Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5779/2017

32 Cdo 5779/2017-488

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Artissica s. r. o.,se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, identifikační číslo osoby 24132730, zastoupené Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, proti žalovanému Z. K., zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, o zaplacení částky 287 072,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. -412, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 1. 6. 2017, č. j. -372, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl podle ustanovení (dále též jen „ “) tak, že společnost Artissica s. r. o., se sídlem v Praze, Na příkopě 583/15, identifikační číslo osoby 24132730, vstupuje do řízení namísto dosavadní žalobkyně Raiffeisenbank a. s.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Společnost Artissica ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako bezdůvodné.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „lze ve jménu práva na dodržování a neporušování bankovního tajemství klienta banky omezovat smluvní volnost banky stran nakládání s údajnými pohledávkami majícími původ ve smluvních úvěrových vztazích dlužníka-spotřebitele a banky“. Předně dovolatel přehlíží, že otázkou smluvní svobody banky se odvolací soud nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

Z obsahu dovolání [v němž se mimo jiné uvádí, že „žalovaný konkludentně vyjádřil vůli uzavřít kontrakt - a to pouze a jedině - s bankou (…) coby subjektem sui generis, pohybujícím se toliko v lůně ustanovení , o bankách“] se podává, že dovolatel považuje za nesprávné počínání banky, která svou pohledávku za žalovaným postoupila na společnost Artissica s. r. o. V usnesení ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že se při řešení otázky procesního nástupnictví nezabýval platností smlouvy o postoupení pohledávky. Citovaným rozhodnutím Nejvyšší soud zamítl dovolání, v němž dovolatel namítal, že nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek pro rozpor se , o bankách, jednak proto, že postoupením pohledávky došlo k porušení bankovního tajemství, a jednak proto, že by se postoupením pohledávek stal nebankovní subjekt aktivním účastníkem bankovního úvěrového vztahu.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo ( ), soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle ustanovení , nýbrž spadá již do posouzení věci samé (je jeho součástí), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. ). V intencích těchto závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení nelze zkoumat platnost smlouvy o postoupení (srov. například usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. ).

Založil-li proto dovolatel nesouhlas s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu na argumentaci, že banka nemůže postoupit pohledávku na nebankovní subjekt, je tato jeho námitka z pohledu aplikace ustanovení irelevantní a odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Nad rámec uvedeného lze pro úplnost dodat, že v rozsudku ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 46/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nedohodl-li se věřitel s dlužníkem na zákazu postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení , , není smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, neplatná jen proto, že postupitelem je banka a že tím došlo k prolomení bankovního tajemství.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu