Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2097/2010

28

Cdo 2097/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Ing. D. R., zastoupené JUDr. Marii Doležalovou, advokátem se sídlem Šťáhlavy, Na Parníku 107, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, č. j. -250, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.10.2009, č. j. -250, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.3.2008, č. j. -218, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na převod pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyni žalobkyně V. G. vznikl na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Břeclavi ze dne 6.9.1993, č.j. , které nabylo právní moci dne 11.10.1993, coby oprávněné osobě nárok na náhradu za nemovitosti, které ji nelze vydat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4.10.1995 vzal za prokázané, že oprávněná osoba V. G. tuto svoji pohledávku postoupila žalobkyni za úplatu ve výši 160.000 Kč.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně na převod náhradních pozemků zanikl uplynutím prekluzivní lhůty dne 31.12.2005 ve smyslu ustanovení čl. VI , kterým byl novelizován zákon č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen , ě“). Věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. , publikovaném pod č. 531/2005. Uvedl, že nemožnost uplatnit právo na vydání pozemku po 31.12.2005 je dána bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. . Odvolací soud považoval za nadbytečné posouzení rozporu uplatněného nároku žalobkyně s ustanovením zákona o půdě účinného od 14.4.2006. Uzavřel, že žalobkyně tedy nemá od 1.1.2006 právo na vydání náhradních pozemků, nýbrž pouze na peněžitou náhradu ve smyslu zákona o půdě ve znění

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřovala ve skutečnosti, že řešená právní otázka je soudy rozhodována rozdílně. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle Podle dovolatelky v žalobě bylo uvedeno, že předmětné pozemky bezprostředně souvisí s pozemky a stavbami v jejím vlastnictví, s nimiž v komplexu tvoří zahradnický celek, který byl k těmto účelům historicky a dlouhodobě využíván. Namítala, že restituční nároky nezískala ze spekulativních důvodů, nýbrž pro provozování zahradnictví. Poukazovala na skutečnost, že nabyla nárok na vydání náhradních pozemků v roce 1995 a opakovaně žádala žalovaného o převod náhradních pozemků, které jsou předmětem žaloby. Dovozovala, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp.zn. , podle něhož je třeba rozlišovat, zda pohledávky vůči státu získal daný subjekt se spekulativními úmysly či s úmysly, které lze označit za nikoli obchodní. Tvrdila, že dovolací soud dovodil, že povinností obecného soudu je poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníkovi řízení. Podle dovolatelky její postavení v tomto řízení je obdobné, svoji podnikatelskou činnost vykonává na základě osvědčení o zápisu do evidence zemědělského podnikatele podle ) odst. 6 , o zemědělství se zaměřením rostlinná výroba a tuto činnost provozuje od roku 1990. Namítala, že nárok na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě nabyla pro účel získání uceleného areálu pro provoz zahradnictví, který i dříve tomuto účelu sloužil, naplňuje tak jeden z účelů zákona o půdě a tedy i veřejný zájem. Podle dovolatelky o převod pozemků usilovala a žádala dlouhodobě před restituční tečkou a restituční tečka ve vztahu k ní porušila princip právní jistoty a legitimního očekávání i právo pokojně užívat majetek. Vytýkala soudům obou stupňů, že se nezabývaly konkrétními okolnostmi případu a neposoudily věc individuálně. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo již vydáno v době, kdy došlo ke změně judikatury vydáním rozhodnutí dovolacího soudu sp.zn. , který posoudil právo postupníka z hlediska Evropské úmluvy o lidských právech. Za nesprávný považovala rovněž závěr soudů obou stupňů o nemožnosti požadovat převod konkrétního pozemku bez veřejné nabídky. Tvrdila, že odvolací soud posoudil věc neúplně a tedy nesprávně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný považoval dovolání za nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ). Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k závěru, že žalobcem nastolená právní otázka je v rozporu s hmotným právem a současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné ( ) a současně i důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobkyně získala postoupením od jiné oprávněné osoby, zanikl ze zákona dnem 31.12.2005, a to podle článku VI zákona , který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. .

Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně (postupník pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky , vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobkyně důvodně poukazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci ( d, Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20.12.2005, sp. zn. , které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28.5.2008, sp. zn. , ze dne 28.5.2008, sp. zn. , ze dne 1.8.2008, sp. zn. , ze dne 4.9.2008, sp. zn. , ze dne 30.9.2008, sp. zn. , ze dne 16.12.2008, sp. zn. , ze dne 25.2.2009, sp. zn. , ze dne 8.4.2009, sp. zn. ) a činí tak i v nyní posuzované věci.

K dosud uvedené argumentaci dovolací soud dodává, že i při rozhodování o restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu, používaném při řešení právních otázek restitučních věcech, mají-li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.

Nejvyšší soud nesídlí některé interpretační závěry Ústavního soudu, vyjádřené v souvislosti s postoupenými nároky na náhradní pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (a statusem postupníků) v závěrečných pasážích jeho nálezu . Nedomnívá se, že by bylo možné v podstatě paušálně odepřít postupníkům právo na soudní ochranu stran těchto nároků, které přitom zůstaly nároky restitučními (viz § 33a odst. 1 zákona o půdě, podle jehož poslední věty má nabyvatel – postupník postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona). Závěry Ústavního soudu by tak znamenaly odepřít postupníku lidskoprávní ochranu podle evropské Úmluvy. Ústavní soud učinil s poukazem na neaplikovatelnost Dodatku č. 1 Úmluvy v těchto věcech. Podle dovolací soud zde lze akcentovat výjimky, které opravňují k uspokojení nároku postupníka na náhradní pozemek, a to z hlediska aplikace práva i v obecné rovině – s oporou v ustanovení o.z. o ochraně vlastnického práva i v č.l. 11 d o pokojném užívání majetku (pokrývající též oprávněné vlastnické nároky.). Jestliže z tvrzení postupníků a následně provedených důkazů vyplývají ve věcech jejich nároků takové okolnosti, jako např. již předchozí soustavné hospodaření postupníka se zemědělskou půdou, pak jde nepochybně o skutečně závažné Zjištění soudu o těchto a podobně významných skutečnostech tak umožňují soudu, aby bylo rozhodnuto ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek podle zákona o půdě, resp. vyhovět žalobě, kterou se postupník domáhá nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradního pozemku.

Odvolací soud posuzoval postavení žalobkyně formálně, nikoliv z hledisek výše uvedených, ačkoliv jeho negativní rozhodnutí o věci samé na vyřešení této právní otázky spočívá. Nepřiléhavě hodnotil konkrétní skutečnosti o statusu žalobkyně a nepřihlédl ani k jejím tvrzením, že žalobkyně nesledovala cíle komerční či spekulační, nýbrž, že jejím cílem bylo vytvoření uceleného zahradnického komplexu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně ( a 3 ) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 31. srpna 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu