Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1909/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Bojasova 21, PSČ 182 00, proti žalovaným 1) ALLSTAV GROUP a. s., se sídlem v Praze 9, Újezd nad Lesy, Třebětínská 591, PSČ 190 16, identifikační číslo osoby 25063529, a 2) P. H., zastoupenému JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, PSČ 110 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy a uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2009, č. j. -298, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 18. února 2009, č. j. -229, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o určení neplatnosti smluv o převodu ve výroku uvedené bytové jednotky a garážového stání a žalobu o uložení povinnosti první žalované uzavřít se žalobkyní smlouvy o převodu nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení , , (dále též jen „ “), odmítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozsudku, nepředkládá.

Otázku, zda měl dotčený byt v době jeho přidělení P. H. v roce 1988 povahu bytu trvale určeného k ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení , kterou se provádějí některá ustanovení , a až , o hospodaření s byty, vyřešil odvolací soud v souladu s označenými ustanoveními i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2003, sp. zn. , jenž je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu); proto napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze usuzovat ani z dovoláním zpochybněného závěru, podle něhož se žalobkyně nestala společnou nájemkyní bytu. Jak totiž plyne z ustálené judikatury, nevzniklo-li manželům v době do 31. prosince 1992 právo společného užívání bytu manželi (například proto, že šlo – jako tomu bylo v projednávané věci – o byt „trvale určený pro ubytování pracovníků organizace“), nestali se ode dne 1. ledna 1992 (tj. dnem účinnosti , kterým se mění, doplňuje a upravuje ) ani dnem účinnosti , kterým se upravují některé otázky související s vydáním , kterým se mění, doplňuje a upravuje , společnými nájemci bytu, a to ani tehdy, ztratil-li byt za trvání manželství charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (srov. kromě shora označeného rozsudku např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. a v něm citovanou judikaturu).

A konečně napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným ani závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyni – jelikož nebyla nájemkyní dotčeného bytu – nesvědčí právo zakotvené v ustanovení , zákona o vlastnictví bytů. Uvedený závěr se zcela zjevně podává z označeného ustanovení a plyne i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2011

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu