Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2849/2017

29 Cdo 2849/2017-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka M. H., narozeného XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, PSČ 760 01, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomem Káňou, advokátem, se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, nám. Míru 6, PSČ 744 01, o zaplacení částky 206 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2017, č. j. -94, takto:

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. července 2016, č. j. -55, Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému (P. V.) zaplatit žalobci (Mgr. Petru Fišerovi, insolvenčnímu správci dlužníka M. H.) částku 206 000 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 5. května 2010 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s žalovaným smlouvu o půjčce, na jejímž základě přenechal žalovaný pozdějšímu dlužníku finanční částku ve výši 1 000 000 Kč. Pozdější insolvenční dlužník se zavázal ji vrátit nejpozději do 31. srpna 2010 (dále jen „smlouva o půjčce“).

2/ Dne 15. února 2011 byl Krajskému soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“) doručen věřitelský insolvenční návrh, na jehož základě bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, které je u insolvenčního soudu vedeno pod sp. zn. XY. Dne 16. února 2011 byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení.

3/ Na pohledávku ze smlouvy o půjčce dlužník uhradil:

- dne 25. února 2011 částku 20 000 Kč,- dne 13. dubna 2011 částku 15 000 Kč,- dne 19. května 2011 částku 44 000 Kč,- dne 30. května 2011 částku 64 000 Kč,- dne 5. června 2011 částku 63 000 Kč,celkem tedy žalovanému uhradil 206 000 Kč.

4/ Usnesením ze dne 21. října 2011, č. j. XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a žalobce ustanovil insolvenčním správcem.

5/ Dne 18. listopadu 2011 uplatnil žalovaný svou nezajištěnou pohledávku ze smlouvy o půjčce přihláškou pohledávky (P53), a to ve výši 794 000 Kč na jistině s příslušenstvím a ve výši 373 655 Kč z titulu smluvní pokuty. V přihlášce mimo jiné uvedl i výše uvedené částečné platby dle bodu 3/.

6/ Na výzvu k zaplacení ze dne 7. října 2013 žalovaný nereagoval, žalobce proto dne 15. listopadu 2013 podal žalobu.

Na tomto základě odvolací soud – i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu [rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), a usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“); tato rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou – stejně jako další rozhodnutí uvedená níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu] – uzavřel, že na projednávaný případ bylo třeba aplikovat a a násl. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění do 31. prosince 2013, podle kterého nastala neúčinnost sporných plateb ve prospěch žalovaného učiněných dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení dle přímo ze zákona bez nutnosti podat odpůrčí žalobu.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel míní, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně formuluje otázku, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka učiněného v rozporu s nastává ze zákona, nebo zda se neúčinnost zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě ve smyslu a násl. (otázka 1/).

Dále by se podle dovolatele měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda plnění peněžitého závazku dlužníka vzniklého před zahájením insolvenčního řízení, ke kterému dojde poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je při platbě porušením v tehdy platném znění a jedná se o neúčinný úkon, případně stanovit, jaká je hranice podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení majetku nebo nikoliv zanedbatelné zmenšení (otázka 2/).

Rozhodné znění , (dále též jen „ ), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z části první, článku II, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

K dovolání proti nákladovým výrokům a výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

Přestože dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům a prvnímu výroku v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek, neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodů II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a o povinnosti uhradit soudní poplatek a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.

Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.

Podle přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. , a ze dne 24. června 2014, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.

Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti uhradit soudní poplatek, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle věty první , neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle , a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl i ve zbylé části podle a 2 , neboť ve výkladu a aplikaci je napadený rozsudek v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak se (v níže uvedené podobě) zčásti ustálila až v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí.

K otázce ad 1/.

V R 62/2017 Nejvyšší soud (i s odkazem na R 60/2014), vysvětlil, že (ve znění účinném do 31. prosince 2013), upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, přičemž tato úprava má smysl (a může se prosadit) jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka (rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka je tedy předpoklad aplikace ).

Z R 62/2017 také vyplývá, že až s účinností od 1. ledna 2014 (po novele provedené ) se neúčinnost podle prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. ve znění účinném od 1. ledna 2014).

Judikatura Nejvyššího soudu tak vychází z toho, že , ve znění účinném do 31. prosince 2013, upravoval zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby se tato neúčinnost prosadila, nebylo nezbytně nutné, aby insolvenční správce podal odpůrčí žalobou.

V rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud doplnil, že podal-li insolvenční správce u insolvenčního soudu žalobu, kterou odporoval dlužníkovu právnímu úkonu, v době po 31. prosinci 2013, je pro posouzení, jakým způsobem měl uplatnit zákonnou neúčinnost takového úkonu ( ), rozhodné znění od 1. ledna 2014; skutečnost, že dlužník učinil právní úkon před tímto datem, není významná.

V rozsudku ze dne 27. září 2018, sen. zn. , Nejvyšší soud dále vysvětlil, že není pochyb o tom, že právní úkon, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje ), bude zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek, zkoumá insolvenční soud podle (a nikoli podle úpravy obsažené v až ) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. ].

Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v jako korektiv zákonné neúčinnosti nezavádí test „konkursem“. Jinak řečeno, pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu a 3 , není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v . Jedinou další korekcí [obdobně jako tomu bylo při výkladu neúčinnosti podle , o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek ze dne 31. května 2007, sp. zn. , jakož i důvody rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak na ně poukazuje i R 62/2017)] je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný (může jít např. o právní úkon, jímž dlužník v rozporu se zákazem formulovaným v podstatně změní skladbu svého majetku tím, že jej zpeněží za cenu pro věřitele velmi výhodnou a peněžní prostředky zůstanou v majetkové podstatě). Částečná úhrada splatného dluhu ze smlouvy o půjčce, uskutečněná dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí žádná z výjimek uvedených v , je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu a 3 , a to bez zřetele k tomu, že by šlo o plnění poskytnuté zajištěnému věřiteli.

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení dne 16. února 2011, dlužník uhradil žalovanému na pohledávku ze smlouvy o půjčce, která byla splatná již 31. srpna 2010, postupně v několika platbách celkem částku 206 000 Kč. Úpadek dlužníka byl pravomocně zjištěn 21. října 2011 a žaloba byla podána 15. listopadu 2013.

Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že neúčinnost sporných plateb nastala již ze zákona podle ve znění do 31. prosince 2013, v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu. Dovolatel se mýlí, když namítá, že žalobce měl (musel) podat odpůrčí žalobu a nikoli přímo žalobu na zaplacení. Proto není na místě ani jeho výhrada k věcné příslušnosti soudu [tato námitka by ostatně byla i tak nedůvodná, neboť Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. listopadu 2014, č. j. -11, závazně ( ) rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy], odůvodněná tím, že nejde o odpůrčí žalobu, jakož ani námitka, že žaloba nebyla podána ve lhůtě dle . Ta se uplatní pouze při podání odpůrčí žaloby. O tu, jak shora dovozeno, v posuzované věci nejde.

K otázce ad 2/.

Dlužník dovolateli plnil na splatný závazek ze smlouvy o půjčce po zahájení insolvenčního řízení, šlo tedy o plnění na peněžitý závazek dle věty druhé , jež nespadá pod žádnou z výjimek . Žádné jiné okolnosti u plnění na peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení nejsou pro posouzení toho, zda šlo o neúčinný úkon, významné, tedy ani zkoumání, zda šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. ). Pro úplnost lze dodat, že ani na jiném místě neumožňuje dlužníku takový závazek po zahájení hradit, přičemž je třeba zdůraznit, že v projednávané věci nejde o pohledávku s jakýmkoli přednostním uspokojením (viz znovu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn věty první, a Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, pročež by měl žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2018

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu