Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2177/2019

33 Cdo 2177/2019-318

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce L. Ž., bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Fikrem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti žalovanému J. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o zaplacení 447.600 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2018, č. j. -264, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení (smluvních) úroků z půjčky v celkové výši 900.000 Kč.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. -152, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 900.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. -264, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 447.600 Kč, ve zbytku jej změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce půjčil v roce 2004 žalovanému 7.460.000 Kč na rekonstrukci jeho domu XY; žalobce rekonstrukci zařizoval a práce financoval. K předání částek 500.000 Kč a 3.000.000 Kč došlo před svědky M. a H., zbývající část půjčky ve výši 3.960.000 Kč žalobce podle dohody účastníků vynaložil s vědomím žalovaného na objekt XY; sám tuto částku získal půjčkami od svědků K. (560.000 Kč a 2.000.000 Kč) a V. (1.400.000 Kč). Dne 1. 9. 2004 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu o půjčce, v níž uvedli, že žalobce tohoto dne poskytl žalovanému 15.000.000, které mu on vrátí do 1. 9. 2019, a současně se žalovaný zavázal hradit žalobci úroky z půjčky ve výši 2 % ročně, se splatností nejpozději do 31. 12. každého kalendářního roku. Žalovaný úroky nehradil. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud právně dovodil, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce 7.460.000 Kč se sjednanými úroky ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Písemná smlouva o půjčce uzavřená účastníky dne 1. 9. 2004 byla simulovaným právním úkonem, neboť vyšlo najevo, že žalobce podle ní žalovanému finanční obnos 15.000.000 Kč nepředal, a smlouva sloužila žalobci pouze jako potvrzení o závazcích žalovaného vůči němu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci řízení dovolání, která Nejvyšší soud projednal a rozhodl o nich podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 ; dále jen „ “).

Dovolání účastníků nejsou přípustná.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle 241a lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je tak povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.

Výtka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012 a od na něj navazující judikatury, nepřiznal-li mu žalovaný nárok z jiného právního důvodu než požadoval, i když skutkové okolnosti umožňovaly posoudit ho podle ustanovení upravujících smlouvu o úvěru ( a násl. , obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013), neobstojí. Právní úvaha žalobce, že mu sjednané úroky náleží, jelikož smlouva o úvěru nevyžaduje ke své platnosti reálné předání finančních prostředků, je založena primárně na jeho vlastní verzi skutkového stavu věci; tvrdí totiž, že vůle účastníků promítající se do smluvních ujednání směřovala ke sjednání závazku žalobce poskytnout žalovanému kdykoliv na požádání finanční prostředky až do výše 15.000.000 Kč, které bude žalovaný čerpat podle průběhu rekonstrukce objektu XY. Žalobce přehlíží, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit a nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění, ani samotné hodnocení důkazů, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Napadá-li žalobce vlastní skutkovou argumentací správnost právního závěru, že právní vztah účastníků vzešel ze smlouvy o půjčce (která má na rozdíl od smlouvy o úvěru reálnou povahu), pomíjí, že jeho kritika právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, a nejde tudíž o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle Z uvedeného vyplývá, že se neuplatní ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , v němž se dovolací soud zabýval smlouvou o úvěru z pohledu okamžiku poskytnutí finančních prostředků.

Žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce ve smyslu obč. zák., a vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil otázku promlčení uplatněného práva. Ve svém dovolání sice výslovně avizuje užití dovolacího důvodu uvedeného v , z obsahu tohoto podání je však zcela zřejmé, že použitá právní argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje; je rovněž (stejně jako je tomu u dovolání žalobce) založená na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, na němž je právní posouzení založeno. Žalovaný prosazuje, že v řízení nebylo prokázáno, že mu žalobce 7.460.000 Kč sjednaným způsobem předal (odevzdal) a že se účastníci dohodli na splatnosti půjčky do 1. 9. 2019 a úrocích ve výši 2 % ročně. Nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědí svědků) z hlediska jejich věrohodnosti. Teprve na podkladě vlastní skutkové verze kritizuje odvolacím soudem přijaté právní závěry a namítá rozpor napadeného rozhodnutí stran vzniku závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce a promlčení uplatněného s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. ), Jak již bylo uvedeno v souvislosti s dovoláním žalobce, vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle

Namítá-li žalovaný - dovolávaje se přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně existence smlouvy o půjčce, přehlíží, že závěr o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné skutečnosti důkazní břemeno, je sice závěrem právním, avšak závěr, že účastník důkazní břemeno (ne)unesl, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Ani tato námitka tudíž nemůže přípustnost jeho dovolání založit.

Pokouší-li se žalovaný (bez bližší argumentace) prostřednictvím odkazů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. , rekriminovat odvolací soud, že nepoučil žalobce podle o jeho povinnosti tvrzení, upozorňuje Nejvyšší soud, že již ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že poučení podle odst. l a 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však byla žaloba zamítnuta (jako v nyní projednávané věci) nikoli proto, že by účastník neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl zde důvod pro postup soudu podle Jinak řečeno postup podle citovaného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat.

Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž žalovaný své dovolání bez bližší argumentace doplnil, jsou nepřiléhavé pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz projednávaných za procesní úpravy účinné do 30. 6. 2009 (viz rozsudky ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. ), případně pro jejich zjevnou právní odlišnost (viz usnesení ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. ).

Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné, jestliže provedením důkazů výslechy (i nových) svědků odvolací soud prolomil koncentraci řízení, a výtkou, že odvolací soud nesprávně odmítl jeho námitku ohledně postoupení pohledávky, žalovaný nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z věty druhé (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání - až 3 ve spojení s ). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.

Nepředložil-li ani jeden z dovolatelů k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalovaného podle věty první odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti podaném žalovaným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu