Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 140/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -81 ze dne 26. října 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -59 ze dne 1. října 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces vyplývajícího z , a d (dále jen " ") a na porušení a y (dále jen " ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. -41 ze dne 14. února 2008 zamítl žalobu, kterou se žalobci ing. V. S. a I. S. (dále jen "žalobci") domáhali určení, že výpověď z nájmu bytu č. 14 o velikosti 1+1 s přísl. nacházejícího se v 6. podlaží domu č. p. 1035, na adrese Praha 5, Voskovcova 22, k. ú. Hlubočepy (dále jen "byt"), která je datována dnem 17. ledna 2007 a kterou dal z důvodu naplnění podmínek dle ust. a dle ust. stěžovatel žalobcům, je neplatná a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -59 ze dne 1. října 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď z nájmu bytu, kterou dal stěžovatel žalobcům, je neplatná a uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 10.900,- Kč a před odvolacím soudem v částce 9.400,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud č. j. -81 ze dne 26. října 2010 zamítl, uložil stěžovateli zaplatit žalobci V. S. náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 3.300,- Kč a ve vztahu mezi žalobkyní I. S. a stěžovatelem nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel předně namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku (stěžovatel má zřejmě na mysli v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu) podrobně zabývá úpravou obsaženou v zákoně č. , o hlavním městě Praze, ve spojení s úpravou obsaženou v zákoně č. , o obcích, na danou věc však dopadá nová komplexní úprava obsažená v , o hlavním městě Praze. Nejvyšší soud se však touto úpravou podrobně nezabýval a je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud věc nesprávně právně posoudil, když i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dopadají na úpravu dřívější. Další námitky a argumenty stěžovatele pak směřují proti závěru Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, dle kterého Rada hlavního města Prahy není oprávněna delegovat svoji pravomoc rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu na bytový odbor Magistrátu hlavního města Prahy a že výpověď z nájmu bytu, kterou dala stěžovatelka žalovaným, aniž by o ní bylo rozhodnuto Radou hlavního města Prahy, je neplatná.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze stran interpretace , o hlavním městě Praze, přičemž v ústavní stížnosti absentuje ústavněprávní argumentace.

Ústavní soud konstatuje, že interpretace aplikovaných ustanovení , o hlavním městě Praze provedená ve věci rozhodujícími soudy je logická, řádně odůvodněná a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a nemá tedy obecným soudům co vytknout. Ačkoli tato interpretace vychází z judikatury vztahující se k dřívější právní úpravě obsažené v zákoně č. , o hlavním městě Praze a v zákoně č. , o obcích, ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem Nejvyššího soudu i Městského soudu v Praze, že z této judikatury lze vycházet i za stávající právní úpravy obsažené , o hlavním městě Praze, neboť z hlediska předmětné problematiky byla v nové úpravě ve své podstatě převzata úprava dřívější.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu