Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1154/2025

-306

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. L., zastoupené Mgr. Milanem Peroutkou, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. Armády č. 2113/58, proti žalované obci Jimlín se sídlem obecního úřadu v Jimlíně č. 7, Louny, IČO 00556327, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2024, č. j. -280, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 11. 2024, č. j. -280, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 5. 2024, č. j. -229, o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované, provedené dopisem ze dne 20. 7. 2022 doručeným žalobkyni dne 28. 7. 2022, je neplatné a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovodil, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalované v pozici referentky obecního úřadu a zastávala také práce na Poště Partner, že dne 15. 7. 2022 žalobkyně v prostorách Pošty Partner (v době, kdy byla dočasně uznána práce neschopnou a dostavila se na pracoviště Pošty Partner, aby pomohla zastupující pracovnici dohledat doklad k reklamaci) fyzicky napadla zaměstnankyni žalované G. Š., poté, co byla dotázána k doložení dokladů účetní uzávěrky a vyzvána k ukázání ukládaných movitých věcí z prostoru trezoru do osobní tašky, začala křičet, opakovaně udeřila paní G. Š. do hlavy, rvala jí vlasy, svědkyně M. H. se snažila žalobkyni odtrhnout, ta ale zaútočila i na svědkyni a udeřila ji. Žalovaná s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 20. 7. 2022 doručeným žalobkyni dne 28. 7. 2022 pro zvlášť hrubé porušení pracovních povinností. Ve věci proběhlo i správní řízení před Městským úřadem v Lounech, žalobkyně byla uznána vinnou z přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustila dne 15. 7. 2022, a byla jí uložena pokuta 4 000 Kč. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou intenzity porušení pracovní „kázně“ žalobkyně a přihlédl ke všem skutečnostem a okolnostem, že k incidentu došlo bezprostředně v časové souvislosti s informací o úmyslu zrušit místo referenta obecního úřadu (místo žalobkyně) pro nadbytečnost, incidentu předcházelo jednání paní Š., která předala paní M. (která zastupovala žalobkyni na Poště Partner) smyšlenou informaci o zákazu přístupu žalobkyně na pracoviště v nepřítomnosti jiného zaměstnance žalované, přitom svědek S. (starosta) popřel, že by takovýto zákaz vydával v době incidentu, že paní Š. byla ve stejném postavení jako žalobkyně, nebyla její nadřízenou, nebyla oprávněna dotazovat se žalobkyně, proč přišla na poštu, když je v pracovní neschopnosti a má povoleny vycházky odpoledne, nebyla oprávněna ji žádat, aby jí ukázala věci, které si dává do tašky, bylo zjevné, že se nejedná o věci z trezoru, ten byl uzamčený, paní Š. nebyla k takovému jednání kompetentní, jednala z vlastního rozhodnutí, chovala se k žalobkyni nadřazeně, žalobkyně byla k incidentu vyprovokována, a jednalo se tak o mimořádné vybočení z jejího chování, když byla od samého počátku pracovního poměru hodnocena jako aktivní, dobrá pracovnice, která vycházela dobře se zaměstnanci. Nejednalo se tedy o natolik závažné porušení, kdy po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2024, č. j. -280, podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud posoudil otázku, zda žalobkyně porušila pracovní povinnosti (napadení druhého zaměstnance) zvlášť hrubým způsobem, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přitom odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu, která se týkala útoku na majetek zaměstnavatele, a dále na rozhodnutí sp. zn. ze dne 7. 4. 2009 a sp. zn. , týkající se útoku na jiného zaměstnance. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

3. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované dovolací soud jako nepřípustné odmítl.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

7. Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovolatelkou nastolené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

8. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k jeho základním povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru [srov. ]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

9. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.

10. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení části věty před středníkem výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení : „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy …“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

11. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě přihlédl. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlédl k tomu, že k incidentu došlo bezprostředně v časové souvislosti s informací o úmyslu žalované zrušit místo referenta obecního úřadu (místo žalobkyně) pro nadbytečnost, že incidentu předcházelo jednání paní Š., která předala paní M. (která zastupovala žalobkyni na Poště Partner) smyšlenou informaci o zákazu přístupu žalobkyně na pracoviště v nepřítomnosti jiného zaměstnance, přitom svědek S. (starosta) popřel, že by takovýto zákaz vydával v době incidentu, že paní Š. byla ve stejném postavení jako žalobkyně, nebyla její nadřízenou, nebyla oprávněna dotazovat se žalobkyně, proč přišla na poštu, když je v pracovní neschopnosti a má povoleny vycházky odpoledne, nebyla oprávněna ji žádat, aby jí ukázala věci, které si dává do tašky, bylo zjevné, že se nejedná o věci z trezoru, ten byl uzamčený, paní Š. nebyla k takovému jednání kompetentní, jednala z vlastního rozhodnutí, chovala se k žalobkyni nadřazeně, žalobkyně byla k incidentu vyprovokována, a jednalo se tak o mimořádné vybočení z jejího chování, když byla od samého počátku pracovního poměru hodnocena jako aktivní, dobrá pracovnice, která vycházela dobře se zaměstnanci. Odvolací soud správně (v souladu s judikaturou) dovodil, že okolnosti případu neodůvodňují závěr, že fyzické napadení zaměstnankyně Š. žalobkyní dne 15. 7. 2022 je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle , že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby.

12. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení ] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ). Navíc, patří-li ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná.

13. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se „odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , a sp. zn. , pak přehlíží, že soudy v uváděných věcech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl dán v projednávané věci.

14. V části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

15. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 7. 2025

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu