Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1747/2010

26

Cdo 1747/2010

ROZSUDEK

O. K.

, zastoupené JUDr. Janem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, U hranic 3221/14, proti žalované

Ing. K. M.

, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 11. listopadu 2009, č. j. -86, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. -86, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. března 2008, č. j. -53,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. března 2008, č. j. -53, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni

„byt č. 110.0 o velikosti 3+1, sestávající se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 464 v P.2, S. 29“

(dále jen „byt v Praze 2“), oproti povinnosti žalobkyně vyklidit a vyklizený předat žalované

„byt č. 15 o velikosti 1+kk, sestávající se z pokoje s kuchyňským koutem a příslušenstvím, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 293 v P.3, B.10“

(dále jen „byt v Praze 3“), a to do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. -86, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 17. září 2007 uzavřely žalobkyně (nájemkyně bytu v Praze 3) a žalovaná (nájemkyně bytu v Praze 2) dohodu o výměně bytů (dále jen „dohoda o výměně bytů“), že s dohodou o výměně bytů vyslovil na základě zmocnění obsaženého v Organizačním řádu Úřadu městské části Praha 3 (dále jen „Organizační řád“) dne 18. října 2007 písemný souhlas odbor bytů a nebytových prostor Úřadu městské části Praha 3 (dále jen „souhlas ze dne 18. října 2007“), že usnesením ze dne 19. února 2008 udělila písemný souhlas s dohodou o výměně bytů rada městské části Praha 2, přičemž navenek byl uvedený souhlas projeven dopisem zástupkyně starostky městské části Praha 2 ze dne 25. února 2008 (dále jen „písemný souhlas ze dne 19. února 2008“), a že podle dohody o výměně bytů měla žalobkyně nadále užívat byt v Praze 2 a žalovaná byt v Praze 3. Dále zjistil, že s oběma účastnicemi byly (byť podle ustálené judikatury nadbytečně) uzavřeny nájemní smlouvy, a to s žalovanou ohledně bytu v Praze 3 dne 24. října 2007 (protokol o převzetí bytu podepsala dne 25. ledna 2008) a s žalobkyní ohledně bytu v Praze 2 dne 25. února 2008 (dne 12. března 2008 převzala evidenční list týkající se výpočtu nájemného z bytu v Praze 2), že z bytu v Praze 2 hradí žalobkyně od 1. dubna 2008 nájemné, že v tomto bytě má bydlet s dcerou a vnukem, kteří se z tohoto důvodu přestěhovali do Prahy, přičemž dcera také změnila zaměstnání, a že rovněž žalovaná vykonávala nájemní právo k bytu v Praze 3, o čemž svědčí i to, že dala výpověď z nájmu tohoto bytu. Vzal také za prokázáno, že žalovaná nesplnila povinnost vyklidit byt v Praze 2, že dne 7. dubna 2008 zaslala žalobkyni písemné odstoupení od dohody o výměně bytů odůvodněné rodinnými a zdravotními důvody ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a že až v průběhu řízení specifikovala důvody, které ji vedly k odstoupení od dohody o výměně bytů. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že dohoda o výměně bytů byla uzavřena se souhlasem pronajímatelů bytů ( obč. zák.), dodal, že souhlas pronajímatele bytu v Praze 3 byl udělen na základě zmocnění obsaženého v Organizačním řádu, a že proto jde o platnou dohodu o výměně bytů. Dále rovněž dovodil, že právo odstoupit od dohody o výměně bytů ( obč. zák.) lze realizovat pouze do jejího splnění a že v daném případě žalovaná odstoupila od uvedené dohody až poté, co

„vyměněný byt převzala a realizovala tak práva z dohody o výměně bytu vyplývající“

, jak to vyjádřil soud prvního stupně. Navíc odstoupení od dohody o výměně bytů je podle názoru odvolacího soudu neurčité a tudíž neplatné a kromě toho jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobkyně

„na základě uzavřené dohody již jednala, její dcera se svým synem se za ní přistěhovala do Prahy s úmyslem, že budou společně bydlet ve větším bytě“.

S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a odst. 3 , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle a b/ V dovolání především zpochybnila správnost právního názoru, že dohoda o výměně bytů byla uzavřena se souhlasem obou pronajímatelů. Uvedla, že městská část Praha 2 udělila

„souhlas se směnou bytů řádným způsobem, tedy směna byla odsouhlasena usnesením rady městské části Praha 2 č. 56 ze dne 19.2.2008 a souhlas byl navenek projeven PhDr. Evou Paulovou, zástupkyní starostky …“

. Naproti tomu za souhlas pronajímatele ve smyslu § 715 obč. zák. nelze podle jejího názoru pokládat souhlas ze dne 18. října 2007, v němž vedoucí odboru bytů a nebytových prostor městské části Praha 3 RNDr. Magdalena Benešová uvedla, že odbor bytů a nebytových prostor

„uděluje s předmětnou dohodou souhlas“.

Zastávala názor, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – nemůže tento přípis nahradit souhlas městské části Praha 3 jako pronajímatele bytu v Praze 3, a dodala, že za této situace je dohoda o výměně bytů neplatná; přitom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. . Odstoupení od dohody o výměně bytů pak připadá podle dovolatelky v úvahu jen tehdy, je-li dohoda platná (byla-li uzavřena s písemným souhlasem pronajímatelů) a tudíž také realizovatelná. Nesouhlasila ani s právním názorem, že její odstoupení od dohody o výměně bytů je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti především namítla, že není správné skutkové zjištění týkající se přestěhování dcery žalobkyně z Boskovic do Prahy; v řízení nebylo ani prokázáno, že od 1. září 2008 přihlásila dcera žalobkyně svého nezletilého syna do školy v Praze a že se dohodla na ukončení nájmu bytu v Boskovicích. Nakonec soudu prvního stupně (a potažmo i odvolacímu soudu) vytkla, že zamítl návrh na provedení jejího účastnického výslechu a výslechu svědků T. M. (její dcery) a Ing. Š. a na provedení tam označených listinných důkazů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c/ Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží.

Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle dovolatelka právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) uplatnila, a to námitkami, jimiž zpochybnila správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní názor přijatý s odkazem na ustanovení obč. zák.

Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle lze však napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam, a to pro řešení otázek, zda dohoda o výměně bytů byla vskutku uzavřena s písemným souhlasem pronajímatelů ve smyslu obč. zák. a zda je tudíž platná; tyto otázky jsou totiž soudy rozhodovány rozdílně, byť již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Posléze uvedené vady byly v dovolání namítnuty. Dovolací soud se však v tomto případě nejprve zabýval správností právního posouzení věci, a to z pohledu právních otázek specifikovaných v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a zejména v zákoně č. – dovodil, že

dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle obč. zák. pro rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu ( ) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není – ) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 3 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 20. května 2009, sp. zn. , a z 11. listopadu 2009, sp. zn. . V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a především v zákoně č. , o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , dovodil, že obvodní rada nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu obč. zák., jež působí ex tunc, a že tudíž absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a především v zákoně č. a zastává rovněž názor, že jsou bez dalšího použitelné i v procesu udělování písemného souhlasu pronajímatelů s dohodou o výměně bytů ve smyslu obč. zák.

Z pohledu uvedených právních názorů dovolací soud – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu věci a k právním závěrům, které na jeho základě oba soudy zaujaly ve vztahu k souhlasu ze dne 18. října 2007 – dodává následující. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není – ) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí ( ), a že do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu. Pro účely správy bytového fondu je městská část oprávněna zakládat, zřizovat a rušit právnické osoby a organizační složky ( ). Zakládat, zřizovat a rušit právnické osoby a organizační složky jako zařízení bez právní subjektivity je přitom vyhrazeno zastupitelstvu městské části ( ). Rozhodovací kompetence v oblasti správy bytového fondu tudíž může z rady městské části převést pouze zastupitelstvo městské části, a to buď tím, že si je vyhradí pro sebe, a nebo tím, že je svěří takové právnické osobě či organizační složce, kterou pro účely správy bytového fondu samo založí/zřídí (úřad městské části takovou „organizační složkou“ není, neboť je zřízen přímo zákonem –

). Jelikož rada městské části své kompetence zmíněným (kvalifikovaným) způsobem (sama) delegovat nemůže, je tím spíše (a maiori ad minus) vyloučeno, aby tak mohla učinit pouhou změnou (schválením) organizačního řádu úřadu městské části ( ). Ostatně hovoří-li ustanovení o tom, že rada městské části

„rozhoduje“

v tam uvedených záležitostech, je zapotřebí citované ustanovení chápat nejen jako normativní zakotvení rozhodovací pravomoci rady městské části, nýbrž i jako zákonný příkaz, aby o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části, které nejsou vyhrazeny zastupitelstvu městské části nebo které si zastupitelstvo městské části nevyhradilo, rozhodovala právě a jen rada městské části. Pokud bychom totiž připustili, že rada městské části může delegovat své (jakékoli) pravomoci na jiný subjekt (orgán městské části), pak by tímto způsobem mohla převést třeba i všechny své rozhodovací kompetence (a minori ad maius). Tím by se však rada městské části stala zcela nadbytečnou a její ustavení by postrádalo jakýkoli smysl. Prostřednictvím delegace pravomocí vlastním rozhodnutím rady městské části by navíc bylo možné obcházet předepsaný způsob tvorby vůle městské části (v otázkách svěřených do kompetence rady městské části), jež je založen na principu kolektivního rozhodování nadpoloviční většinou všech členů rady městské části ( věta druhá ve spojení s ). Lze uzavřít, že ze nelze dovodit možnost libovolného přenášení rozhodovacích kompetencí vlastním rozhodnutím rady městské části na jiný subjekt.

S přihlédnutím k uvedenému proto nemůže obstát právní názor, že rada městské části je oprávněna zmocnit svým rozhodnutím jiný subjekt ke konkrétní rozhodovací činnosti v záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části (konkrétně v oblasti správy bytového fondu). Neobstojí proto ani názor, že za souhlas pronajímatele ve smyslu § 715 obč. zák. lze pokládat souhlas ze dne 18. října 2007, v němž vedoucí odboru bytů a nebytových prostor městské části Praha 3 RNDr. Magdalena Benešová uvedla, že odbor bytů a nebytových prostor

„uděluje s předmětnou dohodou souhlas“.

Za této situace nelze pokládat za správný ani právní názor, že dohoda o výměně bytů byla uzavřena s písemným souhlasem obou pronajímatelů a že je tudíž platná (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2004, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 19. října 2005, sp. zn. ). V tomto směru tedy byl dovolací důvod podle uplatněn opodstatněně.

Za této situace Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil, aniž se z důvodů nadbytečnosti a předčasnosti zabýval dalšími dovolacími námitkami podřaditelnými pod dovolací důvody podle a b/ Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2011

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu