Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2172/2010

U S N E S E N Í

R. G.,

Saint-Gobain Isover CZ s.r.o.

se sídlem v Častolovicích, Masarykova č. 197, IČO 46507515, zastoupenému JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách č. 778, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2010 č.j. -259, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Švandrlíka, advokáta se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách č. 778.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.1.2010 č.j. -259, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12.8.2009 č.j. -218 ve věci samé [mj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 23.7.2008 je neplatná], není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.7.2008 – podle , , ve znění účinném do 30.9.2008 (tj. do dne, než nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity požadované tímto ustanovením a způsobu hodnocení míry této intenzity. Výklad otázky intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) a způsobu posuzování míry (stupně) této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti (za dřívější obsahově shodné právní úpravy) ustálil. Za východisko úvah v tomto směru je třeba považovat skutečnost, že ustanovení zák. práce [stejně tak jako dřívější ustanovení , , ve znění účinném do 31.12.2006] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001). Na uvedených právních názorech dovolací soud při obsahově shodné právní úpravě, kdy došlo pouze ke změně právní terminologie (pojem „povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci“ nahradil v dříve užívaný termín „pracovní kázeň“), i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně. V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovní povinnosti žalobcem náležitě přihlédl. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalobce - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k závěru, že intenzita porušení pracovní povinnosti vytčené žalobci v dopise žalovaného ze dne 23.7.2008 [která spočívala v tom, že žalobce (jako obchodní ředitel prodeje a marketingu) „jen on sám“ (namísto obou jednatelů žalovaného, resp. bez spolupodpisu další oprávněné osoby) a bez předchozího posouzení „předem určenými odbornými útvary“ žalovaného uzavřel smlouvu o dílo datovanou dnem 18.12.2007 na celkovou hodnotu díla ve výši 1,874.250,- Kč, přičemž „uzavření této smlouvy žalovanému zatajil a její znění předložil až dne 30.6.2008 vedoucímu marketingu panu L. N.“] naplnila důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce, když přihlédl k tomu, že „žalobce za žalovaného učinil zavazovací právní úkon, který nejenže nebyl oprávněn učinit, ale navíc jej učinil bez předchozího vědomí a souhlasu žalovaného“, „nedodržel ani pravidla pro uzavírání smlouvy“ a „po uzavření a podpisu smlouvy ji žalovanému zatajil“, přičemž „žalovaný se o ní dozvěděl až s půlročním časovým odstupem od jejího podpisu“. Protože podle názoru odvolacího soudu intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobcem „dále zvyšuje poměrně vysoká hodnota předmětu plnění dle dotčené smlouvy“ a také skutečnost, že „žalobce jednal s úmyslem přímým, tj. chtěl smlouvu o dílo podepsat jen on sám“, ač věděl („byl si vědom svého nesprávného postupu“), že tak jedná v rozporu s jemu udělenou plnou moci (která žalobce zmocňovala k podpisu obchodních smluv pouze spolu s jednatelem Ing. K.) i pokynem generálního ředitele, „nelze za daných okolností na žalovaném spravedlivě požadovat, aby u něj byl žalobce i nadále zaměstnán“. Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že „odvolací soud nevzal při svém rozhodování dostatečně v úvahu, že žalovaný zcela vědomě a dlouhodobě toleroval chování žalobce, které spočívalo v podepisování obchodních a marketingových smluv v rozporu s pokynem generálního ředitele“ (podle kterého bylo třeba při uzavírání veškerých smluv podpisu obou jednatelů žalovaného), potom přehlíží, že uvedenou skutečnost odvolací soud do rámce svých úvah o tom, zda zjištěné porušení pracovní povinnosti dosáhlo zákonem předvídané intenzity, zahrnul, jestliže v této souvislosti akcentoval, že „pokud žalovaný udělil žalobci plnou moc k podepisování smluv za v ní stanovených podmínek, tak tím dal žalobci jednoznačně najevo, že nadále nemíní tolerovat dosavadní porušování jeho pokynů při uzavírání a podepisování smluv“. Ani další námitky dovolatele (že žalobce před vytčeným jednáním „v rozporu s pokynem generálního ředitele podepisoval i smlouvy v hodnotě stovek milionů korun českých ročně“ a že „je zcela nepochopitelné, proč se žalovaný pokusil se žalobcem ukončit pracovní poměr výpovědí pro závažné porušení pracovní kázně až v červenci 2008“) nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.Ostatní námitky žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. ) –nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , neboť jimi žalobce vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je pro nedostatek odůvodnění „nepřezkoumatelný a zcela nepřesvědčivý“ a „nenaplňuje požadavky kladené na jeho obsah dle ani ústavními kautelami“; žalobce „je přesvědčen, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále pak i y ČR, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s , poskytovat ochranu právům“. Z hlediska těchto výtek, které představují námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení přihlédnuto (srov. část věty za středníkem ).Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. , , a ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), tedy celkem ve výši 2.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalovaného nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. srpna 2011

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu