Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 85/2019-A-182

MSPH 59 INS 18126/201529 NSČR 85/2019-A-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka TORAVANO a. s., se sídlem v Praze 4, Proutěná 375/12, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 27151646, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitele Skanska a. s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupeného Mgr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. , -160, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce dlužníka.

Odůvodnění:

[bod I. výroku], uložil insolvenčnímu navrhovateli nahradit dlužníku náklady řízení ve výši 43 124 Kč (bod II. výroku), uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit státu soudní poplatek (bod III. výroku) a dále rozhodl o vrácení zálohy (bod IV. výroku).

K odvolání insolvenčního navrhovatele (v plném rozsahu) a dlužníka (pouze proti bodu II. výroku) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., III., a IV. výroku; v bodu II. výroku změnil usnesení insolvenčního soudu pouze tak, že výše nákladů řízení činí 65 824 Kč.

Soudy vyšly z toho, že ačkoliv byla osvědčena aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele, nebyla naplněna zákonná podmínka mnohosti věřitelů, plynoucí z , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ). Do insolvenčního řízení se totiž „v současnosti“ nepřihlásil žádný další věřitel se splatnou pohledávkou a insolvenčním navrhovatelem označení věřitelé soudu sdělili či vydali prohlášení, že neevidují splatné pohledávky za dlužníkem. Původně přihlášení věřitelé vzali své přihlášky zpět.

Odvolací soud neměl za důvodnou ani námitku zpochybňující právní jednání dlužníka, který v průběhu insolvenčního řízení se svými věřiteli uzavíral dohody, v jejichž důsledku mohlo dojít k zániku insolvenčním navrhovatelem označených splatných závazků dlužníka. Dlužníka totiž žádné zákonné ustanovení expresis verbis neomezuje, aby v průběhu insolvenčního řízení do doby, kdy je případně zjištěn jeho úpadek, pohledávky svých dlužníků uspokojil, či učinil jiné úkony vedoucí k jejich zániku. Podle odvolacího soudu nelze takovému chování dlužníka upírat legitimitu za situace, kdy o existenci jeho úpadku dosud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí. K tomu doplnil, že kdyby dlužník takto postupoval po pravomocném zjištění jeho úpadku, šlo by o jednání neúčinné ve smyslu , nikoliv neplatné [potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „R 62/2017“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky (zda úkon dlužníka učiněný po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s může být považován za neplatný), která dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle , (dále též jen „ “), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2 Učinil tak proto, že v dovolatelem předložené otázce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s níže označenou judikaturou, od níž se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit ani na základě dovoláním uplatněné argumentace.

V odvolacím soudem přiléhavě zmíněném R 62/2017 Nejvyšší soud (mimo jiné) uzavřel, že upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení. Tato úprava má smysl (a může se prosadit) jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka; zamítne-li (pravomocně) insolvenční soud věřitelský insolvenční návrh, lze jen stěží uvažovat o právu insolvenčního správce domáhat se vůči věřiteli dlužníka, aby „vrátil“ do majetkové podstaty dlužníka plnění, které mu dlužník poskytl v době po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s .

V důvodech R 62/2017 Nejvyšší soud dále k námitce tamních dovolatelů, že odvolací soud (který uzavřel, že pro závěr o zániku závazku splněním je nevýznamné, zda dlužníkem poskytnuté plnění bylo neúčinný právním úkonem) „legalizoval“ neúčinný právní úkon „zvýhodnění“ jednoho z věřitelů dlužníka, poznamenal, že akceptace názoru dovolatelů by ve svém důsledku znemožňovala dlužníku, aby po podání insolvenčního návrhu zaplatil pohledávky věřitelů a odvrátil tak hrozbu případného rozhodnutí o úpadku.

Z R 62/2017 také vyplývá, že s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] se neúčinnost podle prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. ve znění účinném od 1. ledna 2014).

K závěrům formulovaným v R 62/2017 při výkladu se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí. Srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2018, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 56/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. , či usnesení ze dne 31. července 2019, sen. zn. . V posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že je-li následkem porušení pravidel obsažených v neúčinnost právních úkonů (právních jednání) dlužníka (a to jen v případě zjištění úpadku dlužníka), musí jít o úkony platné, neboť jen úkon platný může být neúčinný.

Z judikatury Nejvyššího soudu k dovoláním otevřené otázce výkladu se tak podává, že insolvenčním navrhovatelem zpochybňovaná jednání dlužníka učiněná po zahájení insolvenčního řízení by bylo lze považovat za neúčinné podle pouze tehdy, kdyby byl zjištěn úpadek dlužníka. Rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka je předpokladem aplikace . Jinými slovy, nedojde-li ke zjištění úpadku dlužníka, nelze uzavřít (dovodit), že dlužník svým jednáním porušil omezení stanovené v . V této fázi insolvenčního řízení totiž nelze dlužníku znemožnit, aby po podání insolvenčního návrhu zaplatil pohledávky věřitelů a odvrátil hrozbu případného rozhodnutí o úpadku.

Ještě jinak řečeno, při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu nelze považovat právní jednání dlužníka, jímž se snaží odvrátit rozhodnutí o úpadku, za rozporné s a hledat „sankci za porušení tohoto ustanovení“, a to ani ve formě absolutní neplatnosti dotčeného úkonu. Smysl ve vazbě na platby dlužníka věřitelům spočívá pouze v tom, aby měl insolvenční správce možnost domáhat se vůči věřitelům dlužníka, aby „vrátili“ do majetkové podstaty plnění, kterého se jim dostalo v rozporu s tímto ustanovením, a to za předpokladu, že (následně) bude skutečně zjištěn úpadek dlužníka.

Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu. 2018, sen. zn. , s tím, že v němž dovolací soud konstatoval, že „v mezích otázek souvisejících s přímou aplikací je dovolání přípustné podle , když potud jde o otázky dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené“, pak pomíjí, že ačkoliv může být řada otázek vztahujících se k v praxi dovolacího soudu doposud nezodpovězena, řešení otázky, kterou insolvenční navrhovatel předkládá Nejvyššímu soudu (možnost aplikace v té fázi insolvenčního řízení, v níž se posuzuje důvodnost insolvenčního návrhu), se podává právě z R 62/2017.

Zbývá dodat, že v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zaplacení soudního poplatku a vrácení zálohy (body III. a IV. výroku) a jíž rozhodl o nákladech řízení, dovolatel neuvádí důvody přípustnosti dovolání ( ) a současně ani žádné argumenty, jimiž by zpochybnil správnost závěrů odvolacího soudu, které se vztahují k těmto výrokům. Nehledě k tomu, že dovolání proti nákladovým výrokům je objektivně nepřípustné (srov. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn věty první, a Dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a dlužníku tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. srpna 2019) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč, kterou je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit dlužníku k rukám jeho advokáta ( ).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. článek II, bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 8. 2019

Mgr. Milan Polášek předseda senátu