Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3587/2010

26

Cdo 3587/2010

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ Ing. J. F., a b/ Ing. M. B., zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slavíkova 1568/23, proti žalované městské části Praha 8,se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr.Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. -149, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. března 2009, č. j. -118, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. září 2009,

č. j. -136, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované

ze dne 18. června 2007 z nájmu žalobců k „bytu, P.“ (dále jen „výpověď ze dne 18. června 2007“, resp. „výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. -149, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 18. června 2007 z nájmu žalobců k předmětnému bytu je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka bytu) zastoupená advokátkou JUDr. Evou Kuchtovou dala žalobcům (manželům – společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu datovanou dnem 18. června 2007 (dále opět jen „výpověď ze dne 18. června 2007“, resp. „výpověď“), kterou žalobce a/ obdržel dne 21. června 2007 a žalobkyně b/ dne 3. července 2007. Odvolací soud – po zopakování důkazů přečtením usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006 (dále též jen „citované usnesení“), a přílohy č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8 – vzal rovněž za zjištěno, že citovaným usnesením rada městské části Praha 8 schválila přílohu č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8, kterou s účinností od 1. ledna 2007 zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8 mimo jiné „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů, dávat v těchto věcech pokyny právním zástupcům městské části Praha 8 a správním firmám a rozhodovat o zpětvzetí těchto výpovědí“. Vycházeje z uvedených skutkových zjištění pak učinil skutkový závěr, že výpověď ze dne 18. června 2007, o níž ve skutečnosti rozhodl vedoucí bytového odboru úřadu městské části Praha 8, byla žalobcům dána bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že správa bytového fondu patří do samostatné působnosti městské části ( , o hlavním městě Praze, ve znění účinném v době dání /doručení/ výpovědi – dále jen „“) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí ( ). V této souvislosti konstatoval, že v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by si zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu. Poté dovodil, že svěřuje-li rozhodování v záležitostech samostatné působnosti městské části (v daném případě v záležitostech správy bytového fondu) radě městské části, nemůže být tato pravomoc platně převedena na jiný orgán (v souzené věci na vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8), jestliže to zákon výslovně nepřipouští; na rozhodování veřejnoprávních korporací jakou je i hlavní město Praha ( ) totiž nelze aplikovat princip „co není zakázáno, je dovoleno“. Pokud tedy zákon rozhodování v otázkách správy bytového fondu svěřuje do kompetence rady městské části, nelze to považovat pouze za její právo o takových otázkách rozhodnout, nýbrž i za její povinnost. Uzavřel, že výpověď

ze dne 18. června 2007 daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ( , , ve znění účinném v době dání /doručení/ výpovědi – dále jen „obč. zák.“). Dodal, že absolutní neplatnost výpovědi přitom nelze zhojit ani jejím dodatečným schválením v radě městské části. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 18. června 2007 je neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle , b/ a odst. 3 Vadu řízení ve smyslu spatřovala jednak v tom, že odvolací soud se zabýval neplatností výpovědi z důvodu absence předchozího souhlasu rady městské části, i když žalobci v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nenapadli,

a dále v tom, že odvolací soud zamítl její návrh na provedení důkazu „usnesením rady městské části Praha 8 ze dne 25. 03. 2009, č. Usn RMC 218/2009“, kterým rada městské části dala jednoznačně najevo vůli „dát nájemcům bytů výpověď tam, kde jsou splněny výpovědní důvody, přičemž k dání výpovědi zmocnila jinou osobu“. V této souvislosti namítla, že popsaná vůle rady městské části vyplývala již z jejího usnesení ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006, že tuto skutečnost odvolací soud nevzal při hodnocení provedených důkazů v úvahu a že tudíž nemá oporu v provedeném dokazování skutkový závěr, že o dání výpovědi rada městské části Praha 8 nerozhodla. Vyjádřila přesvědčení, že v daném případě rada městské části o výpovědi rozhodla právě „usnesením, kterým zmocnila k rozhodování a podávání pokynů k výpovědi z nájmu bytů vedoucího přísl. odboru v rámci organizačního řádu“; tímto usnesením totiž byla vůle rady městské části v zásadních bodech vytvořena

