Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5277/2009

26

Cdo 5277/2009

ROZSUDEK

a) RNDr. L. B., CSc.

, zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem Praha 3, náměstí Winstona Churchilla 2, a

b) Z. B.

, zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Praha 3, náměstí Winstona Churchilla 2, proti žalovanému

Ing. J. B.

, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2009, č. j. -207, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2009, č. j. -207,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. října 2008, č. j. -167, ve spojení s usneseními ze dne 21. listopadu 2008, č. j. -173, ze dne 5. prosince 2008, č. j. -177, a ze dne 27. února 2009, č. j. -194, vyhověl žalobě a určil, že jsou neplatné výpovědi žalovaného ze dne 24. listopadu 2006 z nájmu žalobců k

„bytu č. 2 o celkové podlahové ploše 27, 54 m2, umístěnému v budově čp. 2464, na adrese H. 74, P. 5 – S.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že předmětný byt získal žalobce na základě schválené dohody o výměně bytu ze dne 18. dubna 1983, že dne 21. dubna 1983 uzavřeli žalobci manželství, že za trvání manželství pak uzavřela žalobkyně se svými rodiči dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a poté se stala nájemkyní družstevního bytu na adrese Praha 4, P. 3246, že následně oba žalobci jako manželé získali do společného jmění

„bytovou jednotku č. 3 v bytovém domě č. p. 3246 na pozemku č. 3994/4, zapsanou na listu vlastnictví č. 7670 u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., na adrese P. 3246, P. 4“

(dále jen „bytová jednotka P.“), že žalobci jako dárci a jejich dcery N. B. a M. B. jako obdarované uzavřeli dne 11. dubna 2005 darovací smlouvu, jejímž předmětem byla mimo jiné i bytová jednotka P., že žalobci a jejich dcery podali téhož dne návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce P., že následně – z důvodu nesrovnalostí ohledně vlastnického práva k pozemku – vzali podáním ze dne 4. prosince 2007 návrh zpět a vkladové řízení bylo usnesením katastrálního úřadu ze dne 7. prosince 2007 zastaveno, že dne 14. února 2008 podali další návrh na vklad vlastnického práva a že rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 18. dubna 2008 bylo vloženo vlastnické právo k bytové jednotce P. ve prospěch dcer žalobců. Dále zjistil, že dopisy ze dne 24. listopadu 2006 (doručenými žalobci dne 28. listopadu 2006 a žalobkyni dne 27. listopadu 2006) dal žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) žalobcům (společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď“) s odůvodněním, že vedle předmětného bytu mají další byt (bytovou jednotku P.)

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v době doručení výpovědi byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobci měli dva byty – byli společnými nájemci předmětného bytu a současně měli ve společném jmění bytovou jednotku P.. Poté dovodil, že výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (a přitom odkázal na ustanovení obč. zák.), a to proto, že žalobci již dávno před podáním výpovědi převedli bytovou jednotku P. na své dcery a pouze z důvodů, které nespočívaly na jejich straně, bylo vlastnické právo k bytové jednotce P. vloženo ve prospěch jejich dcer až po doručení výpovědi. Za této situace žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. června 2009, č. j. -207, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud především doplnil dokazování přečtením tam uvedených listin a v této souvislosti uvedl, žey žalovaný doručil soudu prvního stupně dne 18. října 2007, avšak „jejich obsahem se blíže soud I. stupně nezabýval“. Z takto přečtených listin vzal za zjištěno, že dne 4. září 1992 byla založena tam označená obchodní společnost, jejímž jednatelem a společníkem je žalobce, že dne 21. září 1998 byla založena další obchodní společnost, jejímž jednatelem a společníkem je opět žalobce, že žalobce dne 21. prosince 2004 daroval žalobkyni „ideální jednu polovinu nemovitostí, a to budovy č. evidenční 8, se stavební parcelou č. 230, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 25 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. 117 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu v B.“ (dále jen „nemovitosti K.“), že žalobci prodali dne 30. března 2005 svým dcerám N. a M. B. „nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 309 pro obec Rumburk, katastrální území D. K., a to objekt bydlení č. p. 263 na pozemku označeném jako zastavěná plocha a nádvoří, č. parcelní 322, a další pozemky zde uvedené“ (dále jen „nemovitosti R.“), že téhož dne prodali svým dcerám ideální jednu polovinu nemovitostí K. a že ve věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 5 vedla matka žalovaného proti žalobci spor o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, že v tomto řízení žalobce uváděl, že s manželkou nežije od roku 1987 a že žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť výpověď z nájmu směřovala pouze proti žalobci (a nikoli současně proti žalobkyni). Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že v době doručení výpovědi byl naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. Na doplněném skutkovém základě pak rovněž dovodil, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy (stejně jako soud prvního stupně odkázal v této souvislosti na ustanovení obč. zák.). Konstatoval, že při posouzení věci podle obč. zák. vzal soud prvního stupně v úvahu pouze okolnosti prospívající žalobcům, avšak nezohlednil okolnosti na straně žalovaného. Uvedl, že ve prospěch žalovaného je třeba vyhodnotit to, že „rodina žalobců má dlouhodobě k dispozici majetek značného rozsahu sestávající z více nemovitostí a žalobce ad a) navíc majetek spadající do jmění jeho obchodních společností, jichž je výlučným jednatelem a společníkem“. Podle odvolacího soudu „by bylo v rozporu se zásadou o dobrých mravech, aby žalovaný byl povinen tolerovat stav, kdy jeho byt je užíván nájemcem spíše jako evidenční adresa jeho podnikání …“. Ani okolnost, že žalobci spolu dlouhodobě nežijí, nemůže být podle odvolacího soudu vyhodnocena v neprospěch žalovaného. S přihlédnutím k tomu odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“). V dovolání namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především uvedli, že při posouzení, zda výpověď je v rozporu s dobrými mravy, „odvolací soud použil nepřípustné novoty …, které navíc nejsou podepřeny žádnými provedenými důkazy“. Z provedených důkazů především nevyplynulo, že by předmětný byt byl užíván spíše jako evidenční záležitost pro podnikání a nikoliv k bydlení a navíc žalovaný tímto výpověď ani neodůvodnil; kromě toho žalobce v bytě několik desítek let bydlí. Další nemovitosti, které žalobci vlastnili, nebyly podle nich určeny k trvalému bydlení. Dovolatelé mají za to, že pro posouzení dané věci je rozhodující, že v době doručení výpovědi měli další byt „pouze nedopatřením a administrativní chyboukatastrálního úřadu“ a že „spolu dlouhodobě nežijí a vedou oddělené domácnosti“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovoláním nebyl zpochybněn závěr o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., a proto z něj dovolací soud vycházel.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud zastává názor, že dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnili vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle rovněž dovolací důvod podle (a také dovolací důvod podle – viz posléze uvedený výklad).

Již na tomto místě je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. , z 25. listopadu 2009, sp. zn. , z 23. března 2010, sp. zn. , z 27. dubna 2010, sp. zn. , a dále např. usnesení z 24. srpna 2009, sp. zn. ) zaujal právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. ) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§ 39 obč. zák. ). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat.

V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů ( ), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Obdobně vyznívají i závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že při úvaze, zda výpověď je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (správně při hodnocení otázky neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.), „odvolací soud použil nepřípustné novoty …,“. Při posouzení věci podle citovaného ustanovení totiž soud prvního stupně nezjišťoval (pravděpodobně s ohledem na skutkové vymezení uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) okolnosti týkající se podnikatelských aktivit žalobce a ani okolnosti vztahující se k majetkovým poměrům žalobců. Za této situace nebyly podmínky pro to, aby odvolací soud dokazování v tomto směru doplnil až v odvolacím řízení a taková (pro jeho posouzení právně významná) skutková zjištění učinil (prvostupňově) a na nich své měnící (zamítavé) rozhodnutí založil. Proto nebyly podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl tento rozsudek zrušit podle věty první a věty druhé písm. a/ a podle věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů nutných pro posouzení věci z hlediska citovaného ustanovení. Pokud tak nepostupoval a naopak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobcům možnost přezkoumání správnosti dalších skutkových zjištění v odvolacím řízení (na základě jejich případného odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu

S přihlédnutím k uvedenému se již dovolací soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval – z pohledu použitých dovolacích námitek – otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ho podle věty za středníkem zrušil a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se – zejména z důvodu předčasnosti – zabýval z pohledu obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle otázkou správnosti právního posouzení věci podle (správně ) obč. zák.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2010

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu