Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3207/2025

-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. J., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova č. 2002/40, proti žalované PBS GROUP, a. s. se sídlem v Praze 1, Krakovská č. 583/9, IČO 61057801, zastoupené Mgr. Markem Zvěřinou, advokátem se sídlem v Praze 10, U Hranic č. 1384/9, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2025, č. j. -126, takto:

I. Dovolání žalobce seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. -126, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení dospěl Nejvyšší soud při obdobné právní úpravě v předchozím například v rozsudku ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – například v rozsudku ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srovnej (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.1.

2. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení části věty před středníkem výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení : „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy …“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

3. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl, vzal-li v úvahu, že žalobce pracoval u žalované jako řidič z povolání, který měl svěřeno k výkonu práce konkrétní vozidlo, toto užíval výlučně on, vozidla žalované se měla prioritně parkovat v garážích, pokud nebyla v provozu, k datu kontroly správním orgánem se vozidlo nacházelo na veřejné komunikaci a žalobce ani netvrdil, že by vozidlo v daném okamžiku užíval, a proto nemohl respektovat povinnost uloženou mu zaměstnavatelem prioritně parkovat v garáži, podle výpovědi svědka Vrány se nejednalo o zcela bezproblémového zaměstnance, sám žalobce nepopíral, že se dopustil několika dopravních přestupků a sankce za ně uložené správním orgánem svému zaměstnavateli následně uhradil, stejně jako v případě zde posuzovaném (kdy ale žalobou ze dne 23. 9. 2022 požadoval vrácení uhrazené částky – pozn. Nejvyššího soudu), a k vytýkanému jednání, spočívajícímu v pozměnění registrační značky vozidla, se výslovně doznal; přihlédl i k míře zavinění zaměstnance a k případným důsledkům porušení dopravních předpisů, kterého se dopustil, kdy jako řidič z povolání si musel být vědom rizik vyplývajících z opatření vozidla nesprávnou registrační značkou, a zohlednil i skutečnost, že jeho pracovní poměr měl trvat pouze do 31. 8. 2022, přičemž okamžité zrušení pracovního poměru mu bylo doručeno 26. 7. 2022. Odvolací soud rovněž v souladu s judikaturou dovodil, že jednání dovolatele představovalo narušení vzájemné důvěry, spolehlivosti a poctivosti ze strany dovolatele. 1.

2. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení ] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ). Navíc, patří-li ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná.

3. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nerespektoval ustálenou praxi Nejvyššího soudu i závazné právní názory Ústavního soudu“, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , pak přehlíží, že soudy v uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl dán ve zde souzené věci.

4. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud „nerespektoval ustálenou praxí Nejvyššího soudu zastávaný závazný právní názor, když okamžité zrušení pracovního poměru a důvod v něm uvedený neposuzoval podle stavu v době, kdy ke zrušovacímu projevu došlo“, spojená s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1967, sp. zn. , podle něhož je třeba zrušovací projev posuzovat podle stavu v době, kdy byl vůči adresátovi učiněn. Je tomu tak již proto, že tato část argumentace se míjí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Ty totiž vzaly za prokázané, že dovolatel se vytýkaného jednání dopustil, neboť podepsal dohodu o srážce ze mzdy ze dne 29. 7. 2022, v níž je toto výslovně uvedeno (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Skutečnost, že k tomuto potvrzení rozhodné skutečnosti došlo až po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, neznamená, že daný stav v době zrušovacího projevu fakticky neexistoval. Pro úplnost lze připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

5. Dovolání nečiní přípustným ani námitka, že odvolací soud porušil dovolatelovo ústavní právo na spravedlivý proces, „když se zcela zjevně odchýlil od obecně uznávaných interpretačních metod a porušení pracovních povinností dovolatelem posoudil jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“, doplněná odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. a zpochybňující právní posouzení odvolacího soudu stran intenzity porušení povinností dovolatele.

6. Přestožedovolacím důvodem podle může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ), přičemž i předpoklady přípustnosti dovolání lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, musí dovolatel v takovém případě vymezit přípustnost dovolání alespoň odkazem na tuto judikaturu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. ). Žalobce v podaném dovolání neoznačil žádnou judikaturu Ústavního soudu, s níž by mohlo být napadené rozhodnutí v rozporu. Předmětem sporu ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. bylo vypořádání společného jmění manželů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, konkrétně otázka, zda má být při vypořádání podle valorizována hodnota stěžovatelova vnosu, za nějž byl pořízen společný rodinný dům; k posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci se Ústavní soud v tam přijatém rozhodnutí nevyjadřoval. 1.

2. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

3. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2026

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu