Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4991/2008

26

Cdo 4991/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce V. T., bytem v Praze 8, Vacínova 536/3, zastoupeného JUDr. Vladimírem Hlinčíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ženíškova 2124/8, proti žalované městské části Praha 8, IČ: 00063797, se sídlem úřadu v Praze 8, Zenklova 35/1, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č. j. -63, takto:

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 15. 5. 2007, č. j. -31, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je neplatná výpověď z nájmu bytu č. 4 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím ve 2. patře v domě č. p. 536, ulice V. v P. ze dne 6. 6. 2006; rozhodl také o nákladech řízení.

Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu ze dne 6. 6. 2006, doručená žalobci dne 9. 6. 2006, kterou žalovaná jako pronajímatelka předmětného bytu (dům, v němž se byt nachází, náleží do vlastnictví hlavního města Prahy a žalovaná ho spravuje) prostřednictvím advokátky dala žalobci - nájemci bytu, je platným právním úkonem. Obsahuje náležitosti uvedené v , , ve znění novely provedené (dále „obč. zák.“) a uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. byl naplněn. Dluh žalobce na nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od 7/20005 – 12/2005 a 2/2006 celkem v částce 9.453,- Kč při měsíčním nájemném a úhradě za plnění 1.526,- Kč překročil jeho trojnásobek.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. -63, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že výpověď z nájmu, kterou prostřednictvím zmocněné advokátky učinil vedoucí bytového odboru žalované, je právní úkon neplatný.

S odkazem na judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. , vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. , odvolací soud uvedl, že podle a 4 , o hlavním městě Praze, správa bytového fondu náleží do samostatné působnosti městské části, v rámci které rozhoduje rada městské části, pokud není rozhodování zákonem vyhrazeno zastupitelstvu městské části (u správy bytového fondu tomu tak není, jak vyplývá z ) nebo si je zastupitelstvo nevyhradí, což nebyl daný případ. Proto bylo oprávnění rozhodnout o výpovědi z nájmu předmětného bytu vyhrazeno radě městské části a nebylo možné je přenést na vedoucího odboru, jak rozhodla rada žalovaného usnesením z 20. 6. 2001, č. 0398/58 RMČ/2001, kterým schválila změnu organizačního řádu Úřadu městské části Praha 8 včetně Přílohy 1.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o (dále „ “) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Namítla, že rozhodování o nájemních smlouvách k majetku svěřenému městské části není vyhrazeno podle radě městské části, a proto spadá pod zbytkovou kompetenční klauzuli , podle které rada městské části rozhoduje v záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části, pokud nejsou zákonem vyhrazeny zastupitelstvu městské části nebo pokud si je zastupitelstvo městské části nevyhradí. To vyplývá jednak ze znění citovaných ustanovení, jednak vývoje právní úpravy, kdy do účinnosti novely provedené bylo radě vyhrazeno rozhodovat i o těchto záležitostech. Uvedenou novelou však dal zákonodárce jednoznačně najevo, že je nutné rozlišovat mezi vyhrazenou působností podle odst.

2 a ostatní působností podle rady městské části. V opačném případě by rada musela pod sankcí neplatnosti rozhodovat formou usnesení o všech majetkoprávních a jiných úkonech městské části. Proto není vyloučeno, aby o těchto otázkách rozhodovaly na základě pověření rady i jiné orgány. Podle se na postavení a jednání úřadu městské části obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání Magistrátu, není-li zákonem nebo Statutem stanoveno jinak. Podle Magistrát v samostatné působnosti hlavního města Prahy plní úkoly uložené zastupitelstvem hlavního města Prahy nebo radou hlavního města Prahy. Je tedy možné, aby rada svěřila úřadu rozhodování o nájemních smlouvách. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. nelze argumentovat, neboť se týkal skutkově odlišné věci. Jednalo se o posouzení právní otázky, zda obec zavazuje právní úkon starosty, který byl učiněn bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva ve věci, kdy je podle zákona nezbytné. Pro srovnání odkazuje také na , o obcích (obecní zřízení), v němž je rozhodování o uzavírání nájemních smluv vyhrazeno radě obce s možností delegace na obecní úřad nebo příspěvkovou organizaci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „ ”. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Jejich existence nebyla v dovolání namítána a z obsahu spisu se nepodává.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ ], jímž zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že výpověď žalovaného z nájmu předmětného bytu ze dne 6. 6. 2006 je neplatná, neboť o ní nerozhodla rada, ale bytový odbor městské části.

V rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky, (na který správně odkázal již odvolací soud) – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a zejména v zákoně č. – dovodil, žedal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu ( ) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není – ) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 20. května 2009, sp. zn. , z 11. listopadu 2009, sp. zn. , z 22. září 2009, sp. zn. , a z 26. října 2010, sp. zn. (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. března 2011, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a především v zákoně č. , o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , dovodil, že rada nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že ani dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu obč. zák., jež působí ex tunc, a že tudíž absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován (obdobně – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. a především v zákoně č. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. ).

Jestliže se tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu přiklonil k uvedenému právnímu názoru, neodchýlil se od již ustálené judikatury; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe. Dovolatelce se nepodařilo prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání ( ) – jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady ( , , a ). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle , , a

a čl. II vyhl. č. ve výši 3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle vyhl. č. a čl. II vyhl. č. a činí celkem 3.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Marie Rezková

předsedkyněsenátu