tak, aby vedoucí příslušného odboru úřadu městské části mohl v jejích intencích jednat. Zde odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. . Dodala, že v neposlední řadě rada městské části „tuto svoji vůli stvrdila svým usnesením – tzv. “dodatečným souhlasem“, a to přímo v konkrétním případě“. Dovolatelka měla rovněž za to, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem. V tomto ohledu mu především vytkla, že nepřipustil možnost delegace rozhodovacích pravomocí rady městské časti na jiný orgán městské části. Podle jejího mínění za situace, kdy byl s účinností od 27. dubna 2001 vypuštěn výslovný zákaz přenesení pravomocí zastupitelstva a rady městské části dříve zakotvený v větě druhé, a větě druhé , je v oblasti soukromoprávních vztahů, jichž se účastní městská část hlavního města Prahy, nutno vycházet ze zásady, resp. z principu „co není zakázáno, je dovoleno“ (d). Pokračovala, že dává-li městská část výpověď z nájmu bytu, nevykonává tím veřejnou moc, nýbrž tak činí na základě práva, které pro ni vyplývá z postavení pronajímatele bytu; záležitosti ve věcech správy bytového fondu tudíž spadají do soukromoprávních vztahů. Z uvedeného dovozovala, že rozhodování městské části v těchto záležitostech může být naplněno i tím, že rada svým usnesením zmocní ke konkrétní rozhodovací činnosti v této oblasti jiný subjekt. Na podporu tohoto názoru odkázala rovněž na ustanovení , podle něhož radě hlavního města Prahy je vyhrazeno ukládat Magistrátu hlavního města Prahy úkoly v oblasti samostatné působnosti hlavního města Prahy a kontrolovat jejich plnění. Dodala, že citované ustanovení obdobně platí i pro radu městské části a úřad městské části ( poslední věta a ). Navíc měla za to, že správnost jejích názorů podporuje také právní úprava obsažená v zákoně č. , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), která se sice na hlavní město Prahu nevztahuje ( ), avšak vychází ze stejných základních principů jako Je-li tedy v ustanovení uvedeno, že rada obce nemůže svěřit starostovi obce nebo obecnímu úřadu rozhodování v záležitostech uvedených v odstavci 2 s výjimkou záležitostí uvedených v odstavci 2 písm. k/ a m/, „je zřejmé, že tak může učinit v ostatních případech, které nejsou přímo v ustanovení uvedeny“. Rovněž namítla, že i kdyby rada městské části nemohla přenést své rozhodovací pravomoci na úřad městské části nebo jiný subjekt, pak ne každý rozpor se zákonem v soukromoprávní sféře má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. V této souvislosti opět odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (

). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení

(jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle z obsahu spisu nevyplynuly).

Ve smyslu a 2 odvolací soud může ve věcech neuvedených

v (o takovou věc jde i v projednávaném případě) přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i z jiných důvodů, než které byly v odvolání uplatněny ( ), ledaže jde o případ, kdy odvolání – ani přes výzvu soudu prvního stupně učiněnou postupem podle ( ) – neobsahovalo žádné odvolací důvody. V takovém případě totiž odvolání musí být odmítnuto ( a ).

Protože odvolání žalobců směřující proti rozsudku soudu prvního stupně

ze dne 16. března 2009, č. j. -118 (ve spojení s doplňujícím usnesením), obsahovalo řádné vymezení uplatněných odvolacích důvodů (viz podání ze dne

19. května 2009 na č. l. 124 – 130 spisu), byl odvolací soud oprávněn citovaný rozsudek přezkoumat i z jiných, než v odvolání výslovně uplatněných odvolacích důvodů. Nelze mu proto úspěšně vytýkat, že se zabýval neplatností výpovědi z důvodu absence předchozího souhlasu rady městské části, byť žalobci v tomto směru v odvolání nic nenamítali.

Ve smyslu jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede; není tudíž povinen provést všechny navržené důkazy ( ). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl ( ); neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.

V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že zamítl její návrh na provedení důkazu „usnesením rady městské části Praha 8 ze dne 25. 03. 2009, č. Usn RMC 218/2009“, kterým rada městské části dala jednoznačně najevo vůli „dát nájemcům bytů výpověď tam, kde jsou splněny výpovědní důvody, přičemž k dání výpovědi zmocnila jinou osobu“. Odvolací soud však v odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ustanovením vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl; zaujal totiž názor, že pro účely posouzení neplatnosti výpovědi ze dne 18. června 2007 jsou nerozhodné okolnosti nastalé až po jejím doručení žalobcům. K rozhodnutí, že takový důkaz neprovede, mu pak ve světle uvedeného právního názoru plně dostačovalo, že tento důkaz dovolatelka při odvolacím jednání dne 16. března 2010 specifikovala jen tak, že jde o „dodatečné“ usnesení rady městské části Praha 8. V kontextu přednesů, které na uvedeném odvolacím jednání zazněly, nebylo totiž žádných pochyb o tom, že dovolatelka výrazem „dodatečné“ rozuměla právě takové své usnesení, jež bylo přijato až po dání výpovědi žalobcům (srov. protokol o odvolacím jednání na č. l. 144 – 145 spisu). Řízení proto není zatíženo vytýkanými vadami, natož vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu

Podle je-li dovolání přípustné podle a b/ (v projednávané věci je dovolání přípustné podle ), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu

v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojila právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění vztahující se ke skutkovému závěru, že výpověď ze dne 18. června 2007 byla žalobcům dána bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8.Jinak řečeno dovolatelka nesouhlasila se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídla vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (z přečtených listinných důkazů – z usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006, a z přílohy č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. K dovolací námitce (učiněné s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky

ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. ), že citovaným usnesením byla vůle rady městské části v zásadních bodech vytvořena tak, aby vedoucí příslušného odboru úřadu městské části mohl v jejích intencích jednat, lze navíc uvést následující. Vůle městské části dát právě žalobcům výpověď z nájmu předmětného bytu jako jim adresovaný hmotněprávní úkon nemohla být ani v základních obrysech vytvořena tím, že rada městské části zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů“, tj. činit hmotněprávní úkony určitého typu (výpovědi z nájmu bytu) vůči blíže neurčeným adresátům (jako nájemcům obecních /městských/ bytů). Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení (ve spojení s ). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , uveřejněném

pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a zejména v zákoně č. – dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle obč. zák. pro rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (tehdy )

a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není

– ) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 3 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil

rovněž v rozsudcích z 20. května 2009, sp. zn. , a z 11. listopadu 2009, sp. zn. . V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a především v zákoně č. , o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , dovodil, že obvodní rada nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu obč. zák., jež působí ex tunc,

a že tudíž absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. V poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a především v zákoně č. se k uvedeným právním názorům Nejvyšší soud přihlásil především v rozsudku

z 26. října 2010, sp. zn. (v němž rovněž dovodil, že není-li oprávněn bez předchozího schválení v radě městské části dát platně výpověď z nájmu bytu ani sám její starosta /srov. výše uvedené rozhodnutí ve věci sp. zn. , tím spíše tak nemůže učinit odbor magistrátu hlavního města Prahy) – ústavní stížnost podaná proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. března 2011, sp. zn. , a dále v rozsudcích z 9. prosince 2010,

sp. zn. , a z 9. února 2011, sp. zn. . V posledně uvedeném rozsudku přitom přijal a odůvodnil závěr, že ze nelze dovodit možnost libovolného přenášení rozhodovacích kompetencí vlastním rozhodnutím rady městské části na jiný subjekt. Pravidla tvorby vůle územních samosprávných celků, včetně působnosti jejich orgánů, jsou totiž upraveny zákonem a mají svůj fundament v (kogentních) normách práva veřejného (srov. nález Ústavního soudu České republiky

z 12. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 ve svazku č. 22 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z 10. července 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103 ve svazku č. 23 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Změna těchto pravidel vlastním rozhodnutím územních samosprávných celků proto přichází v úvahu jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (y a d). Mimo uvedený rámec („co není dovoleno, je zakázáno“) územní samosprávné celky tato pravidla měnit nemohou, neboť pak by ve skutečnosti nahrazovaly výkon státní (zákonodárné) moci, jež jeu svěřen Parlamentu (y). Obdobně vyznívá i závěr nálezu Ústavního soudu České republiky

ze dne 19. května 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 78 ve svazku č. 14 z roku 1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeného pod č. 126/1999 Sb., podle něhož to, co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemohou obce upravovat odchylně (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 96 ve svazku č. 45 z roku 2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášený pod č. 191/2007 Sb.). K dovolací námitce týkající se možnosti přenesení pravomocí rady městské části po účinnosti dovolací soud navíc dodává následující. Je nesporné, že byla v ustanovení zrušena věta druhá (čl. I., bod 92. ) ve znění: Zastupitelstvo hlavního města Prahy ani rada hlavního města Prahy nemohou na Magistrát přenést výkon pravomocí, které jsou jim svěřeny zákonem (uvedené se za použití a vztahuje i na radu městské části a úřad městské části). Z toho však nelze dovozovat (jak se o to pokouší dovolatelka),

že po zrušení uvedené věty bylo takové přenášení pravomocí (v daném případě v oblasti samostatné působnosti) bez dalšího přípustné. Tomuto názoru nasvědčuje i to,

že podle věty druhé (byť ve znění účinném v současné době) rozhoduje magistrát (úřad městské části) v samostatné působnosti pouze v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem. Rozhodování ve věcech správy bytového fondu (nyní ) takovým případem není.

Se zřetelem k řečenému lze – stejně jako v rozsudcích Nejvyššího soudu z 9. prosince 2010, sp. zn. , a z 9. února 2011, sp. zn. – uzavřít, že lze pokládat za správný právní názor, že rada městské části nemůže platně převést své pravomoci v oblasti samostatné působnosti (konkrétně v oblasti správy bytového fondu) na jiný orgán

(v souzené věci na vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8), jestliže to zákon výslovně nepřipouští.

Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (který se dovolatelce nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že výpověď ze dne 18. června 2007 daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ( obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Ani dovolací důvod podle tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle , b/ a odst. 3 a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( )

– dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. července 2011UDr. Miroslav Ferák

předseda senátu