Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2204/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. července 2001, č. j. -20, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 4 o velikosti 4+1, I. kategorie, ve třetím nadzemním podlaží domu v P.” (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2001, č. j. -39, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na základě učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně především dovodil, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem podnikovým, který byl podle tehdy platných předpisů přidělen a odevzdán do užívání žalované, a že se nestal bytem služebním ve smyslu Dále rovněž dovodil, že za této situace je nájemkyní předmětného bytu – po transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu bytu – pouze žalovaná. Poté se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu odvolací soud dovodil, že stala-li se žalovaná – po transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu podle věty za středníkem obč. zák. – nájemkyní bytu za trvání manželství, vzniklo ve smyslu obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely. Poté – aniž se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu – zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť pronajímatel vypověděl nájem bytu jen jednomu ze společných nájemců (žalované) a pouze proti němu směřovala podaná žaloba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že žalované a jejímu manželovi vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. Namítla, že svědčilo-li, jako v daném případě, právo osobního užívání podnikového bytu pouze jednomu z manželů, stal se pouze tento manžel – v důsledku transformace práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu ve smyslu obč. zák. – nájemcem bytu a právo druhého manžela na užívání bytu je nadále odvozeno od práva manžela, jemuž svědčí právo nájmu bytu. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je proto pasivně věcně legitimován pouze ten z manželů, jemuž svědčí právo nájmu bytu, tj. v daném případě žalovaná, a nejde tedy o nedostatek pasivní věcné legitimace, jak dovodil odvolací soud. Názor odvolacího soudu, že došlo-li k transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu za trvání manželství, vzniklo současně s právem nájmu bytu rovněž právo společného nájmu bytu manžely (ve smyslu obč. zák.), jde podle názoru dovolatelky nad rámec ustanovení obč. zák. a navíc je ve zřejmém rozporu s judikaturou dovolacího soudu; zde dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 15. prosince 1998, sp. zn. , a z 22. března 2001, sp. zn. . Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu je tedy rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že směřuje-li žaloba pouze proti žalované, je zde dán nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť žalované a jejímu manželovi svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely a v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jsou pasivně věcně legitimováni oba manželé – společní nájemci bytu. Protože právní závěr, týkající se vzniku a existence práva společného nájmu bytu manžely, je, jak bude dále vyloženo, v rozporu s hmotným právem (a rovněž s rozhodovací praxí dovolacího soudu), je dovolání přípustné podle (ve spojení s ustanovením ).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v projednávané věci jde o nedostatek pasivní věcné legitimace, směřuje-li žaloba pouze proti žalované a nikoliv rovněž proti jejímu manželovi. Řešení této otázky závisí na posouzení předběžné otázky, totiž otázky, zda vzhledem k tomu, že žalovaná se stala – po transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu ve smyslu věty za středníkem obč. zák. – nájemkyní bytu za trvání manželství, vzniklo jí a jejímu manželovi k předmětnému bytu současně s právem nájmu bytu rovněž právo společného nájmu bytu manžely ( obč. zák.).

V dovolání nebyl zpochybněn právní závěr, prospívající žalobkyni, totiž závěr, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem podnikovým (ve smyslu , o hospodaření s byty, v tehdy platném znění – uvedený zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 /. /), a že jeho uživatelkou byla v té době pouze žalovaná (žalované a jejímu manželovi tehdy nesvědčilo právo společného užívání bytu manžely). Pro úplnost lze připomenout, že šlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace ( ), na nějž se vztahovalo ustanovení , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 , vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že právo osobního užívání podnikového bytu, svědčící žalované, se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle obč. zák. na právo nájmu bytu (nikoli tedy na právo nájmu služebního bytu – k tomu docházelo pouze za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními a /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/). V dovolání však byla napadena správnost právního závěru, že došlo-li k transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu za trvání manželství žalované, vzniklo současně s právem nájmu bytu žalované a jejímu manželovi rovněž právo společného užívání bytu manžely (podle obč. zák.). Uvedený závěr nelze pokládat za správný.

Už v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (tj. v rozsudku, který v napadeném rozhodnutí zmiňuje odvolací soud a jímž v dovolání argumentuje žalobkyně), Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, s nímž se ztotožňuje i v této věci, totiž závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností , resp. , i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Z řečeného vyplývá, že právo osobního užívání podnikového bytu žalované se nemohlo ke dni 1. ledna 1992 transformovat (ve smyslu obč. zák.) na právo společného nájmu bytu manžely, nýbrž pouze na právo nájmu bytu žalované (podle věty za středníkem obč. zák.), jak správně dovodil soud prvního stupně. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil např. v rozsudcích z 22. března 2001, sp. zn. , a z 6. června 2002, sp. zn. , a ani v projednávané věci nemá důvodu se od tohoto závěru odchýlit. V naznačených souvislostech lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Závěr odvolacího soudu, že žalované a jejímu manželovi svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu, a že v posuzované věci jde o nedostatek pasivní věcné legitimace, je-li žalována pouze žalovaná (a nikoliv rovněž její manžel), nelze proto pokládat za správný. Dovolací důvod podle byl tak užit opodstatněně.

Dovolací soud proto podle věty za středníkem zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle věty první vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu