Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1880/2018

29 Cdo 1880/2018-106

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Dagmar Mixové, se sídlem v Praze 8, Sopotská 645/70, PSČ 181 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45317054, o odpůrčí žalobě o zaplacení 1 163 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25259971, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. -75, ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2017, č. j. -87, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. -75, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2017, č. j. -87, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2016, č. j. -53, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 5. září 2016, č. j. -53, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému (Komerční bance, a. s.) zaplatit žalobkyni (JUDr. Dagmar Mixové, jako insolvenční správkyni dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o.) na účet majetkové podstaty dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o. částku 1 163 830 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. ledna 2012 do zaplacení (bod I. výroku), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).

Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1/ V roce 2010 uzavřel dlužník s žalovaným čtyři smlouvy o úvěru, na základě kterých byly dlužníku poskytnuty úvěry v celkové výši 1 600 000 Kč.

2/ Dne 17. ledna 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.

3/ Dlužník dopisy ze dne 6. dubna 2011 a ze dne 20. května 2011 požádal žalovaného o předčasné splacení úvěrů. Úvěry byly splaceny u třech smluv dne 27. dubna 2011 a u jedné smlouvy v období od 27. května 2011 do 1. června 2011. Celkem splatil dlužník na úvěrech částku 1 163 830 Kč.

4/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. června 2011, č. j. -49, zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni.

5/ Žalovaný dne 4. července 2011 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ve výši 1 163 830,98 Kč představující nesplacené úvěry poskytnuté na základě předmětných smluv o úvěru, s uvedením, že jde o podmíněnou pohledávku z důvodu neúčinnosti právního úkonu dlužníka předčasného splacení této pohledávky věřiteli (žalovanému).

6/ Při přezkumném jednání konaném dne 8. září 2011 byla pohledávka žalovaného (insolvenčního věřitele č. 49) zjištěna.

7/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. -19, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

8/ Dne 16. prosince 2011 žalobkyně, jakožto insolvenční správkyně dlužníka, sepsala do soupisu majetkové podstaty (vyhotoveného dne 5. ledna 2012) pod položku č. 27 pohledávku za žalovaným v nominální hodnotě 1 163 830,98 Kč z titulu předčasně splaceného úvěru dlužníkem dne 27. dubna 2011.

9/ Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2013, č. j. -41, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. -65, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný domáhal vyloučení pohledávky ve výši 1 163 830,98 Kč ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Na tomto základě soud prvního stupně – cituje , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 31. prosince 2013 – uvedl, že předčasné splacení úvěrů dlužníkem považuje za jednání rozporné s , neboť jím došlo k podstatnému zmenšení majetku dlužníka a současně nejde o úkon týkající se provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření ve smyslu .

Soud prvního stupně dále – vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“) – dospěl k závěru, že v daném případě jde o neúčinné právní úkony dlužníka vůči věřitelům ve smyslu , tedy o neúčinnost ze zákona, a že insolvenční správce nebyl povinen dovolávat se neúčinnosti nejprve odpůrčí žalobou podle , ve znění účinném od 1. ledna 2014, nýbrž byl oprávněn k přímému sepisu majetku, který byl dlužníkem vyveden z majetkové podstaty v rozporu s . Uvedl, že zákonná neúčinnost úkonů dlužníka, k níž došlo před 1. lednem 2014, zůstala zachována, neboť dle přechodného ustanovení , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Soud prvního stupně se dále vyjádřil k námitce promlčení uplatněné žalovaným tak, že ji považuje za nedůvodnou, když promlčecí lhůta začíná běžet až zjištěním úpadku, tudíž uplynula ke dni 8. června 2014. V tomto směru soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 52.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (první výrok) a že se poplatková povinnost žalovanému neukládá (druhý výrok); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Odvolací soud předeslal, že jde o incidenční spor, který měl být řešen v rámci insolvenčního řízení. Přestože jsou soudy vázány usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015, č. j. -23, podle něhož jde o žalobu na plnění, k jejímuž projednání je příslušný okresní soud (a není možno rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc postoupit věcně příslušnému soudu), je nutno v řízení postupovat podle .

Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu – na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že k tomu, aby bylo možné konstatovat neúčinnost právního úkonu ve smyslu , je třeba nejdříve se domoci neúčinnosti odpůrčí žalobou, jak plyne z , potažmo , ve znění účinném od 1. ledna 2014. Odvolací soud tak uzavřel, že nelze vyhovět žalobě na plnění, jestliže předtím insolvenční správkyně nežalovala neúčinnost právního úkonu v souladu s .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, „resp. odvolací soud se při vydání napadeného rozsudku odchýlil od stávajícího názoru dovolacího soudu“, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (uplatňuje dovolací důvod dle ), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyššímu soudu dovolatelka předkládá k řešení otázku, zda je úkonem, jehož účinky mají být zachovány dle přechodného ustanovení, čl. II. „zákona č. 112/2013 Sb., kterým se mění “ (nejspíše míněno ), jak zahrnutí ušlého plnění (resp. zahrnutí pohledávky za bankou) insolvenční správkyní do majetkové podstaty dlužníka, tak i neúčinný úkon, který učinil jednatel společnosti v rozporu s , ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Podle dovolatelky bylo zahrnutí pohledávky za žalovaným do majetkové podstaty (které nastalo před účinností novely , tj. před 1. lednem 2014) úkonem, jehož právní účinek zůstal zachován (i po nabytí účinnosti novely , tj. i po 1. lednu 2014). Stejně tak jsou dle dovolatelky zachovány i právní účinky jednání dlužníka, tedy i neúčinnost tohoto jednání, která nastala ze zákona. K problematice neúčinnosti právního úkonu učiněného před 31. prosincem 2013, jež nastává ze zákona, odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 62/2017, a usnesení ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. ).

Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a ztotožňuje se s právními závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle , neboť v řešení dovoláním předestřené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila zčásti až v době po vydání napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podmínkami uplatnění zákonné neúčinnosti právního úkonu dle , uskutečněného dlužníkem v době do 31. prosince 2013, se Nejvyšší soud, i ve vazbě na novelu provedenou s účinností od 1. ledna 2014 , zabýval především v rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. , na který navázal v rozsudku ze dne 16. října 2018, sen. zn. , v rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. . Závěry zformulované v označených rozhodnutích lze shrnout takto:

1/ Ustanovení , ve znění účinném do 31. prosince 2013, upravovalo zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby se tato neúčinnost prosadila, nebylo nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou.

2/ Podá-li insolvenční správce u insolvenčního soudu žalobu, kterou odporoval dlužníkovu právnímu úkonu, v době po 31. prosinci 2013, je pro posouzení, jakým způsobem měl uplatnit zákonnou neúčinnost takového úkonu ( ), rozhodné znění od 1. ledna 2014; skutečnost, že dlužník učinil právní úkon před tímto datem, není významná.

3/ S účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce dle ve znění účinném od 1. ledna 2014.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. dále vyplývá, že domáhá-li se žalobce (insolvenční správce) v době po 31. prosinci 2013 vůči žalovanému (věřiteli insolvenčního dlužníka) zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žádá o vrácení plnění ušlého z majetku dlužníka v důsledku právního úkonu dlužníka uskutečněného v době do 31. prosince 2013, které má za neúčinné podle , uplatňuje tím odpůrčí nárok podle .

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že obsahuje-li žaloba nesoulad mezi vylíčením rozhodujících skutečností (uplatnění odpůrčího nároku) a žalobním petitem, který neobsahuje (výslovný) požadavek na určení neúčinnosti dotčeného právního úkonu dlužníka, jde o vadu žaloby, která má být odstraněna postupem dle

Z takto ustanoveného judikatorního rámce se pro poměry projednávané věci podává, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – správně vyložil účinky novely provedené s účinností od 1. ledna 2014 tak, že uplatňuje-li žalobkyně jako insolvenční správkyně neúčinnost právních úkonů dlužníka, k nimž došlo před 31. prosincem 2013 (konkrétně v době od 27. dubna 2011 do 1. června 2011), žalobou až po 31. prosinci 2013, je nutno takovou žalobu posuzovat podle ve znění účinném od 1. ledna 2014.

Uvedené závěry však odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval, když pominul, že z obsahu podané žaloby bylo zřejmé, že žalobkyně uplatňuje odpůrčí nárok. Jinými slovy řečeno, žalobu nebylo možno (bez dalšího) zamítnout s odůvodněním, že jde (pouze) o žalobu o zaplacení, jíž nepředcházela odpůrčí žaloba.

V důsledku tohoto nesprávného právního posouzení odvolací soud přehlédl pochybení soudu prvního stupně, který nevyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby (nesouladu mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním petitem), čímž zůstalo řízení před soudy obou stupňů zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti ( ).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že sdílí názor odvolacího soudu, že v poměrech dané věci jde o incidenční spor (jde o uplatnění odpůrčího nároku), a to bez ohledu na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. o věcné příslušnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný.

V novém rozhodnutí soudu bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu