Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1102/2010

U S N E S E N Í

H. Š.,

A. Š.

, zastoupenému obecnou zmocněnkyní JUDr. Miluší Formáčkovou, bytem v Praze 7, Janovského 28, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. -82, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. srpna 2008, č. j. -65, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k

„bytu sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v 1. patře (a dvou sklepů v suterénu) domu č. p. 124 v H.i – Ř.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. února 2009, č. j. -82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastníkům řízení znám a nejde ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodů podle , , ve znění před novelou provedenou /dále jen „/ - viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 28. srpna 1986 a následné dohody o užívání bytu ze dne 5. září 1986 se – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku se stal tehdejším osobním uživatelem předmětného bytu jako bytu podnikového pouze žalovaný (účastníkům nevzniklo právo společného užívání bytu manžely). Následně rovněž dovodil, že i když ke dni 31. března 1991 ztratil předmětný byt charakter bytu podnikového, změnilo se právo osobního užívání podnikového bytu svědčící žalovanému na právo osobního užívání bytu svědčící opět pouze jemu a účastníkům nevzniklo dodatečně právo společného užívání předmětného bytu. Poté uzavřel, že nesvědčilo-li jim v době před 1. lednem 1992 právo společného užívání bytu, nemohlo k tomuto datu vzniknout ani právo společného nájmu bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že ztratil-li předmětný byt v době před 1. lednem 1992 charakter bytu podnikového, vzniklo účastníkům – z důvodů specifikovaných v dovolání – dodatečně právo společného užívání bytu manžely.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na následujících právních názorech:

- byl-li předmětný byt jako byt podnikový přidělen a odevzdán do užívání v roce 1986 pouze žalovanému, vzniklo jen jemu tehdejší právo osobního užívání (podnikového) bytu a účastníkům nevzniklo právo společného užívání bytu manžely,

- i když byt ztratil charakter podnikového bytu nejpozději dne 31. března 1991 (v důsledku převodu správy národního majetku z Bytového podniku Praha – východ na Obecní úřad /správně obec/ Ř. – H.), změnilo se právo osobního užívání podnikového bytu svědčící žalovanému na právo osobního užívání bytu svědčící opět pouze jemu a účastníkům nevzniklo dodatečně právo společného užívání předmětného bytu (jinak řečeno samotná změna charakteru bytu před 1. lednem 1992 nemohla mít za následek dodatečný vznik práva společného užívání bytu manžely),

- nevzniklo-li před 1. lednem 1992 právo společného užívání bytu manžely, nemohlo k uvedenému datu vzniknout ani právo společného nájmu bytu manžely.

Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely ( , , ve znění účinném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) bylo podmínkou, aby v době před 1. lednem 1992 svědčilo manželům právo společného užívání bytu manžely (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 22. března 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 325 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. ). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991), mezi něž patřily i byty podnikové ( tehdy účinné ), nemohlo tzv. „dodatečně“ vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se právo osobního užívání nepřeměnilo podle obč. zák. na nájem služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

V ustálené judikatuře nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství není vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou využitelné i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991, a dále např. rozhodnutí ze dne 18. září 2003, sp. zn. , či ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že v důsledku ztráty charakteru podnikového bytu v roce 1991 se právo osobního užívání podnikového bytu svědčící žalovanému změnilo na právo osobního užívání bytu svědčící opět pouze jemu a že tudíž účastníkům tehdy „dodatečně“ nevzniklo právo společného užívání bytu manžely (a ani následně /k 1. lednu 1992/ právo společného nájmu bytu manžely), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu