Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2618/2025

-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 796/10, proti žalované STAVplan-CZ s. r. o. se sídlem v Plzni, Ostrovní č. 15/5, IČO 05299195, zastoupené Mgr. Janem Kocinou, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2025, č. j. -327, takto:

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. -327, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2025, č. j. -298, o tom, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 3. 2024 se zamítá a že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovodil, že žalobce jako podnikatel vykonával činnost shodnou s předmětem podnikání žalované (realizoval v průběhu trvání pracovního poměru práce na základě objednávky ze dne 30. 1. 2024 pro společnost Jsme k světu s. r. o. – zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby bytového domu XY“, prováděl řešení „koncepce dopravy v obci XY v XY“, „modernizace cyklistické stezky při XY v úseku XY“, „zpracování projektové dokumentace pro provedení stavby na základě Studie vedení cyklistů v pěší zóně“, poradenskou činnost pro M. N. v oblasti dopravy…), o níž nebyla žalovaná informována, žalobce ji nepožádal o souhlas s prováděním této činnosti mimo pracovní poměr, a že žalobce opakovaně porušoval autorská práva žalované – shromažďoval (odcizil) data žalované na svém soukromém úložišti, na což byl upozorněn dne 14. 3. 2024. Žalobce v lednu roku 2024 podal výpověď z pracovního poměru, který měl skončit uplynutím výpovědní doby dne 31. 3. 2024, v jejím průběhu využil informací získaných v rámci pracovního poměru, týkajících se poptávky společnosti Jsme k světu s. r. o. na zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby bytového domu XY“, a sám učinil této společnosti konkurenční nabídku jako podnikající fyzická osoba. Společnost nabídku žalobce přijala dne 30. 1. 2024, čímž byla mezi těmito účastníky uzavřena smlouva o dílo, se shodným předmětem plnění, který tato společnost poptávala u jeho zaměstnavatele – žalované, a na kterém sám žalobce participoval jako zaměstnanec. Veškeré podklady ve vztahu k jednotlivým zakázkám se nacházely na firemním PC. Žalobci byl předán firemní PC, který slouží jen a výhradně k výkonu práce pro zaměstnavatele. Po provedení následné kontroly zařízení, zda je využíváno jen k firemním účelům, a vzhledem k podezřelým aktivitám na zařízení bylo žalovanou zjištěno, že žalobce opakovaně zneužil administrátorského hesla: XY, logy do síťových složek, ke kterým mu nebylo přiděleno oprávnění, obcházel bezpečnostní opatření podniku souvisejících s DLP, nerespektoval přidělená práva pro daného uživatele, opakovaně nakládal s firemními daty v rozporu s interními předpisy, a to připojením osobního cloudového úložiště na služební notebook, ukládáním firemních dat na toto cloudové úložiště (dropbox), a opakované ukládání firemních dat na osobní externí zařízení (harddisky, flashdisky), přičemž žalobce svého jednání nezanechal, jak dokládá další výzva IT podpory a jednatele žalované ze dne 18. 3. 2024. Bylo prokázáno (svědecky a listinnými důkazy), že žalobce nemohl používat služební telekomunikační zařízení k soukromým účelům, že u žalované bylo přísně zakázáno nahrávat firemní data na jakákoliv osobní elektronická zařízení, že to byl primárně žalobce, který porušil vnitřní nařízení žalované o nepoužívání služebních telekomunikačních zařízení pro soukromé účely (připojení cloudového uložiště dat k služebnímu notebooku), přičemž byl na tyto nepřípustné aktivity opakovaně upozorněn. Cílem žalované nebylo zjišťovat soukromou korespondenci žalobce, ale ověření dodržování zákazu žalované nahrávat firemní data na soukromá zařízení. Tímto způsobem bylo také naloženo s obsahem zjištěných dat, kdy objednávka žalobce u společnosti Jsme k světu s. r. o. byla předána žalované a ostatní data byla smazána, aby nedošlo k jejich zneužití. Žalovaná měla právo v souladu s ust. , (dále jen „“) za účelem kontroly, kterou zákon umožňuje, za situace, kdy žalobce porušil interní zákaz žalované z roku 2021 a kdy neuposlechl výzev žalované z března 2024 a připojil si své cloudové úložiště na služební telekomunikační zařízení, vstoupit do tohoto úložiště. Žalovanou vytyčené jednání žalobce, spočívající v konkurenční nabídce žalobce jako podnikající fyzické osoby a učiněné společnosti Jsme k světu s. r. o. za okolností podrobně popsaných výše, je tak závažným porušením povinností ve smyslu ust. , majícím za následek naprostou ztrátu loajality žalobce k žalované a následnou ztrátu důvěry žalované k žalobci, a nelze mu poskytnout ochranu (žalovaná z úložiště žalobce nepoužila ničeho z jeho soukromé komunikace).

2. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2025, č. j. -327, podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „na danou věc špatně aplikoval rozhodnutí dovolacího soudu , že se od tohoto judikátu zcela odchýlil a nerespektoval jeho smysl“ a že „zásadním předmětem dovolání, které by mělo být vyřešeno, je, zda má zaměstnavatel právo v případě zjištění soukromé činnosti na služební výpočetní technice procházet vzdálené datové úložiště kryté heslem, resp. na tomto úložišti hledat důkazní prostředky pro své další potřeby“. „Když na cloudovém úložišti jsou informace, které mohou mít osobní povahu, mohou vypovídat o intimním životě zaměstnance a třetích osob.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná uvedla, že považuje dovolání žalobce za nedůvodné, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou věcné správná a logicky odůvodněná.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

8. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. ] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními a –304 ), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení a – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [, část věty před středníkem ].

9. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., a přímo ve vztahu k ustanovení například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. .

10. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení části věty před středníkem výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení : „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. ).

11. Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení , jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , nebo již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

12. Zaměstnanci obecně mohou vykonávat výdělečnou činnost vedle svého zaměstnání, nicméně tato jejich další výdělečná činnost nesmí zasahovat do oprávněných zájmů jejich zaměstnavatele (srov. ). Výkon této další činnosti by neměl vést k případné možnosti zneužití informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání a ke konkurenčnímu střetu zájmů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, případně třetí osobou, pro niž zaměstnanec výdělečnou činnost vykonává. Citované ustanovení představuje zákonné omezení zaměstnance vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, po dobu trvání pracovního poměru. Výkon výdělečné (podnikatelské) činnosti bez souhlasu zaměstnavatele v rozporu s je porušením pracovní povinnosti zaměstnance, které je důvodem pro rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. , a ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. ).

13. Ustanovení se zabývá (upravuje) jednak ochranou majetku zaměstnavatele, jednak ochranou soukromí zaměstnance. Míra ochrany soukromí je u zaměstnance určována (limitována, omezována) tím, že provádí závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (srov. ). Zaměstnanci jsou zároveň povinni využívat výrobní prostředky pouze k vykonávání svěřených prací, řádně s nimi hospodařit, střežit a ochraňovat je před poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. ]. Uvedené postavení zaměstnance, zejména ve vztahu k výrobním a pracovním prostředkům, je zcela pregnantně vyjádřeno v ustanovení větě první , jež obsahuje výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu zaměstnavatele užívali pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení. Oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování tohoto zákazu ( věta druhá ) používat pro osobní potřebu zaměstnanců výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky a telekomunikačního zařízení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Má-li zaměstnanec zakázáno užívat majetek zaměstnavatele pro svou osobní potřebu a zaměstnavatel má právo kontrolovat dodržování tohoto zákazu, musí mít zaměstnavatel také možnost nějakým způsobem tuto kontrolu realizovat a získat případně důkaz o nedodržování uvedeného zákazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 20/2013 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. ).

14. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlédl k tomu, že žalobce zcela vědomě jednal v rozporu se zájmy žalované, když využil informací získaných v rámci pracovního poměru u žalované a sám jako podnikatel v době, kdy byl stále zaměstnancem žalované, učinil společnosti Jsme k světu s. r. o. konkurenční nabídku (zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby bytového domu XY“) a následně s ní uzavřel smlouvu o dílo, vykonával tak činnost shodnou s předmětem podnikání žalované, aniž by žalovaná byla o činnosti informována a aniž by žalobce požádal o její souhlas s prováděním této činnosti. Dále porušil interní zákaz žalované o nepoužívání služebních telekomunikačních zařízení pro soukromé účely (podklady ve vztahu k jednotlivým zakázkám se nacházely na firemním PC). Žalobci byl předán firemní PC výhradně k výkonu práce pro zaměstnavatele. Po provedení následné kontroly zařízení, zda je využíváno jen k firemním účelům, a vzhledem k podezřelým aktivitám na zařízení bylo žalovanou zjištěno, že žalobce opakovaně zneužil administrátorského hesla k instalaci nepovoleného sw, logy do síťových složek, ke kterým mu nebylo přiděleno oprávnění, obcházel bezpečnostní opatření podniku souvisejících s DLP, nerespektoval přidělená práva pro daného uživatele, opakovaně nakládal s firemními daty v rozporu s interními předpisy, a to připojením osobního cloudového úložiště na služební notebook, ukládáním firemních dat na toto cloudové úložiště (dropbox) a opakovaným ukládáním firemních dat na osobní externí zařízení (harddisky, flashdisky), přičemž žalobce svého jednání nezanechal, i když byl jednatelem žalované na tyto nepovolené aktivity opakovaně upozorněn (dne 14. a 18. 3. 2024).

15. Uvedené jednání žalobce bylo v rozporu s povinností zaměstnance pracovat řádně, plnit pokyny nadřízených, využívat výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací [srov. a b) ], povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. ] a povinností vykonávat vedle svého zaměstnání výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, jen s jeho předchozím písemným souhlasem (srov. ), s tím, že taková činnost by neměla vést k zneužití informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání a ke konkurenčnímu střetu zájmů. Tím, že při svém jednání žalobce bez souhlasu žalované použil pracovní prostředky žalované, jednal též v rozporu se zákazem, podle kterého zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení (srov. větu první ). V projednávané věci je třeba přihlédnout především k tomu, že žalovaná při sledování dění na firemních počítačích a síti objevovala u žalobce podezřelé aktivity a při údržbě v rámci bezpečnostních opatření na notebooku, který měl svěřený žalobce, objevila přihlášený osobní cloudový účet, což představovalo riziko pro žalovanou, neboť se mohla ukládat firemní data na tento účet a byl by k nim přístup odkudkoliv. Osobní cloudové uložiště nebylo povoleno a bez administrátorského hesla by nebylo možné jej vůbec nainstalovat, jednalo se tedy o nepovolenou aktivitu žalobce a smazání bylo nejjednodušší a nejrychlejší možností zabezpečení. Do cloudového uložiště vstoupila žalovaná bez přihlašovacích údajů, neboť uživatelské jméno a heslo bylo ve služebním počítači uloženo a nemuselo být zadáváno. Cílem (smyslem) kontroly prováděné žalovanou nebylo zjišťování „soukromých informací žalobce, které mohou mít osobní povahu, mohou vypovídat o intimním životě zaměstnance a třetích osob“, jak nastoluje žalobce v dovolání (aniž by uvedl konkrétní zprávy či data), nýbrž toliko zjištění, zda žalobce respektuje (a když nerespektuje, tak v jaké míře) zákaz užívat pro svou osobní potřebu přidělený počítač zaměstnavatele (žalované), a dále ochrana firemních dat, zabránění jejich narušení a zneužívání. Žalovaná z jeho cloudového uložiště nepoužila ničeho z jeho soukromé komunikace.

16. Žalobcem v dovolání navržená otázka je pouze hypotetická a je rovněž postavena na vlastním skutkovém závěru – „že žalovaná prolomila heslo“ (na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem), a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, uplatnil tak jiný důvod, než který je uveden v ustanovení , a dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

17. Odvolací soud se tedy neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že dovolatel svým jednáním (spočívajícím v konkurenční nabídce žalobce jako podnikající fyzické osoby učiněné společnosti Jsme k světu s. r. o. za výše uvedených okolností), jež bylo přímým útokem na majetek zaměstnavatele, porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že podstatná na jednání žalobce je jeho naprostá neloajalita vůči žalované jako svému zaměstnavateli, která musela mít za následek úplnou ztrátu vzájemné důvěry, jež je nezbytná v pracovněprávním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala.

18. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení ] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ). Navíc, patří-li ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná.

19. V části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

20. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2025

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu