Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 17/2017-68

KSOS 33 INS XY33 ICm XY29 ICdo 17/2017-68

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce České republiky - Okresního soudu v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Ignáta Herrmanna 227, PSČ 500 02, identifikační číslo 00024945, proti žalovanému JUDr. Pavlu Mikešovi, se sídlem v Přerově, Za Mlýnem 2945/56, PSČ 750 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. F., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. F., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2016, č. j. 33 ICm XY, 11 VSOL XY ( XY), takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 11 744 Kč není vyloučena z uspokojení a je nárokem, který měl být uplatněn přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka (bod I. výroku).

2/ Zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 24 389 Kč není vyloučena z uspokojení a je nárokem, který měl být uplatněn přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka (bod II. výroku).

3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (Z. F.) pohledávky č. 1 až 4 (kromě jiných) v celkové výši 11 744 Kč, které insolvenční správce nezařadil na přezkumné jednání s odůvodněním, že k pohledávce z titulu nákladů trestního řízení se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

Vycházeje z ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), insolvenční souduzavřel, že předmětná pohledávka je pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení. K charakteru pohledávky uvedl, že „se jedná o příslušenství mimosmluvní sankce vyplývající a vzniklé v rámci trestního řízení“. Dodal, že trestní řízení je „mimosmluvní sankcí“ a je-li z uspokojení vyloučen základ nároku (jistina), platí tento režim i pro náklady trestního řízení (příslušenství).

K odvolání žalobce (podanému pouze proti bodům I. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. září 2016, č. j. 33 ICm XY, 11 VSOL XY ( XY):

1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši 11 744 Kč není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (první výrok).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – cituje ustanovení , , 2, a § 152 odst. 1 písm. e/ a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) – dospěl k závěru, že pohledávka žalobce přihlášená z titulu nákladů trestního řízení není pohledávkou vyloučenou z uspokojení dle .

Odvolací soud předně dovodil, že žaloba je včasná ( ), když byla podána ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ze dne 25. listopadu 2014. Přitom zdůraznil, že lhůta pro podání žaloby nemohla ani uplynout, protože insolvenční soud tuto lhůtu ve výzvě nestanovil.

Závěr o charakteru pohledávky založil odvolací soud na úsudku, že trestní řízení nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu , náklady trestního řízení nejsou příslušenstvím mimosmluvní sankce, které se v insolvenčním řízení neuspokojuje a pohledávka žalobce z titulu neuhrazených nákladů trestního řízení není ani žádnou jinou pohledávkou vymezenou v .

Při úvaze, zda pohledávka na nákladech trestního řízení není příslušenstvím trestní sankce, odvolací soud vyšel z toho, že většina trestů ukládaných v trestním řízení má nejen nepeněžitou, ale i nemajetkovou povahu. Uvedl, že například peněžitý trest a trest propadnutí majetku či věci mají nepochybně charakter pohledávky, na kterou se vztahuje , ostatní trestní sankce však již nikoliv. Odnětí svobody, zákaz činnosti, zákaz pobytu apod. nelze považovat za pohledávku (byť nepeněžitou) v právním smyslu, proto nemůže mít ani příslušenství. Podle odvolacího soudu by se příčilo zásadám logiky přistupovat k povinnosti zaplatit náhradu nákladů trestního řízení podle druhu trestu uloženého soudem v trestním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, kterými jsou pohledávky státu vůči „úpadci“ na náhradu nákladů již skončeného trestního řízení, jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení, jinak řečeno, zda jsou mimosmluvní sankcí ve smyslu .

Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel tvrdí, že pravomocně uložený trest je typickou mimosmluvní sankcí a pohledávka na nákladech trestního řízení má charakter pohledávky vymezené v . Poukazuje na to, že zákonodárce nestanovil výjimku pro náhradu nákladů trestního řízení (obdobně jak učinil u penále za nezaplacení daní apod.). Podle dovolatele je úprava obsažená v výrazem vědomí zákonodárce, že v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek pachatele trestného činu již nelze dosáhnout účelu trestního řízení a další trvání na prosazování následků skončeného trestního řízení by bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.

Dále dovolatel považuje za nepřípustné, aby stát cestou insolvence přenášel regresní postih z pachatele (dlužníka) na jeho věřitele. Uvádí, že účelu trestního řízení může být dosaženo jak samotným projednáním jednání v trestním řízení (bez uložení trestu), tak i uložením trestu, včetně trestu peněžitého. Dodává, že neexistuje žádný důvod, proč by náklady trestního řízení měly mít jiný režim než samotný (peněžitý) trest. Konečně dovolatel poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi vrchních soudů při výkladu .

Rozhodné znění pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle , když v posouzení otázky dovolatelem předestřené, na níž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení , trestního řádu a , kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení (dále jen „ “)

( )

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,

a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,

b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,

c/ pohledávky věřitelů z darovacích smluv,

d/ mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku,

e/ smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku,

f/ náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

§ 152 (trestního řádu)

(1) Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu

a/ náklady spojené s výkonem vazby,

b/ odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou,

c/ náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a

d/ paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát.

(…)

(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 písm. d/ stanoví obecně závazným právním předpisem ministerstvo spravedlnosti.

(…)

§ 1 (vyhlášky)

Paušální částka nákladů trestního řízení podle § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu činí:

a/ ve věcech, v nichž došlo k vydání trestního příkazu, který nabyl právní moci, 2 000 Kč,

b/ v ostatních věcech, v nichž řízení v prvním stupni bylo vedeno před okresním soudem, 4 000 Kč,

c/ ve věcech, v nichž řízení v prvním stupni bylo vedeno před krajským soudem, 6 000 Kč.

§ 3 (vyhlášky)

Jestliže byl v trestním řízení podán znalecký posudek, zvyšuje se paušální částka nákladů trestního řízení stanovená podle § 1

a/ byli-li přibráni k podání znaleckého posudku nejméně dva znalci, o částku 7 000 Kč,

b/ v ostatních případech o částku 3 800 Kč.

Ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo ustanovení již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (20. května 2014) a do vydání napadeného usnesení nedoznalo změn. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o náhradě nákladů trestního řízení jsou pro věc rozhodná ustanovení § 1, § 3 vyhlášky, ve znění účinném od 1. ledna 2003, a dále ustanovení § 152 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2009. Novela trestního řádu provedená , účinná od 1. prosince 2011, zařadila úpravu povinnosti hradit státu paušální částkou ostatní náklady dosud zakotvenou v pod písm. e/.

Z obsahu spisu je patrno, že:

1/ O úpadku dlužníka rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 5. srpna 2014, kterým současně ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka.

2/ Přihláškou pohledávky (již) ze dne 1. září 2014 přihlásil žalobce v insolvenčním řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 36 133 Kč. Z toho:

pohledávku č. 1 ve výši 361 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. prosince 2005, sp. zn. 2 Tm XY;

pohledávku č. 2 ve výši 3 861 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 1 T XY;

pohledávku č. 3 ve výši 1 861 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2009, sp. zn. XY;

pohledávku č. 4 ve výši 5 661 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. prosince 2008, sp. zn. XY;

pohledávku č. 5 ve výši 24 389 Kč z titulu nákladů obhajoby dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 1 T XY.

3/ Na přezkumném jednání dne 3. listopadu 2014 nebyly pohledávky přezkoumány, když podle žalovaného šlo „o pohledávky, ke kterým se nepřihlíží podle , protože se jedná o mimosmluvní sankce vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení“.

4/ Výzvou ze dne 25. listopadu 2014 vyzval insolvenční soud žalobce podle k podání žaloby na určení pořadí pohledávek č. 1 až 4.

5/ Žalobou ze dne 15. prosince 2014 se žalobce domáhal určení, že pohledávky v celkové výši 36 133 Kč nejsou vyloučeny z uspokojení a měly být uplatněny přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka.

6/ Na přezkumném jednání dne 16. února 2015 uznal žalovaný pohledávku č. 5.

7/ Podáním ze dne 10. července 2015 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu pohledávky č. 5 (v částce 24 389 Kč) a insolvenční soud řízení v této části zastavil (bod II. výroku rozsudku zedne 19. října 2015).

Na základě shrnutí obsahu spisu, jak bylo provedeno výše, je zjevné, že v dané věci jde (nyní) o vymezení povahy pohledávky věřitele (z hlediska možnosti jejího uspokojení v insolvenčním řízení) vzniklé před rozhodnutím o úpadku dlužníka, jež představuje paušální částku nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu.

Odvolací soud při hledání odpovědi na otázku, jaký charakter má pohledávka na náhradě nákladů trestního řízení, správně vyšel z kategorizace pohledávek provedené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek(dále jen „R 54/2012“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud v návaznosti na výklad podaný k přednostním pohledávkám, konkrétně k pohledávkám za majetkovou podstatou ( ) a k pohledávkám postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ( ) uvedl, že:

„Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v insolvenčním řízení jsou pohledávky, které z takového uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se (v intencích výše podaného výkladu) uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v “.

Při výkladu ustanovení se soudní praxe ustálila na těchto závěrech:

1/ Pokuta uložená dlužníku za správní delikty podle a i/, odst. 2 , o inspekci práce, je pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle (srov. důvody usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Ca XY, uveřejněného pod číslem 2134/2010 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).

2/ V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty ( ), ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení daňové exekuce ( a daňového řádu). Přihlášku takové pohledávky insolvenční soud odmítne podle [vizusnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2012, sp. zn. 1 VSPH XY, uveřejněné pod číslem 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2013“)].

3/ Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů řízení o přestupcích není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení (ani „příslušenstvím“ takové mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. , které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 13. června 2018, schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

K závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. , se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. , nebo se. zn. ).

V takto ustaveném právním rámci lze k pohledávkám žalobce uvést (ve vazbě na kategorizaci pohledávek popsaných v R 54/2012), že jde o pohledávky, které vznikly před rozhodnutím o úpadku a které jako věřitel uplatňuje vůči dlužníku (za předpokladu, že pro ně neplatí výluka plynoucí z ) přihláškou ( ).

Otázkou rozhodnou pro výsledek dovolacího řízení je pouze to, zda částky představující paušální částku nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu jsou nákladem spojeným s uložením trestu a tedy jeho „příslušenstvím“, nebo zda mají jinou povahu a jakou.

Nárok na náhradu nákladů trestního řízení má základ v trestním právu procesním. Povinnost nahradit státu náklady trestního řízení jde ve smyslu § 152 odst. 1 trestního řádu k tíži obžalovaného, který byl pravomocně uznán vinným.

Ostatní náklady trestního řízení (§ 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu) nese prozatímně stát, a to za tím účelem, aby trestní řízení mohlo být řádně a spravedlivě vedeno. Jde například o svědečné, odměnu tlumočníka a odměnu znalce. Je také na místě zdůraznit, že o povinnosti k náhradě těchto nákladů trestního řízení musí soud rozhodnout (§ 156 trestního řádu) i v případě, že po pravomocném rozhodnutí o vině nenásleduje uložení trestu.

Účel paušální náhrady nákladů trestního řízení tak nesměřuje k potrestání pachatele trestného činu, ale právě k tomu, aby státu byla (alespoň zčásti, „paušálem“) nahrazena majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů nezbytných k projednání trestní věci a rozhodnutí o ní. Povaha takového nároku se více než „příslušenství mimosmluvní sankce“ blíží škodnímu nároku, jejž z působnosti obdobných pravidel obsažených v Císařském nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 1. dubna 1931, a v zákonu č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, vylučovala prvorepubliková judikatura (srov.rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926, sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný), a z působnosti pravidla obsaženého v obdobně formulovaném , o konkursu a vyrovnání, vylučovala literatura (srov. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 192). Má totiž za úkol (byť i jen zčásti, relativně nízce nastaveným „paušálem“) reparovat majetkovou újmu vzniklou státu coby náklady nezbytně vynaložené za účelem projednání trestní věci a rozhodnutí o ní. V dotčeném ohledu nejde o případ srovnatelný s tím, jenž byl řešen v R 44/2013 ve vazbě na náklady za nařízení exekuce spojené s vymáháním uložené pokuty. Potud jsou rozhodné (výše uvedené) závěry srovnatelné s těmi, jež Nejvyšší soud zfomuloval k nákladům přestupkového řízení ve výše zmíněných usneseních sen. zn. , sen. zn. , sen. zn. a sen. zn. (na něž potud v podrobnostech odkazuje).

V uvedených souvislostech je zjevně nepřípadná argumentace dovolatele, že „není žádného důvodu, proč by náklady trestního řízení měly mít jiný režim než samotný peněžitý trest“.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení a vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení , a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

Vzhledem k tomu, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , , ve spojení s ustanovením , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl, přičemž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu