je námitka, že soudy vyložily dohodu ze dne 20. 12. 2002 v rozporu s § 35 odst. 2 obč. zák., jestliže dovodily, že obsahuje shodný projev vůle smluvních stran převést vlastnické právo k obrazům na jejich právního předchůdce za kupní cenu 3,200.000,- Kč splatnou do konce března 2002 (srovnej rozsudek ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, v nichž Nejvyšší soud vyslovil názor, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí vykladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li poté z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení). Žalovaní tak ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. vyloučeno. Skutkový stav věci, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud z něho musí vycházet. Jestliže žalovaní v dovolání argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jejich skutkové verzi, tj. že obsahem dohody žalobce a právního předchůdce žalovaných V. Č. st. ze dne 20. 12. 2002 jsou shodná ujednání jako v jejich ústní dohodě z listopadu 2001, podle níž jejich právní předchůdce za Galerii 21 převzal od žalobce obrazy za účelem obstarání jejich prodeje s tím, že žalobce si poté od něho převezme strženou cenu, dále že si tito účastníci dohodli termín splatnosti ceny již k 1. 4. 2002 (nikoli březen 2003) a že V. Č. st. nepřijal od žalobce obrazy jako fyzická osoba, ale jako zástupce Galerie 21, s. r. o., musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu posouzení věci, a sice že smlouva žalobce a V. Č. st. ze dne 20. 12. 2002 není novací jejich původní ústní smlouvy o obstarání prodeje věci z listopadu 2001 na smlouvu kupní ve smyslu § 588 obč. zák., ale písemnou smlouvou o obstarání prodeje věci podle § 737 obč. zák., že právo žalobce je promlčeno (§ 100 obč. zák.) a že nejsou věcně pasivně legitimováni.
Jedině námitka směřující proti právnímu závěru, že písemnou dohodou ze dne 20. 12. 2002 došlo k novaci původní ústní smlouvy o obstarání prodeje věci podle § 737 obč. zák. na smlouvu kupní podle § 588 obč. zák., která vystihuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. , je opodstatněná. Je třeba přisvědčit žalovaným, že smlouva o obstarání prodeje věci musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně (§ 738 věta první a § 40 odst. 1 obč. zák.); jestliže smlouva o obstarání prodeje věci nebyla v listopadu 2001 uzavřena písemně, jde o absolutně neplatný právní úkon. Má-li v důsledku privativní novace podle § 570 obč. zák. dojít k zániku stávajícího závazku a vzniku závazku nového, pak předpokladem této právní skutečnosti je existence závazkového vztahu, jenž má být nahrazen novým. Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě splněn nebyl.
I tak však obstojí právní závěr odvolacího soudu, že žaloba je ve shora uvedeném rozsahu důvodná, je-li žalováno na zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy. Jak již bylo výše řečeno, skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. nezpochybnitelný. Jestliže je v posuzovaném případě součástí zjištěného skutkového stavu věci zjištění, že se V. Č. st. dne 20. 12. 2002 se žalobcem dohodl, že obrazy (specifikované v seznamu připojenému ke smlouvě ze dne 20. 12. 2002), které již dříve od něho převzal, si ponechává ve vlastnictví za částku 3,200.000,- Kč, kterou žalobci zaplatí do konce března 2003, a že mu tuto částku nezaplatil, pak lze dovodit, že smluvní strany na základě shodných projevů vůle uzavřely kupní smlouvu v souladu s § 588 obč. zák. (dohodly se na předmětu koupě, kupní ceně a její splatnosti).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za stavu, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1 , § 3 odst. 1 bod 5 . ve spojení s § 10 odst. 3 , § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 , § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Tyto náklady jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci v poměru svého účastenství na věci v dovolacím řízení (žalovaná v rozsahu 11 % a žalovaný v rozsahu 89 %).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu