Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2803/2019

-257

USNESENÍ

a)

J. B.

, narozeného dne XY, bytem XY, a

b) J. V.

, narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti žalované

České republice - Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn.

, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. června 2019, č. j. -235, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.951,58 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Navrátilové, advokátky se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. -235, potvrdil v napadených výrocích II. a III. rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 11. 2018, č. j. -150 [jímž bylo opraveno usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2018, č. j. -121, co do označení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (v tam specifikovaném znění) parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, do jejich podílového spoluvlastnictví, každému v rozsahu id. ½ (výrok II.), a jímž žalované uložil povinnost nahradit žalobcům, každému v rozsahu jedné poloviny, náklady řízení ve výši 197.642 Kč k rukám zástupce žalobců (výrok III.)] a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení, a to každému z nich ve výši 20.008 Kč k rukám advokátky žalobců (výrok II.). Soudy tak rozhodly o požadavku žalobců na uložení povinnosti žalované uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu označených náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), z titulu jejich restitučního nároku přiznaného jim rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 7. 10. 2002, č. j. PÚ 442/02, týkajícího se pozemku parc. č. XY původního Pozemkového katastru v k. ú. XY, obec XY, o výměře 9 206 m

2

, jenž byl uplatněn ve lhůtě do 31. 12. 1992 a teprve dne 7. 10. 2002 bylo rozhodnuto příslušným orgánem, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. uzavřel, že v uspokojení restitučního nároku žalobcům bránil liknavý přístup žalované, neboť nevyhověla jejich důvodnému a opakovanému návrhu na přecenění části původního pozemku PK parc. č. XY, v důsledku čehož ani nebylo možné po žalobcích spravedlivě požadovat jejich účast ve veřejných nabídkách náhradních pozemků (byť se jich i účastnili), neboť by jejich prostřednictvím vydání odpovídajících náhradních pozemků stejně nemohli (s ohledem na žalovanou dosud tvrzenou a evidovanou částku restitučních nároků) dosáhnout; bylo tedy namístě chránit legitimní očekávání žalobců plynoucí z „letitého nároku“ založeného rozhodnutím pozemkového úřadu a žalobě vyhovět převodem náhradních pozemků mimo režim § 11a zákona o půdě. Námitce žalované, že pozemek PK parc. č. XY měl být (celý) oceněn pouze jako tzv. zemědělský pozemek, odvolací soud nepřisvědčil s tím, že stavba vodohospodářského díla (dešťová zdrž) povolená v roce 1986 byla důsledkem již dříve schváleného územního plánu z konce 70. let, kterým tento pozemek převedený na stát na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 1983, již byl ke stavbě vodního díla určen (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost podle spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe, a to nálezu Ústavního soudu sp. zn. , podle kterého restituční řízení by se nemělo podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem, od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. a ostatní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k liknavosti a diskriminaci, od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , dle jehož závěru nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž dospěl k závěru, že soud je vázán i posouzením předběžné otázky pouze v odůvodnění rozhodnutí, aniž by posouzení této otázky bylo přímo předmětem sporu, a od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , zabývajícího se otázkou, zda je vodní dílo - dešťový sběrač (dešťová zdrž) samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, v němž dospěl k závěru, že nelze učinit obecný závěr bez posouzení konkrétní situace. Dovolatelka nesouhlasí s oceněním původního pozemku PK parc. č. XY v k. ú. XY jako stavebního a namítá, že v řízení „nebylo prokázáno, že tento pozemek měl stavební charakter k datu jeho přechodu na stát […] na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 1983“, když „povolení ke stavbě XY dešťového sběrače bylo vydané až dne 14. 10. 1996“ (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. , zpochybňuje hodnocení znaleckého posudku Ing. Petra Ondraschka soudy obou stupňů a vytýká jim, že „nepřipustily“ vypracování revizního znaleckého posudku za účelem ocenění původního pozemku PK parc. č. XY. Konečně namítá, že „odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od primárního smyslu a účelu zákona o půdě“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci v písemném vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelka v něm neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a při řešení které otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 ), a po zjištění, že dovolání (které posoudil podle jeho obsahu) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se dovolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za niž jedná pověřená zaměstnankyně, která má odpovídající právnické vzdělání, dospěl k závěru, že podle není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady

vigilantibus iura scripta sunt

) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované [a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)], jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Platí také, že směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. , dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ).

Hodnotící závěr odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobců není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry založily soudy obou stupňů na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšla v řízení najevo. Odvolací soud (jenž vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich aktivitě, když svůj restituční nárok uplatnili již v roce 1992, přičemž pozemkový úřad o něm rozhodl až v roce 2002 (viz rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 10. 2002, č. j. PÚ 442/02), že žalovaná (resp. Fond) bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním jejich restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem Ing. Petra Ondraschka ze dne 7. 10. 2012, č. 074/2012-ON-797, v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ). Následně (zejména od roku 2010) se žalobci domáhali svých nároků soudně, účastnili se rovněž veřejných nabídek, přičemž několik pozemků vysoutěžili, současně však žádali o přecenění restitučních nároků, k čemuž žalovaná přistoupila pouze u jejich dalšího nároku (založeného rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 2. 2000, č. j. PÚ 4194/92), avšak ve vztahu k předmětnému nároku žádosti o přecenění z let 2010 a 2015 zamítla. Soudy obou stupňů (vycházeje mj. též ze zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu za kontrolované období let 1999-2003) rovněž přihlížely i k tomu, že poté, co žalobci v roce 2002 nabyli předmětný restituční nárok, byla již nabídka náhradních pozemků ze strany žalované neadekvátní a nedostatečná (neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby bylo možno nárok žalobců uspokojit v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem).

Závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované nejsou rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu

(a Fondu) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny). Odkázala-li dovolatelka na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. , pak obě tato rozhodnutí byla zrušena Ústavním soudem (nálezy ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. ). Přiléhavost postrádá rovněž poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. , v němž Ústavní soud - s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku - jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí.

Předestírá-li dále dovolatelka námitky týkající se posouzení charakteru odňatého pozemku (PK parc. č. XY v k. ú. XY) v době jeho přechodu na stát, potažmo na ně navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobců, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu , ve znění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ).

Závěr o stavebním charakteru odňatého pozemku učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době přechodu odňatého pozemku na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace (schválený územní plán z konce 70. let), pozemek byl vykoupen za účelem výstavby (vodohospodářské dílo), ke které následně i došlo (pročež oprávněným osobám nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tento pozemek vydat).

Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územně plánovací dokumentace, realizace výstavby).

Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , nelze považovat za přiléhavý proto, že v této věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených , což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci.

Výtky dovolatelky vůči hodnocení znaleckého posudku znalce Ing. Petra Ondraschka, jímž v řízení bylo provedeno dokazování, nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ( ), a nezakládají tudíž žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání ( ). Otázka, nakolik je konkrétní posudek přesvědčivý, respektive do jaké míry skýtá náležitý podklad pro učinění potřebných skutkových zjištění, má pak skutkový charakter, a nepodléhá tudíž dovolacímu přezkumu zacílenému výlučně na aspekty právní (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. , a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , nebo jeho rozsudek ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. ). Odvolací soud (vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) ostatně hodnotil zmíněný znalecký posudek v souladu se zásadami přijatými ustálenou judikaturou dovolacího soudu (včetně dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. ), tedy důvodně čerpal své skutkové závěry významné pro vydání předmětných pozemků z tohoto znaleckého posudku.

Pokud pak jde o výtku dovolatelky, že soudy obou stupňů „nepřipustily“ vypracování revizního znaleckého posudku za účelem ocenění odňatého pozemku PK parc. č. XY, je třeba poukázat na to, že soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede (srov. větu druhou ). Tato výtka dovolatelky je proto bezcenná a nadto nelze přehlédnout, že již soud prvního stupně zmiňovaný důkaz neprovedl pro jeho nadbytečnost, což i dostatečně odůvodnil.

Lichá je též výtka dovolatelky, že odvolací soud „nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu, týkající se výkladu bezúplatného převodu pozemků do vlastnictví oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě“, neboť toto ustanovení odvolací soud při svém rozhodnutí neaplikoval.

Pouhý odlišný názor dovolatelky (že u odňatého pozemku „nebyl prokázán stavební charakter k datu jeho přechodu na stát“) na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace , připomínaje - ve vazbě na - že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není.

Odkázala-li dále dovolatelka na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu

ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , a v usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána ve skutkově i právně odlišných věcech.

V rozsudku sp. zn. se dovolací soud zabýval aplikací zákona o půdě ve spojení s zákona o půdě, v rozsudku sp. zn. výkladem pojmu stavba ve vztahu k hrázi rybníka, v rozsudku sp. zn. při aplikaci , , řešil dostatečnost (určitost) označení vodohospodářského díla (čistírny odpadních vod) v převodní smlouvě za situace, kdy byly nesprávně zapsané údaje v katastru nemovitostí, a v usnesení sp. zn.

se ve věci bezdůvodného obohacení za užívání pozemku vlastněného žalobkyní zabýval i tím, zda na něm umístěná retenční nádrž není neoprávněnou stavbou.

Ani prosté tvrzení dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, nemůže založit přípustnost podaného dovolání, není-li současně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti ve smyslu (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 58.; dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ).

Protože dovolání žalované není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu