Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3279/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Home Credit a. s., se sídlem v Brně, Moravské náměstí 249/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26 97 86 36, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, PSČ 602 00,proti žalovanému E. K., zastoupenému opatrovnicí Regínou Buňatovou, pracovnicí Městského soudu v Brně, o zaplacení částky 30.044,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2010, č. j. -63, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením nevyhověl návrhu žalobkyně, podaném v průběhu řízení o odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2008, č. j. -31 (kterým vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Děčíně), aby na její místo vstoupila do řízení společnost PPF B1 B.V., se sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterodam, Nizozemské království, registrační číslo 34192873 (dále jen „společnost“ - výrok I.). Odvolací soud dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že místní nepříslušnost Městského soudu v Brně se nevyslovuje a věc se nepostupuje Okresnímu soudu v Děčíně (výrok II.).

Výrok, jímž rozhodl o návrhu žalobkyně podle ustanovení (dále též jen „ “), odvolací soud odůvodnil tak, že v řízení nebylo prokázáno, že tvrzená právní skutečnost - smlouva o postoupení pohledávek - s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, nastala. Zdůraznil, že soud je povinen návrhu vyhovět, jestliže se prokáže, že nastala tvrzená právní skutečnost, že se týká práva, o něž v řízení jde a že k ní došlo v průběhu řízení. Je-li touto právní skutečností smlouva o postoupení pohledávky, musí soud zkoumat, zda splňuje alespoň formální náležitosti požadované ustanovením a násl. (dále jen „obč. zák.“) a kdy byla uzavřena. Žalobkyně proto byla povinna předložit soudu tvrzenou smlouvu o postoupení pohledávky k posouzení, zda jsou splněny uvedené předpoklady. Přiložila-li ke svému návrhu ze dne 1. října 2009, v němž uvedla, že pohledávka za žalovaným byla s účinností k 1. květnu 2009 postoupena na společnost smlouvou „Credit Card Receivables Transfer Agreement“ pouze „Souhlasné prohlášení o postoupení pohledávek“ (dále jen „prohlášení“) ze dne 1. května 2009, které samo o sobě neprokazuje, zda a kdy nastala právní skutečnost, v důsledku níž na společnost přešlo právo, o něž v řízení jde, nelze návrhu vyhovět. Smlouvu o postoupení pohledávky nepředložila ani po výzvě soudu. Jinými důkazními prostředky než postupní smlouvou by bylo možno tvrzenou právní skutečnost prokazovat např. v případě neexistence y, ve které je taková smlouva zaznamenána. Tato situace však v posuzované věci nenastala.

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení a namítajíc, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. (uveřejněným pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 61/2010“) a s usnesením ze dne 1. října 2009, sp. zn. . Podle názoru žalobkyně z uvedených rozhodnutí vyplývá, že otázka platnosti postupní smlouvy, resp. její existence, není pro rozhodnutí o návrhu podle ustanovení významná. Namítá, že předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky považuje za své obchodní tajemství, což je spolu s nepřiměřenými náklady na překlad, s ohledem na její rozsah a eventuální apostilu, důvodem, proč nebyla soudu předložena. Navíc smlouva se řídí právem Nizozemského království. Proto smluvní strany k zachycení své vůle postoupit konkrétní pohledávky signovaly prohlášení, které bylo soudu předloženo. Oznámení o postoupení pohledávky společnosti dovolatelka zaslala žalovanému na jeho poslední známou adresu, ze které se zásilka vrátila jako nedoručená. Totéž oznámení proto doručila opatrovnici žalovaného ustanoveného soudem, byť má za to, že ustanovení opatrovnicí pracovnici soudu není v souladu s názory zastávanými soudní praxí a teorií.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k článku II bodu 12. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. července 2009.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu podle ustanovení ; není však důvodné.

Podle ustanovení věty druhé , je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady nebyly dovolatelkou tvrzeny a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Dovolací námitky jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky, zda byly splněny předpoklady určené v ustanovení , za nichž lze vyhovět návrhu, aby do řízení na místo žalobkyně vstoupila nabyvatelka práva, o něž v řízení jde.

Podle ustanovení má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí platí, že ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem, kterou odůvodňuje podání návrhu podle ustanovení soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda označená právní skutečnost opravdu nastala, a to po zahájení řízení, a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Takovou právní skutečností je i smlouva o postoupení pohledávky uzavřená podle ustanovení a násl. obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen „R 37/2004“). V usnesení uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2004) pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu podle ustanovení není posouzení, zda tvrzené právo podle označené právní skutečnosti vskutku bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé.

S dovolatelkou lze tedy souhlasit v tom, že (ne)platností smlouvy o postoupení pohledávky se soud při posuzování návrhu podle ustanovení nezabývá. To však odvolací soud nečinil a tato námitka není na místě.

Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že nastala tvrzená právní skutečnost, tedy že byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, jejíž zaplacení je předmětem sporu, a kdy byla uzavřena, neboť smlouva předložena nebyla a dovolatelkou předložené prohlášení není právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod pohledávky, je tento závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Odkaz dovolatelky na R 61/2010 není přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou účinků oznámení o postoupení pohledávky postupitelem dlužníkovi podle ustanovení § 526 obč. zák. ve vztahu k obraně dlužníka jako žalovaného založené na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, tedy při rozhodování ve věci samé. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se (ne)platností smlouvy nezabýval a ani zabývat nemohl, protože mu nebyla předložena, nelze závěry přijatými v citovaném rozhodnutí poměřovat správnost posouzení předpokladů, za nichž lze vyhovět návrhu podanému podle ustanovení Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že doručení oznámení opatrovnici žalovaného ustanovené soudem podle ustanovení , tedy jen pro toto řízení, není oznámením o postoupení pohledávky dlužníkovi, a nevyvolává proto účinky uvedené v ustanovení obč. zák.

V usnesení ze dne 1. října 2009, sp. zn. , zmíněném dovolatelkou, se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům vysloveným v R 31/2004 a R 37/2004, byť na ně výslovně neodkázal. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, opakované návrhy podané podle ustanovení , byly vždy doloženy příslušnou kupní smlouvou, jakožto právní skutečností, s níž byl spojen převod práva, o něž v řízení šlo.

Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu